Jaké to je si za den vyjet Mount Everest aneb 17x Svojše masakr

Zvedli jsme hozenou rukavici a vyzkoušeli Everesting na vlastní kůži. Jak taková novodobá výzva vypadá...

Autor: Jakub Jirků, Jan Němec
Foto: Jakub Jirků
Jaké to je si za den vyjet Mount Everest aneb 17x Svojše masakr


Everesting je disciplína, při níž musí cyklista zdolat během jednoho dne převýšení 8848 metrů. Pokud to chcete zvládnout, počítejte s usilovným ježděním od rozbřesku do večera.

Co je Everesting

Základní princip Everestingu je prostý. Zdolat na kole v rámci jedné projížďky výšku Mount Everestu, jež činí 8848 metrů. Má však poměrně záludná pravidla:

- Jezdec může k výstupu použít pouze jedno stoupání. Nelze si například v Alpách vybrat mezi dvěma passy a ty kombinovat. Sjezd musí probíhat po stejné trase jako výjezd. Nelze tedy jezdit na bajku po silnici nahoru a bikeparkem dolů.

- Jezdec musí vždy vytypované stoupání absolvovat celé. Nelze např. střídat výjezd celého kopce a jedné jeho oblíbené části.

- Pokud je v klesání drobný výjezd, metry nastoupané v tomto výjezdu se k celkovému skóre nepočítají, protože se dle pravidel jedná o tzv. kinetický výjezd (využili jsem kinetickou energii k vyjetí kopce – získání metrů).

- Aktivita musí proběhnout naráz. Povoluje se maximálně dvě hodiny na šlofíka a nezbytně nutné dlouhé pauzy na jídlo.

- Je třeba stoupání vždy absolvovat nahoru i dolů. Pokud vystoupáme 8848 metrů, máme sice hotovo a nemusíme pokračovat až na samotný vrchol stoupání, ale pořád musíme zaznamenat sjezd do startovního místa.

- Ve stoupání se kolo nemůže tlačit, protože se dle autora jedná "o cyklistickou výzvu."


Na pravidlo o jediném výjezdu „doplatil“ německý elitní silničář Emanuel Buchmann, který sice zvládl nastoupat výšku Everestu 8848 metrů v Ötztalských Aplách, ale stoupání Heimelerberg, které má převýšení 1000 metrů při průměru 11 %, nejdříve absolvoval z druhé mírnější strany. Jeho rekord tak nemůže být uznán, přestože objektivně předvedl vyšší výkonnost než biker Keegan Swenson. Buchmann převýšení zdolal za 7 hodin a 29 minut, Swenson 7:51 hod. Ve stoupáních jezdec stáje Bora-Hansgrohe dosahoval vyšší jednotky VAM (značí kolik cyklista výškových metrů cyklista zdolá za hodinu) a musel se potýkat s klikatým sjezdem, který mu povolil maximální rychlost kolem 80 km/h, kdežto Swenson létal i 94 km/h.

 

 

 
Everesting v Česku

O akci Járy Kulhavého na Lysé hoře jsme referovali poměrně hojně, přesto tento kopec není pro akci úplně ideální, protože kombinuje prudký sklon a terén, resp. Jára jej tak absolvoval. Navíc na horském kole, což na zapsání do knihy rekordů nestačí.

Everesting je samozřejmě snadnější na silničním kole, kde se zaznamenávají rekordní časy. Kolo je lehčí a hlavně se získává ve sjezdu…
Teoreticky je sice prudké stoupání s průměrem lehce přes 10 % ideální, ale takový kopec k účelu těžko doporučit, protože na silničních převodech vyžaduje u hobíka silové šlapání a těžko se v něm nasazuje příjemné tempo. Z tohoto pohledu by byl ideální sklon pro hobby jezdce kolem 6-8 %, který má velká část delších českých kopců a umožňuje si příjemně zvolit tempo. Metry v tomto sklonu naskakují též rychle. Mírnější stoupání už pak znamená vyjížďkou dlouho přes 300 kilometrů…

