Epic Israel: Obávané se stalo skutkem

Jestliže prolog se nám povedl až neočekávaně hladce, tak první nelehká etapa přinesla komplikace, kvůli nimž slavíme, že ještě pojedeme...

Autor: Jakub Jirků
Foto: Martin Hajný
Epic Israel: Obávané se stalo skutkem


Středa 25. září - prolog

Ráno si pospáváme až do deváté, neboť do zahřívací časovky dvojic na 21 kilometrů máme vstoupit až ve 3 odpoledne, trochu nás z klidu vyvede upozornění zdejších cyklistických magnátů (alespoň tak se představili), že kvůli pietnímu aktu se budeme kolem náhrobků, které stejně ani nezaregistrujeme, prohánět o hodinu a půl dříve.

Krátce po poledni tedy roztáčíme pedály, které mám skoro premiérově osazeny wattmetrem polské výroby, abychom si prohlédli skoro dokonale rovinatou trať. Informace o její trase máme velmi přibližné, ale tušíme, že se pojede po pláži. Skutečně se tudy budeme vracet, a tak si najíždíme alespoň nejzáludnější místečko, jímž je několikasetmetrové pískovitě. V prologu pak téměř elitářsky volíme elitní stopu.

Krátce po jedné hodině sedíme už u velkoplošné obrazovky s přenosem závodu, která se nachází v bezprostřední blízkosti startovní rampy. Neopečeme se na ní ani půlminutu, takové jsou totiž intervaly mezi startujícími týmy. Plánuji, že jakožto jezdec s vyšší očekávanou aktuální formou Martina potáhnu. Snažím se vidět na svém displeji čísla jako 280, nebo dokonce 300, ale takový wattový výkon se po chvilce, kdy je mi už opravdu teplo a jedu na hranici svých schopností, zdá být pouze hypotetický. Přesto velice rychle dojíždíme do přímořského historického města, kde se 30metrovým výšlapem (největší kopec na trati) vyšvihneme na hradby.

Mohu si trochu zvolnit, protože i Martin je na limitu, což potvrzuje i jeho kolizička s lampou, při níž narazil do auta, už k němu přibíhá policista, a tak Martin raději promptně stahuje manko. V závěrečné pasáži po písku a pláži si už zase tolik nepomůžeme, ale i tak dojíždíme do cíle za přijatelných 47 minut na 49. místě celkové klasifikace. Martin se asi neflákal, neboť mu sporttester ukazuje průměrný tep 191 a doporučenou dobu odpočinku 3 dny. Ideální rozjetí.

Večeři už absolvujeme kolmo. V opulentním areálu na svatební hostiny jsou krom stolů s jídlem připraveny též stupně pro vítěze. Alespoň se všechno sfoukne najednou a člověk nemusí na podání informací příliš čekat. Zítra se pojede 94 kilometrů s převýšením 1650 metrů. Informace pak v etapě dokonale seděly.

Zkoušíme usnout už o desáté, poněvadž kvůli startu v 7 je potřeba vstávat o páté. Ani jeden to z nás nemá příliš rád a překvapivě mně se daří lépe usnout. Probuzení do tmy není nikdy příjemné, ale díky všudypřítomnému teplu jsme poměrně nastartovaní.


Čtvrtek 26. září - 1. etapa

Pomáhají k tomu i tři kilometry, jež musíme každý den 4krát absolvovat. Na startu jsme si vydobyli právo vyrazit z předního koridoru, ale i tak se komfortně moc necítíme. Přestože závod bude trvat přes 5 hodin, tak jeho účastníci vyrážejí do něj razantněji než při 2hodinovém Kole pro život. Martin se k mému snad i trochu nemilému překvapení solidně drží v mém závěsu, a tak si nevedeme vůbec špatně.

Sem tam přichází v absolutní placce nějaké zúžení, což i pro nás, relativně čelní jezdce, znamená postoj. Nikam se agresivně nevtíráme, nicméně na rovinkách se snažím dost tlačit do pedálů, abychom se posunuli ještě vpřed, protože vidím, že Martin má docela chutě.

Přicházejí singltreky s pár klopenkami. Kámen vedle kamene, nic moc příjemného. Na hardtailu docela trpím, v taštičce pod sedlem mi otravně bouchá nářadíčko. Martinovi sice stávkuje zadní brzda, leč se nezdá, že by mu to vadilo, chvilku jede i přede mnou. Docela nám vyhovuje styl ženského týmu s elitní Australankou Rebeccou McConnell, což značí, že si to fakt jde.

