Jan Hruška: Jsem obětí svého tempa!

Málokdo čekal, že by mohl být takhle úspěšný. Říkali, že vyhoří, jakmile se vjede do terénu. Brzy se ukázalo, že to tak není. Bývalý výborný silničář Jan Hruška po dvanácti sezónách v profesionálním silničním pelotonu přesedlal na horské kolo a ve svém bikovém důchodu vyhrával jeden maraton za druhým. A to včetně těch velkých, jako byly například pohárový Malevil Cup nebo Bike Brdy. Nevydařily se mu snad jen mistrovské závody. Na tom maratonském v Beskydech jako jeden z mnoha zabloudil, na cross country ve Velkých Losinách měl po slibně vypadajícím startu defekt a na půlmaratonu dojel pátý.
Právě úspěch na horských kolech přiměl čtyřiatřicetiletého závodníka z Hradce Králové ke změně svého rozhodnutí. Zůstává a s týmem trenéra a sportovního lékaře Karla Martinka Cyklotrenink.com se připravuje na svou další bikovou sezónu...

MTBS.cz: Honzo, jak hodnotíš ten uplynulý rok? Máš za sebou přestup na biky. Jaký byl?
Jan Hruška: On ten přestup byl takový pozvolný. Když jsem dřív jezdil silnici, tak jsem na biku občas taky nějaký závod jel, takže to nebylo ze dne na den. Jinak je to velký rozdíl. Je méně závodů a třeba méně cestování, což jsem rád. Na druhou stranu mě ničí, že po každém závodě mám hodně práce, abych se dal do kupy. Jsem špinavý já, kolo je zaflákané, hadry, auto... Silniční cyklistika je v tomhle mnohem čistější a je to méně práce.



Bereš biky vážně nebo je to spíš takové hobby?
Je to pro mě pěkný cyklistický důchod. Ale tím to rozhodně nechci nějak deklasovat nebo aby to vyznělo, že na to kašlu a jen tak náhodou vyhrávám. Já když něco dělám, tak to dělám pořádně a to jak v cyklistice, tak v osobním životě. Buď něco dělám pořádně nebo to nedělám. Jdu do biků naplno a letos ještě o to více, protože loni jsem nevěděl, co mě čeká a bral jsem to jako svou poslední sezónu v kariéře. Letos mám na přípravu ještě více času, ta příprava je kvalitnější, mám o dvě kila lehčí kolo... Myslím, že bych měl být ještě lepší.

Co tě vedlo k tomu, že si změnil své rozhodnutí skončit a pokračuješ v bikové kariéře dál?
Byla to shoda několika věcí. Za prvé mě kolo prostě baví. I kdybych skončil, jezdil bych na něm minimálně třikrát týdně dál. Za druhé, zjistil jsem, že s tím co ve mě je, se tady dá poměrně dobře bojovat s konkurencí a nechci házet flintu do žita, když mi to docela jde. Třetí věc je, že v týmu Cyklotréninku jsem byl ohromně spokojenej a nabídka, která přišla se v podstatě nedá odmítnout. Doslova si mě hýčkají. Cokoliv je potřeba, tak nic není problém, se vším mi pomůžou, zařídí atd. Za celou sezónu jsem neslyšel "jééé, to nevíme" nebo "jééé, to nejde". Já sice říkám "tým", ale ona je to v podstatě parta kamarádů...

Dostal si nabídky i od jiných týmů? Ať už bikových nebo silničních?
Cyklistický svět v Čechách je malý, takže jsem dostal více nabídek. Mimojiné třeba z PSK Whirlpool Author.

Je tedy tahle sezóna tvou opravdu poslední a nebo to necháváš otevřené?
Je možné, že je poslední. Je možné, že v polovině sezóny přestanu vyhrávat, že mě přestane bavit závodit a budu dál jezdit na kole, ale stopadesátej.
Říkám, že buď budu vyhrávat a nebo budu jezdit stopadesátej, dám si s kámošema párek, pivo a budu mít z toho radost, ale nikdy nechci bejt patnáctej. Abych považoval třetí místo za super výsledek a do desítky, že je to dobrý, to ne! Zkrátka buď radost z vítěztví nebo radost z pohody.

Jsou pro tebe biky odpočinkem?
Jsou odpočinek ve smyslu, že si dělám věci jak chci. Nechodí mi den před odletem domů faxem letenka, že najednou letím někam, kam jsem vůbec jet neměl a podobně. V týmu na mě nechávají výběr závodů, což je příjemné. Nehulákají na mě, když nevyhraju, nehulákají na mě, když vyhraju.

Dokážeš srovnat svou přípravu před bikovou a silniční sezónou?
Loni to byla střelba. Jezdil jsem jen doma v zimě, pak jsem odjel na 14 dní na Malorku, vrátil jsem se do Čech a začal hned závodit. Letos je moje příprava prakticky totožná s přípravou na profi sezónu. Akorát ta biková začíná o dva měsíce později a končí o dva měsíce dříve, takže si můžu dovolit si dát dva měsíce volno.



