Dream job? Mechanik olympijského týmu

Tak jako na každém cyklistickém závodě, tak pochopitelně ani na olympijských hrách nesmí chybět podpůrný tým závodníků. Ať už je to manažer, masér, lékař nebo mechanik. Nominační kriteria nejsou tak striktní jako v případě sportovců, každopádně pracovat na olympijských hrách je čest. Tu má v Rio de Janeiru Tomáš Dvořák, "kmenový" servisman pražského cykloobchodu Bicycle Cafe, který už 4 roky působí v roli reprezentačního mechanika. Do Rio de Janeira přiletěl vládním speciálem spolu s Viktorem Zapletalem a Janem Škarnitzlem. A samozřejmě s obrovským množstvím materiálu, který na olympiádě kryje českému bikovému kvartetu záda.

"Materiálu jsme dovezli celkem dost, v podstatě jsme se nemuseli ničím omezovat, takže máme stejně věcí, jako když jedeme třeba na svěťák. Každej tu má dvě kola, jen Honza Škarnitzl jedno, ale druhý v náhradních dílech. Plus každý má rezervní kola a v náhradních dílech další dvě kola, jedno na Sramu a jedno na Shimanu," líčil Tomáš při tréninku, kdy jedním okem mrkal na trať, jestli náhodou někdo něco nepotřebuje. "Nářadí máme hodně, všechno, co vozíme běžně na závody a k tomu další dvě basy s věcma, který nerad používám, protože to už se opravdu něco děje :-) Máme s sebou válce, dvě pumpy, náhradní pláště i duše, hromadu výživy a jeden masérský stůl, abychom nebyli závislí jenom na tom, kterej je tady. Zhruba třicet náhradních plášťů, každý má nějaké své a i my jsme vzali další neutrální."

Tomík nebo Dvořka, jak se mu běžně mezi bikery říká, se v Riu stará se o osm kol. V jednu chvíli o devět. Zachraňoval situaci s kolem triatlonistky Venduly Frintové. "Měla problémy s kolem a jsou tady jen dva s trenérem, bez mechanika a zázemí, tak jsem jim musel trošičku pomoct. Nechat je ve štychu je blbý. Navíc Jára je v podstatě samostatná jednotka, má tady svý mechaniky, se mnou řeší spíš drobnosti, takže je to šest kol," upřesňuje Jihočech, kterému asi leckdo může závidět jeho "dream job".

Naštěstí velké trable žádného z českých bikerů nepotkaly. "Nic zásadního jsem dosud řešit nemusel, jen malinký drobnosti. Po příletu jsem musel všechna kola sestavit a poladit, jestli se při převozu nic nestalo. Naštěstí bylo všechno v pohodě. Firmy teď přichází s olympijskýma kolekcema, mají nový brzdy, boty, přilby, takže to je asi jediný, co tady musím řešit navíc.  Třeba Ondra Cink dostal edici brzd se zlatým nápisem, takže to jsem narychlo přehazoval. Když jsem je montoval a potřeboval vystředit třmeny, aby to neškrtalo, tak jsem měl problém to vyladit. V areálu olympijský vesnice je strašnej hluk z klimatizací, a jak to hučelo, tak jsem to na balkóně neslyšel. Musel jsem vzít kolo dovnitř a udělat to tam." 

Rád pracuje brzo ráno nebo pozdě večer, když je relativní chládek. Právě na balkoně. "Začínám třeba v šest, přes den se to nedá, je tam strašná výheň. Navíc to jsme na tréninku, kde musím být pořád po ruce, kdyby se cokoliv pokazilo nebo někdo něco potřeboval. Většinou kola umeju hned po tréninku ještě na závodišti, tam je dobrý mytí, ve vesnici je to složitější. Tam už vezu kola čistý a musím zkontrolovat, jestli všechno šlape, jak má, promazat, popřípadě prohodit pláště," vypráví Tomík.

Dvořka má zkušenosti z několika mistrovství světa, Evropy a také z Evropských her v Baku. Jen tak ho něco nepřekvapí, ale na některé situace je zkrátka krátký. "Cesty na závodiště jsou složitý, pořadatelé zřejmě nepočítali s tím, že závodníci budou mít s sebou kola, přišli jsme do autobusu a tam byly 4 držáky na kola a dvacet lidí... Ale už se to zlepšilo, přistavili nám náklaďák, na který se kola naskládala a závodníci jeli busem. Dobrý taky je, že autobus i náklaďák jezdí společně, kromě včerejška, kdy na trénink nedorazilo kolo Škarny. Stalo se to i silničářům, že jim kola nepřijela, ale pokud jde o trénink, tak je to dobrý. Ale musím říct, že se organizátoři snaží."