Na 23. kilometru přichází osudná rána. Najednou mám na řetězu dvě oka a zadní elektronická přehazovačka má vypojený kabel. Řetěz je sice dost ohnutý, ale ten pomocí nářadíček srovnáváme. Tedy nářadíčka, já jsem z taštičky vysypal pár šroubků, které ho kdysi tvořily. Sám Honza Jobánek mi pak v cíli pověděl, že to chce brašnu pořádně utáhnout, poněvadž se mu to taky stalo.

Horší než řetěz je zmiňovaný kabel, protože se ho nedaří připojit. Po deseti minutách pokusů je jasné, že minimálně následujících 31 kilometrů absolvuju, na největší pastorek vzadu, jiný převod nelze nastavit. Docela krutá hříčka osudu. Nicméně kadence je mojí slabinou a zde mám krásnou příležitost, jak ji potrénovat.

Doufám v dlouhé stojky, po průjezdu první picí stanicí se mi jich trochu dostává. Na jedno šlápnutí ujedu necelá dva metry, a tak po rovinách dosahuju maximální rychlosti 14 km/h. V prudkých stoupáních si zase docela rád naložím, docela mě hecuje, že spousta lidí má z dneška slušnou pěší turistiku, která je mimochodem v Izraeli dost populární.

Martina kvůli horku trochu chytají křeče, a tak se pohybujeme místy docela podobnou rychlostí. Pár kilometrů si před žárem odpočinem v porostu, který by šel označit za les, abychom se velmi ostrým klesáním v prachu posunuli k občerstvovačce se servisem. Martin je už odkázán jen na přední brzdu, takže si tuto specialitu opravdu vychutná.

Zručný mechanik naštěstí dokázal rozchodit přehazovačku do takové formy, že mohu využít alespoň 8 pastorků. Sice ještě na závěrečných 39 kilometrech asi desetkrát nahazujeme řetěz, ale pohybujeme se docela rozumným způsobem. Na rovinách mi unavené nohy těžko vytočí více než rychlost, kterou mohou oficiálně jezdit elektrokola – 25 km/h, takže pořád mám raději stoupání. Závěrečných 20 kilometrů si vychutnáváme opravdu famózní klima, kdy jedeme po stejné trase jako v úvodu. Kámen na kameni a dobrých 40 stupňů na slunci. Největší lahůdkou se stává pro vysoké jezdce podplazení silnice pár kilometrů před cílem.

Na trati jsme strávili rovných 6 hodin, což není moc příjemné, kdybychom jeli bez potíží, dali bychom to asi o hodinu rychleji. Na druhou stranu Martin už dvacet kilometrů před cílem říkal, jak je super, že jsme to všechno zvládli a můžeme si to vychutnávat. „Ještě nejsem doma,“ vyhrozil jsem mu. Ztrátu v celkové klasifikaci budu nerad zjišťovat, stačí mi vědět, že jsme byli deklasifikováni do druhého startovního koridoru. Vyčítám si, že jsem nesáhnul v případě řazení po nějakém lepším řešení, než byla snaha ho seštelovat.

Samozřejmě putuji hned po lehké očistě do servisu Shimano. Tamější frajeři jsou dost šikovní, ukazují, že je celý šlapací střed divně posunutý, a proto přesmykač špatně vede řetěz, který má tendenci neustále padat a šmodrchat se. Po jejich zásahu je řazení, dá se říci, plně funkční, a tak uvidíme, jak dlouho to vydrží. Chudák Martin byl okolnostmi přinucen koupit novou brzdu, alespoň bude mít teď konečně dvě stejné.

Zítra pojedeme 91 kilometrů v terénu plných singltreků. Doufejme, že hlavně naše tělesné stránky a možná i stroje přečkají další srandičky bez úhony.

Přečteno - 3214x Tagy: maratony2019 israel epic
Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. Ostatní závodyTým Pivovar Litovel s Rauchfussem obhájil Bobr Cup
    Tým Pivovar Litovel s Rauchfussem obhájil  Bobr Cup
  2. Ostatní závodyZlínská 50 kořistí týmu Kross Bikeranch teamu
    Zlínská 50 kořistí týmu Kross Bikeranch teamu
  3. OstatníEpic Israel #2: Rychlejší jsme být nemohli
    Epic Israel #2: Rychlejší jsme být nemohli
  4. Trénink a fitnessCo je stříbro z MS v řeči čísel? Analyzovali jsme výkony Čechů na MS XCM
    Co je stříbro z MS v řeči čísel? Analyzovali jsme výkony Čechů na MS XCM
  5. Ostatní závodyBikeři si už po sedmé prodlouží léto na čtyřdenním Epic Israel
    Bikeři si už po sedmé prodlouží léto na čtyřdenním Epic Israel
  6. Ostatní závodyČábelická a Průdek ovládli Beroun
    Čábelická a Průdek ovládli Beroun

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.

redakční systém | ISSN 1803-5744