Jan Hruška: 4,5 roku přesluhuju, letos definitivně končím

Je asi jen málo českých cyklistů, kteří by neznali jméno Jan Hruška. Do povědomí všech se zapsal před dvanácti lety, když vyhrál prolog Giro d'Italia a tehdy se v pětadvaceti letech oblékl do růžového trikotu. Bývalý silniční profesionál má na svém cyklistickém tachometru natočeno 700 tisíc kilometrů, tedy více než mnozí z nás najeli autem. Za čtyřiadvacet sezon vystřídal jedenáct týmů a absolvoval stovky závodů. Od roku 2008 sedlá horská kola. Mnozí předvídali, že vyhoří, jakmile vjede do terénu. Brzy se ukázalo, že se zmýlili.... Dnes, jen pár dnů před mistrovstvím republiky v maratonu horských kol, ohlašuje sedmatřicetiletý člen stáje Toyota Dolák konec své profesionální kariéry....

Máš za sebou 24 sezon na kole, proč to Jan Hruška nedotáhnul na kulatých 25?
Bylo by hezký to dotáhnout na čtvrt století, ale myslím, že už to stačí. Navíc mám problémy se zády a tak jsem si zkrátka řekl dost.

Už v roce 2009 si říkal, že to možná bude tvoje poslední sezona. Co tě u horských kol tak zdrželo?
Popravdě řečeno jsem původně měl na biku v Cyklotreninku strávit jen půl roku, když jsem přišel ze Španělska ze silnice. Že si zkusím pár závodů a skončím. Pak jsem s Karlem Martinkem odjel na soustředění na Mallorku a začal trénovat, začal jsem zjišťovat, že mě biky baví a že se na nich závodit dá. Takže momentálně už 4,5 roku přesluhuju. Je strašně těžký skončit a ještě těžší neskončit. Když něco končí, tak je to zpravidla nevratný.

Historie ale nesčetněkrát ukázala několik slavných cyklistických návratů, ty ho můžeš vyloučit?
Já rozhodně nehodlám za 2 roky ohlašovat comeback. Myslím, že je opravdu čas profesionální cyklistiku jako "živobytí" opustit a začít se věnovat něčemu jinému. Dřív nebo později to muselo přijít, nedá se to dělat až do hrobu. Já samozřejmě na kole jezdit budu, ale nehodlám si ani nikde honit triko v kategorii Masters. S mojí cyklistickou historií si nemůžu dovolit nesportovat, takový šok pro tělo by mohlo mít vážné zdravotní následky. A stejně bych bez sportu nevydržel. Takže toto je můj oficiálně zveřejněný konec!

A co tě tedy těch 4,5 roku přesluhování udrželo na biku?
Tak za prvé mě to bavilo, za druhé se to propojovalo s mým minibusinesem a za třetí jsem občas i vyhrával, a to mě posilovalo a dodávalo motivaci. Pomyslnou tečkou bude mistrovství Evropy na Malevilu. Ať to dopadne, jak to dopadne, tak nikdy jsem mistrovství Evropy na bikách nejel. Ale v každém případě dojedu celou sezonu a až do posledního závodu pojedu šrot, další rok už nezahájím.

Co bude tvůj poslední závod, už to máš naplánované?
Zatím nevím, plán nemám. V zásadě to bývá Bobr Cup, Okolozlína a Nova Author cup. Ale ten já moc rád nemám. Na podzim bych rád vyjel do nějaké divočiny, třeba na nějaký etapáček někde v Mexiku. Byla by to příjemná tečka, pak bych tam rovnou zůstal na pláži. Ale není to jednoduché to vše zařídit.

Neplánuješ ani rozlučkový závod s Janem Hruškou?
Rád bych něco takového vymyslel, ale nepovažuji se za takovou legendu, abych musel něco takového dělat. Spíš jsem přemýšlel na okruh svých přátel a fanoušků. Problém je v tom, že na to nemám momentálně čas a ani hlavu to řešit. Letos se navíc starám o náš tým, trénuju a nemám čas si ani posekat zahradu. Takže zatím nic konkrétního neplánuju, ale snad ten čas najdu a přátelská vyjížďka se uskuteční.