Označit v Česku jeden nejideálnější kopec pro Everesting Challenge je asi složité a protože není tato výzva akcí posledních pár měsíců, čeští cyklisté - hobíci i profíci - už mnoho takových počinů zaznamenali na nejrůznějších stoupáních. Jiří Fikejz například stoupal z Ústín n. Orlicí na Andrlův Chlum, ultramaratonec Jakub Vlček zase zdolával jihočeskou Kleť, záznamy jsou i v Krušných horách na Cínovec, v Jizerkách z Oldřichova, v Krkonoších na Černou horu, Žalý nebo Špindlerovu boudu... ale na Slovensku je borec, který dal 340 metrový kopec s převýšením 10 m celkem 911x
  

Kopec Rejštejn – Svojše – Zhůří

Sedmiprocentní stoupání v krásné šumavské přírodě je malou Mekkou tamnějších cyklistů. Pokrývá ho navíc nový koberec a až na dvě prudší části je poměrně stabilní. Velikou výhodou je pak jeho sjezd, kde je potřeba brzdit jen ve dvou zatáčkách a cyklista dosáhne průměrné rychlosti skoro 60 km/h. Tahle vlastnost dokáže ušetřit hodně času. Dle zmíněných hledisek těžko najdeme v Česku lepší kopec. Zvolený segment na stoupání měřil 7,76 km a při průměrném sklonu 7 % znamenal převýšení 521 metrů. Nutno podotknout, že jsem si ho nechtěně o pár set metrů prodloužil, protože stoupání nahoře pokračuje mírnějším sklonem, jenž pro získání metrů už není tak vhodný. Dle pravidel lze vybrat ideální část kopce a tu opakovaně jezdit.

Strava. Jako jídlo... ne Strava jako Strava

Když jsme se svým parťákem Šimonem nacpali všechny věci do nákupního košíku, vypadalo to, že jedem zásobovat čtyřčlennou rodinu ve dvoutýdenní karanténě. Samozřejmě jsme nedokázali sníst všechno, ale sichr je sichr. Jenom po 10 hodinách v sedle už vás přejde chuť, a tak cucáte kolu a doufáte, že se tělo dovede najíst z prány.
 

Pro sebe jsem měl:

- 10 housek s máslem, sýrem a šunkou, nebo salámem (snědl jsem jich sotva pět a už tak to bylo přespříliš, salám výrazně lépe „píše“)

- porce těstovin s pestem (to byl omyl, mastnota pesta mi v břiše nedělala ke konci vůbec dobře)

- tři menší sportovní tyčinky a dva 100gramové flapjacky (tady si není na co stěžovat)

- šest banánů (mohlo bych jich být i více)

- datle, cca 150 gramů - největší překvapení zájezdu, velmi dobře se jedly a dodávaly dost cenných cukrů

- jeden izotonický gel (abych si přišel profesionálněji)

- 1l vody, dva litry iontového nápoje a tři litry koly (naše ošizená verze s fruktózo-glukózovým sirupem je ještě lepší palivo než západoevropská verze s cukrem)


Snažil jsem se jíst po každém stoupání, což znamenalo zhruba jednou za 45 minut. Stačilo to. Vždy po dvou výjezdech jsme zastavovali v pit-stopech, kde jsem si dopřál něco slanějšího a s sebou si vzal drobnou „traťovku.“

 

%pagebreak(A jak to šlo?)% 

 

Na lesním parkovišti kousek pod vesničkou Zhůří se nás v 5:20 hod. sjíždí celkem osm. Pány povětšinou neznám, protože se věnují hlavně triatlonům a mají za sebou bezpočet Ironmanů. V červených návlecích na nohy si s námi vertikální pětikilometr střihá medailista z olympijských her – běžkař Martin Jakš. Já se svým teprve dvacetiletým parťákem Šimonem jsme jakožto benjamínci skupiny trochu podceňováni, ale čas ukáže opak.

Ve čtvrt na šest panuje ve výšce 1100 metrů samozřejmě nechutná zima. Čtyři stupně! Svůj dres MTBS musím schovat pod soustavu vest a bundiček ani během dne se k němu nepropracuju. Nejdříve musíme z kopce, abychom mohli poprvé zahřát těla. Na úvod jedeme opatrně, ale to se během dne také změní…

Formujeme šestihlavý balíček, což zlepšuje náladu a také pomáhá trochu šetřit se silami. Moje tepová frekvence nepřekračuje hodnotu 150, což značí, že jsme zvolili správné tempo. První dva výjezdy trvají kolem 36 minut a je tu první zastávka pro proviant. Žádné vybavování, jen doplnit bidony, vzít housku a šup na kolo. Posléze se moje délka zastávky v boxech ustaluje na 4 minutách.

