Jak startovat na Cape Epic – a nezbláznit se předem II.

Druhé pokračování příručky amatérského bikera dnes pokračuje tématy o partnerech, balení a cestování.... 

Autor: Tomáš Přibyl
Jak startovat na Cape Epic – a nezbláznit se předem II.

Partneři. Pro amatéry je shánění fakt těžké. Může se stát, že máte kamarády, kteří pracují v úspěšné firmě a obdivují vaši odvahu vydat se přes celý kontinent na nejtěžší závod světa a součástí tohoto obdivu je i nějaká ta finanční podpora. Nebo vám dají táta s mámou peníze k Vánocům.  My jsme měli po mnoha neúspěších velké štěstí, protože jsme našli tři hlavní partnery, kteří nás trvale po celou dobu přípravy podporují.   

Jasně, zase slyším ty hlasy, že tady je píárko, já osobně to takhle neberu. Jestli je tu někdo, kdo chce pomoci amatérům, starým chlapům, pak klobouk dolů. V našem případě se k tomu takto postavili majitelé Authoru. Dostali jsme podporu, která nám pomůže minimalizovat všechny ty náklady. Máme závodní kola, máme tréninková kola. Závodní oblečení, helmy, atd.  Ale abych byl konkrétní, jedeme na karbonových fullech A-Ray 26“ v sériové specifikaci. Vyměnili jsme pouze výplety za bezdušové sety a samozřejmě sedla, podle toho, kdo je na co zvyklý.

Další do party je Rubena. Tradiční český výrobce pneumatik udělal obrovský pokrok. Máme k dispozici celý sortiment gum a je to pohádka proti tomu, co bylo na začátku. Pamatuji, jak jsem se před pár lety bál v závodech defektu na jejich bezdušovce, protože nešla sundat z ráfku ani dvěma montpákami.  Dneska jí nasadím nebo zuju jen prsty. Nejspíš pojedeme Scylly v rozměru 2,25.

Třetím pomocníkem se stal Multipower. Výživa od této značky patří do mé výbavy už řadu let a pořád je mi záhadou, proč není mezi cyklisty rozšířena víc. Tyčinky i gely považuji za absolutní špičku, díky skutečně nadupanému obsahu je spotřeba mnohem menší než u jiných, rádoby renomovaných výrobců. 

Mohl bych jmenovat ještě pár dalších, kteří pomáhali bez nároku na jakoukoliv odměnu, a to třeba radou, telefonátem, doporučením, apod. Každá maličkost je v takovém projektu cenná a já pořád věřím, že když člověk nabídne férovou spolupráci a nestojí jen s nataženou rukou, najdou se lidi, kteří pomůžou. 

 

Jaroslav Šenk - Author Masters
věk 59
váha 76 kg
výška 189
tepovka 36/168
účast na Cape Epic poprvé
najeto v přípravě cca 6000 km

Tomáš Přibyl - Author Masters/ČS MTB Specialized
věk 54
váha 80 kg
výška 189
tepovka 46/190
účast na Cape Epic počtvrté (nejvícekrát z ČR)
najeto v přípravě cca 7000 km

 

 

Cesta tam. Hlavně si nebrat moc věcí. Není skoro nic potřeba. Ostatně, když zvážíte kolo v krabici, moc vám toho z limitu nezbude.  Stačí lehké oblečení (většinou tam chodím celou dobu v pantoflích), pár nejnutnějších věcí souvisejících se závodem (výživa), všechno se dá na místě koupit a není to nijak drahé. Hlavně si do letadla, ani do krabice s bicyklem, neberte bombičky na dofukování gum; posledně mě na letišti vytáhli policajti na výslech, co to vezu za nebezpečné a zakázané předměty. 

Důležitá je čelovka. Upozorňují na ni i organizátoři na webových stránkách. Bez vlastního zdroje světla to není ono. Stanové městečko je rozlehlé, reflektory všude nedosáhnou a když se večer v deset zhasne, nedošli byste bez světla ani na záchod. Ráno je to ještě horší; před etapami se zhusta vstává v pět hodin, je zima, někdy mlha a není nic vidět.  S každou další a další etapou se probouzíte hůř, oči jsou jen štěrbiny a svítit je životní potřeba.

Stanové městečko. Osm dní závodu je ten největší adrenalin. Celých 24 hodin jste pořád mezi podobně postiženými, je to ráj. Nic nepotřebujete. Jídlo, spaní, sprchy, prádelna, masáže, servis kol, večerní zábava u TV, vše v dosahu několika málo kroků.  O nic se nestaráte, po pár dnech už ani o sebe. Poslední rána už připomínají spíš sjezd zombie, někdo se  ani nepřevléká. Na žádném jiném závodě něco takového nezažijete.