Čeká nás Šela, mistrovství republiky. Závod, který jsi nikdy nevyhrál. Jak velká je to pro tebe výzva?
Obrovská, to musím přiznat. Mistrovství republiky v maratonu jsem vyhrál jen jednou jedinkrát na Sudetech. A to považuju za podobnou výzvu. Šela jde postavením trati naprosto proti mě, ale je to jeden z nejkrásnějších závodů v Čechách. Má rozhodně nejatraktivnější dojezd do cíle, to žádný jiný závod nemá. Láká mě to, rád bych tam dojel jako první. Ale forma není bábovka, která by se dala upéct na konkrétní den. Mám obavu, že moje forma nyní není dokonalá.

Takže to nebude "Buď titul a nebo nic"?
Ne, rozhodně ne. Neplánuju to otočit a vrátit se do auta, když uvidím, že to nepůjde. Já se tam jedu poprat o co nejlepší výsledek. Ano, nejradějí bych získal titul, vítězství mám rád. Vím, že tam nejedu závodit se žádnýma ořezávátkama, kterým ten okruh navíc sedí víc než mě. Pokud bude sucho, tak bych měl k úspěchu ale blíž. Prát se budu do posledního kiláku.

Nikdy jsi nestartoval na mistrovství světa či Evropy v maratonu, i když jsi byl jedním nejlepších maratonců, proč?
To má několik úhlů pohledu. Většínou se závody kryly se závody tady doma, které pro mě byly prioritou. Ať si každý říká, co chce, ale jezdit domácí seriály, to bylo moje rozhodnutí. Doma se potkávalo moje "umění" v terénu a to, co chtěli sponzoři. Navíc na vrcholných závodech byly dost technicky náročný okruhy. Kdybych už tam jel, tak bych tam chtěl uspět, což jsem si nebyl jistý, jestli jsem na to měl. Baví mě zkrátka závodit v Čechách, já už jsem si odzávodil v zahraničí víc jak dost. Neláká mě jet někam, strávit na cestě dva dny a jen si objet 4hodinový závod.

Nelákalo tě během těch 4,5 roku znovu skočit na silnici?
Dostal jsem jednu jedinou nabídku, ale tam jsme se nedomluvili ani na podmínkách a ani na postavení v týmu. A jestli mě to nelákalo? Popravdě ani ne. Zjistil jsem, že je příjemný posnídat ráno doma a večer si dát večeři znovu se svou rodinou. Na silnici jsem posnídal doma v dubnu a pak až v květnu. Velký etapáky znamenaly měsíc pryč. Mám děti a nechtěl jsem je vídat jenom když poskočí o 5 centimetrů na výšku.

Co bolí víc biky nebo silnice?
Silnice definitivně. Biky bolí taky, ale jen dvě hodiny. Silnice i měsíc v kuse.

Dá se horskýma kolama v Česku uživit?
Myslím, že ne. Člověk by musel být ve velmi dobrém týmu a ještě by musel vyhrávat. Proti mé silniční kariéře, to byly jen drobný. Nazval bych to dobře placené hobby. Nedovedu si představit, že ti kluci dokáží uživit rodinu...

Zmínil jsi, že biky jsou i tvůj business.
Nikde to moc neventiluju. Je to malá skupina lidí, která se rozrůstá. Dělám jim osobního poradce. Jak používat elektrostimulátor, jak používat Watty, Powerbreathe, radím s výživou a podobné věci. Vzhledem k tomu, že je to osobní poradenství, tak jim nějaký čas musím věnovat, nejde se starat o tisíc lidí. Tato skupina je snad ráda za mojí radu, za moje zkušenosti.

Čili je to něco, čím se budeš živit v budoucnu?
Není to úplně na uživení. Vydělává mi to, ale na uživení ne. Baví mě to. Je to takový přirozený vývoj, vše co jsem se za celou dobu naučil si do hrobu nevezmu, tak proč to nepředat dál.