Začíná den, ale slunce nevychází, naopak se kaboní. Na třetí výjezd beru pro jistotu i návleky na tretry, přestože v nich jezdím nerad. Jedna je zima, ale hlavně v dolní části kopce kape. Naštěstí u toho zůstane a při další zastávce mohu přebytečné gramy z nohou odhodit.
Až do výšky nějakých 3400 metrů se jedná o docela nudnou akci, ale během sedmého výjezdu se objevuji na špici, nasazuji dle svého úsudku rozumné tempo a najednou odjíždím. A jedu. Jedu do sedmihodinového „úniku“. Což mentálně rozhodně nebude jednoduché, protože z kolegů se rázem stávají tak trochu soupeři, u nichž při vzájemném míjení kontroluji rozestup.

hodnoty Jaroslav Kulhavý Keegan Swenson Jakub Jirků
čas 10:14:54 hod. 7:51:46 hod. 11:57:00 hod.
vzdálenost 161,6 km  168,9 km 263 km
počet výjezdů 12,5x 29x 16,9x
délka výjezdu 8 km 2,93 km 7,8 km
převýšení výjezdu 720 m 312 m 525 m
průměrný výkon 273 w 233 w cca 215 w
maximální výkon 986 w 512 w ?
průměrná rychlost 15,8 km/h 21,5 km/h 22 km/h
maximální rychlost 79,2 km/h 94,3 km/h cca 80 km/h
průměrná tep. frekvence 139 152 146
max. tep. frekvence 176 174 165
průměrná kadence 64 75 ?
Průměrná rychlost ve stoupání     13,9 km/h
Průměrná rychlost ve sjezdech      59,5 km/h
spotřebovaná energie 10.088 cal 9.295 cal

 

Na chvilku zastavuji ještě na vrcholu, kam se na nás přijela podívat má sestra s kamarádkou a dronem, aby nám pořídily nějakou dokumentaci. Chudáci musejí čekat vždy 40 minut, než se osm magorů na vrcholu otočí a jede zase zpět. Demonstrativně se tedy párkrát projedu pod vrtulovým vznášedlem, ale jsem nervózní, protože se blíží konkurence. Na truc střihám další výjezdy kolem 32 minut a držím rytmus v podobě jedné zastávky pro jídlo po dvou výjezdech. Nejdřív proti mně jezdí ještě pětičlenná skupinka, ale ta je zhruba v devátém kole rozpárána na prvočinitele. Tady začíná ten Everesting.

Akce se klasicky mění v bezkontaktní závod, kdy soupeři o sobě ale dobře vědí. Ani z kopce to nešetříme, vždyť už to tu máme najeté jak cestu do práce. Jen kůra ležící přímo v ideální trajektorii levotočivé zatáčky těsně pod Svojše mě irituje. Irituje i ostatní, dozvídám se po dojezdu, ale nikdo si netroufl zastavit a odhodit ji. Radši dohromady 136 nepříjemných průjezdů. Jinak je povinností sedět z kopce na horní rámové trubce, z čehož pak bolí roce. Ale všichni lačníme, abychom už mohli zase stoupat.

Everesting znamená strávit na jednom kopci celý den od rána do večera. A to samotné píše příběh. V šest ráno nám přes cestu běhají maximálně srny, přes den je na ní přeci jen živěji. Ještě živěji je v obci Svojše, kterou trasa projíždí a hrad Kašperk vidíme během dne ve všech odstínech. Přestože trávíme celý den na jednom místě, nemáme pocit, že bychom jezdili po atletickém ovále, okolí je živé a mění se.

Do asi 12. výjezdu se na protijedoucí směju. Směju se i proto, že jsem nepočítal, že se mi skoro 200 kilometrů pojede docela slušně bez nějakého slabého momentu. Rezerva v první třetině akce se vyplatila. Průměrný tep mi ze 140 lehce stoupá, kontroluji si jenom, abych  se i v prudkých pasážích nedostával zhruba nad hodnotu aerobního prahu, kde bych začal rychle přicházet o energii.