Odměna na závěr. Když dorazíte do cíle poslední etapy, je to zvláštní pocit. Je to euforie a smutek v podivném mixu. Chtěli byste ještě jednou a zase znovu do hor, na prašné cesty, odřazovat na těžší a pouštět to bez známek pudu sebezáchovy po rychlých pistách do těch krásných údolí s vinicemi. Jenže nohy nemůžou, jste vyřízení, do kopce se plížíte, pokud zrovna netlačíte, průměrná rychlost je k pousmání.  Takže konec je i vysvobození. V cíli poslední etapy je velká párty. Na rozloučenou dostanete obvykle tašku s dobrotami, dobrým pitím, na pódiu hrají kapely, nálada je uvolněná, všichni debužírují, žvaní. Se zapadajícím sluníčkem padá na člověka smutek z loučení. Pro místní matadory přijíždějí auta s jejich blízkými, nakládají kola a tašky, prostranství se vyprazdňuje. Se soumrakem je ticho, které ruší jen lomoz, jak dělníci rozebírají pódium a tribuny.  Takže zase až za rok…

Odlet. Z Kapského města nedoporučuji rozhodně odlétat bezprostředně po závodech. Celá oblast Kapska je úžasná; můžete navštívit řadu vinic s vynikajícím jihoafrickým vínem, posedět a oslavit stylově své výkony. Ceny jsou velmi přijatelné a každé ze slušných vinařství má svou restauraci, kde se i dobře najíte. Samotné Kapské město je se svou Stolovou horou, vypínající se do více než tisícimetrové výšky jakoby rovnou z moře, magickou záležitostí. Můžete navštívit její vrchol, a to pěšky nebo lanovkou (pěší výlet preferuji), můžete zajet do Simonstown podívat se na farmu s tučňáky, ale hlavně si nemůžete nechat ujít návštěvu Mysu dobré naděje. Tenhle pojem přece každý z nás zná a podívat se tam osobně? No nádhera!  Tři čtyři dni po závodech má člověk určitě co dělat a finančně ho to už nezruinuje.

Bezprostředně před cestou na letiště směr Praha vyhazuju všechno nepotřebné. Zase je tady ten pitomý váhový limit. A já chci přece přivézt domů nějaké to víno, připomínkové předměty pro rodinu a kamarády. Už s tím počítám při odletu z Prahy. Moje bagáž má spíš parametry vetešnictví, oblečení by většinou nepřijali ani v second handu. Ale jak jinak odvézt z Afriky všechno, co dostanete při registraci do závodu (velká stylová taška, památeční  trička, atd.) než se zbavit původního a nahradit novým…

No a pak jsme najednou zpátky, v realitě.  Ještě pár napjatých chvil, jestli dorazila krabice s bicyklem v ideálním případě nepoškozeným, tašku přes rameno a vylézáme do ruzyňského  tranzitu. Na rozdíl od příletu olympioniků na nás nikdo nečeká, snad jen dobrodinec  s velkým autem. Je první dubnový týden a my máme intenzívní pocit, že cyklistická sezona skončila. Něco většího nás už letos (a možná ani v životě) nečeká.  Ale nenechte se mýlit; Show must  go on! Vybalte, oblečte si něco teplého a vzhůru na trénink. V Brdech se závodí už za pár týdnů… 

Foto: Michal Červený

Přečteno - 4193x Tagy: cape epic etapáky tomáš přibyl
Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. OstatníŠestý Epic za 13 let. Už opravdu naposledy – osobní zpověď veterána
    Šestý Epic za 13 let. Už opravdu naposledy – osobní zpověď veterána
  2. Ostatní závodyTrať Cape Epic 2018 – jízda proti chronometru rozhodne!
    Trať Cape Epic 2018 – jízda proti chronometru rozhodne!
  3. Ostatní závodyArdénská biková perla: Belgian MTB Challenge
    Ardénská biková perla: Belgian MTB Challenge
  4. Ostatní závodyCosta Blanca 2018 opět v režii Škarnitzla a Mantecona
    Costa Blanca 2018 opět v režii Škarnitzla a Mantecona
  5. Ostatní závodyEtapový závod Masiv 2018 MTB pojede 200 týmů
    Etapový závod Masiv 2018 MTB pojede 200 týmů
  6. Ostatní závodyJedenáct Čechů v osmi týmech na Cape Epic 2018
    Jedenáct Čechů v osmi týmech na Cape Epic 2018

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.
  1. avatar
    #2 Bartiiik - vloženo: 27.02.2014 v 17:44:48

    Fajn po čtení :) no, snad se tam jednou podívám :) a držím palce!!

    odpověz na tento komentář
  2. avatar
    #1 radkun - vloženo: 27.02.2014 v 16:51:24

    Ať se daří, kluci. radimk

    odpověz na tento komentář

redakční systém | ISSN 1803-5744