A čím se tedy bude Jan Hruška živit po skončení kariéry?
Mě se naštěstí podařilo vydělat dost peněz během mé silniční kariéry, takže se živím trochu jako rentiér. Nemusím se hnát za žádným velkým businesem. Ale samozřejmě mě nicnedělání nenaplňuje, zároveň nechci denně makat od sedmi do čtyř odpoledne. Takže se budu věnovat dál poradenství a pokud se letos osvědčím, tak se budu starat o tým Toyota Dolák. Hlavním parametrem je, aby mě práce bavila.

Pojďme se otočit za těmi 24 roky, jaké z nich byly nejkrásnější?
Když se to tak vezme, tak by asi měly být nejhezčí ty, když se nejvíc dařilo. Ale já nejraději vzpomínám na 4 roky u Jirky Ženíška. To byla taková cestovní kancelář. Díky jeho mančaftu jsem viděl celý svět. Tím, že jsme nebyli úplně špičkový tým, jezdili jsme po horších závodech. Na Taiwan, v Africe, v Austrálii, v Americe. Mám doma schovaný orazítkovaný pas. Ale samozřejmě strašně rád vzpomínám na přestup k profíkům, byl jsem jak Alenka v říši divů. Nechápal jsem, kolik každý tým má autobusů, aut, kol, bidonů, dresů, kufrů. To bylo neuvěřitelný.

A výsledkově?
První rok v profíkách. Druhé místo na Tirreno Adriatico, vítězství a růžový dres na Giru nebo pak taky umístění na Vueltě. Na to samozřejmě tak člověk rád vzpomíná.

Nejčernější období je asi jasné, že?
Tak to je také jasný. Bohužel když je člověk nejvýš, tak se tam odtud bolestivě padá. Po největších výsledcích jsem padnul do dopingové aféry, kdy jsem byl na základě kontaminovaných doplňků stravy z USA pozitivní. Bylo nás v týmu víc a všichni ve stejný den, na stejnou věc a na stejnou gramáž. To mě zachránilo a nikdo mě nehodil přes palubu a spíš se za mě postavili. Třeba i španělský svaz, popravdě daleko více než Český svaz cyklistiky. Zrovna jsem přestupoval do ONCE, díky vyjádření amerického výrobce, který uznal, že ta šarže byla vadná, tak ode mě nedal tým ruce pryč.

Jak se tě aféra dotýká dnes, jestli vůbec?
Ale to víš, že dotýká. Zamávalo to se mnou hodně, zamávalo to s rodinou a s mými blízkými. Občas se to vrací jako šedá můra. V okamžiku, kdy je nějaký cyklista někde na světě pozitivní, tak mi hned volají tři novináři, co si o tom myslím.

A co si o tom myslíš?
Ale já přece nejsem odborník na doping. Tenkrát jsem k tomu přišel jako slepej k houslím. Každý si samozřejmě může udělat svůj názor, já nikomu nic nevymlouvám. Každý nemůže vidět do všeho, já také nevidím do spousty jiných oborů lidského počínání. Nikomu nemám za zlé, pokud si myslí, že kluk byl dobrej, protože byl nasypanej. Ale já když se kouknu do zrcadla, tak mám čistý svědomí.

Je o tobě známo, že kladeš velký důraz na rodinu, vedeš své děti k cyklistice?
Cyklistika v rodině je. S mojí ženou jsme se seznámili na mistrovství světa, takže i děti na kole jezdí hodně. U malého je teď ale na prvním místě hokej. Malá si sem tam i zazávodí. Nejsem abmiciózní otec, který chce mít doma Induraina a Longovou. Důležité je, aby sportovali a aktivně trávili svůj volný čas.

Na co se Jan Hruška těší v nejbližší době? Sleduješ Giro a Tour?
Asi zklamu hodně lidí, ale já se stačím v létě podívat maximálně na dvě, tři etapy z Tour a pak na pár záznamů z dalších závodů. Těším se na relax s rodinou, práci na zahradě, televizi nemusím. Já jsem televizi neviděl asi týden v kuse a rozhodně mi to nechybí. Taky se těším na cestování, mám ještě spoustu míst, kam bych se rád podíval a není mi cizí hodit si na záda batoh a spacák.

Foto: Markéta Navrátilová, Michal Červený, Miloš Lubas a Jan Hruška