Poslední čtyři stoupání byla zaznamenána kvůli vybitému Garminu na mobil, který zaznamenával trochu jiná data. Kromě toho se na Stravě nezdařilo dokonale spárovat údaje ze dvou měřičů... takhle to prostě vypadá, že jsem ten Everest nezdolal...
 

V posledních čtyřech výjezdech mi už ale opravdu tuhne úsměv na tváři. Trochu mě štve, že se mi vybíjí GPS, a tak zastavuju a jízdu zaznamenávám pouze mobilem, jedu tak vyloženě na pocit. A ten už není příjemný. Po osmi minutách si všichni stěžujeme, jak je těžké roztočit ztuhlé a bolavé nohy do docela prudkého stoupání. Poté se mi jede 10 minut dobře, abych se mohl v druhé půlce kopce trápit. A tak pořád dokola.

V posledním výjezdu vím, že mě „soci“ nedojedou, třebaže zkoušeli různou taktiku s počtem zastávek v pit-stopu. Přesto si to slavnostně neužívám. Trochu se mi motá hlava a přichází ten očekávaný stav krize. Sice se tak trápím přes půl hodiny, ale v měřítku 12hodinové jízdy to jen chvilička.

Na vrcholu není moc sil na oslavování. Naopak zjišťuju, že mě kolem nohou bolí naprosto všechny svaly. Uspokojení přijde až časem, když si uvědomím, že jsem docela obstojně zvládl výzvu, která dělá problémy i profíkům. Vždyť Jarda Kulhavý tak jezdil přes 10 hodin a s pauzami mu to také trvalo od půl šesté ráno do šesti večer. Na pomyslné zapsání do listiny Everesterů jsem pracoval 12 hodin a 35 minut, z čehož jsem necelých 40 minut strávil pauzami.
 


Výraz spokojeného jedince, který právě ukojil své potřeby sebemrskačství...
 

Poznatky

Zorganizovat si takovou výzvu není vůbec složité, pokud se použije při plánování trochu rozumu. Musíme vzít v potaz, že během dne se bude výrazně měnit teplota a musíme do sebe naládovat snídani, oběd i večeři. Samozřejmostí je začátek těsně po rozbřesku, jinak budeme mít opravdu honičku, abychom úkol stihli dojet do setmění.

Mít k dispozici auto s proviantem (ideálně na vrcholu stoupání) je skoro nezbytné. Do něj si totiž můžeme uložit zásoby jídla a pití – připravené housky, bagety, ovoce, tyčinky, jak kdo má rád. Případně kufřík s nářadím na opravu kola. Máme tak vlastnoručně vyrobenou občerstvovačku i technickou zónu.

Pokud nejezdíme v opravdu horkém letním dni, kdy je po ránu už 20 stupňů (přes poledne by pak ale byly podmínky pěkně nepříjemné), vezměme si co nejvíce tenkých vrstev, které můžeme snadno během dne odkládat. Pokud nejezdíme kopec, co má výšku nějakých 30 metrů, určitě nezapomeňme, že při sjezdu můžeme dost prochladnout. Ideální je tedy, aby horní vrstva byla neprofuková a my ji mohli na výjezd rozepnout, nebo rovnou sundat. (Ale pozor nandavání a sundavání bundy by v případě našeho pokusu znamenalo asi půl hodiny navíc, i na to je třeba myslet). Everesting je zkrátka akce, kterou je potřeba si trochu rozplánovat. Natrénovat se na ni nedá, největší podporou je dobrá parta, se kterou můžeme sdílet intenzivní zážitek.

Přečteno - 8021x Tagy: everesting svojše
Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. OstatníFotogalerie: Everesting Jaroslava Kulhavého
    Fotogalerie: Everesting Jaroslava Kulhavého
  2. Trénink a fitnessKulhavého Everesting v řeči dat a čísel
    Kulhavého Everesting v řeči dat a čísel
  3. OstatníEverest zdolán, Jára Kulhavý vyjel Lysou horu 13x
    Everest zdolán, Jára Kulhavý vyjel Lysou horu 13x
  4. OstatníKulhavý se zítra pokusí zdolat "Everest", na Lysou horu vyjede celkem 13x
    Kulhavý se zítra pokusí zdolat "Everest", na Lysou horu vyjede celkem 13x

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.

redakční systém | ISSN 1803-5744