Víš kolik kilometrů jsi najel loni a kolik jsi najížděl jako silničář profesionál?
Tréninkový deník jsem si přestal psát tak před šesti lety, ale v profíkách se najíždělo kolem 35-40 tisíc kilometrů ročně. Loni jsem najel určitě 30 tisíc. Letos, když se nic nepokazí, tak budu mít na startu prvního mého závodu v Českém ráji od 1. prosince najeto 12 tisíc kilometrů a k tomu, jelikož bylo hodně sněhu, jsem najel ještě nějakých 90 hodin na běžkách.

Trénuješ převážně na silnici nebo na biku?
Trénuju výhradně na silnici. Já to vidím jako obrovskou výhodu a spousta bikerů by se to měla naučit. Občas, když je pěkně a sucho, tak vyrazím do terénu na bika, kluci (Martin Horák a Tomáš Vokrouhlík pozn. red.) mě povozej, potrénuju techniku, ale na kvalitní trénink je potřeba jet na silnici. Kvůli kadenci, dynamice, vnímání rychlosti, otřesům...

Jak si se na biku vyrovnal s technikou?
Nevyrovnal jsem se a ani se nevyrovnám :-).

Podle ostatních závodníků jsi se ale hodně zlepšil...
...tak jezdím sice čím dál tím lépe, ale to je tím, že člověk začne nízko a má obrovskou možnost se zlepšovat. Dojezd na Nova Author Cupu do cíle zná snad každý. Když jsem tam tenkrát jel ještě v dresu Liberty Seguros, tak mi to připadalo jako hodně těžkej sjezd. Teď, když jsem to jel a přijel do cíle, říkal jsem si, kde byl ten sjezd?! Dobrej technik ale vživotě nebudu. Já jezdím na oči. To znamená, že když do zatáčky nevidím, tak brzdím dokud nevím, co bude dál.

Jaktože pak tedy vyhráváš na tak těžkých tratích jako byly loňské Extreme Bike Brdy?
Já jsem je ale neporazil technikou v terénu, ale výkonem! Kdyby přemýšleli jako silničáři, tak by mě sjeli a nevyhrál bych. Já jsem špurtoval z terénu do terénu. První polovina je po asfaltu a proti větru a druhá polovina byla technická. Měli na to tedy polovinu trati, bylo jich víc, měli výhodu a kdyby trošku spolupracovali a střídali, tak by mě dojeli. Tak dobrej nejsem, to bych musel být Armstrong! Problém je v tom, že bikeři nejsou schopní se domluvit a jet všichni naplno, aby dojeli jednoho člověka. U nás se řeší, jestli někdo náhodou nepracuje na špici déle než tamten, jiný zase chce vyhrát, takže nestřídá skoro vůbec a tamten netahá tamtoho, protože se nemají rádi.

Odjet ostatním co nejvíc je tedy tvoje taktika?
Já se snažím jet závod tak, abych měl v technických pasážích dostatečný náskok. Když mám náskok třeba sedm minut a na kořenech o dvě minuty přijdu, tak je to lepší, než jet ve skupině, dvě minuty ztratit a pak to zase zpátky dojíždět. Soupeře porážím obyčejným surovým výkonem a takovým odhodláním, že jim musím ujet, abych mohl vyhrát. Jim stačí, když mi uvisí do posledního sjezdu a tam mě přejedou.

Dokážeš říct, který závod se ti v loňské sezóně nejvíc líbil?
To byly téměř všechny. Nejvíce se mi do paměti vryly asi Extrem Bike Brdy. Hlavně díky své náročnosti a tím, co jsem stihl zažít za jediný den. Měl jsem z nich největší strach a dopadly naopak nejlíp. Několikrát jsem se tam vyválel, udělal jsem si díru do kolena, zlomil si malíček... Dobře vzpomínám také na Malevil Cup, kde jsem pochopil, že moje místo v bajkách je někde vepředu. Všichni si sice myslí, že jsem jel v pohodě s velkým náskokem, ale já jel padesát kilometrů na naprostej doraz a v hrozném strachu, že jsou za zatáčkou a že mě v dalším sjezdu dojedou. Jsem obětí svého tempa a strachu, že mě někdo porazí! Jakmile ujedu, tak jedu, aby už mě níkdo nedojel! Kdybych věděl, jakej mám náskok, tak bych si zvolnil, ale to na horských kolech moc nejde. Na silnici jakmile balík zrychlil o pár vteřin, tak jsem ty informace hned měl ve vysílačce.


Když stojíš na startu maratonu, máš starťáka?
Samozřejmě, trošku ho mám. Já jsem byl vždycky starťákový typ. Biky jsou strašně impulsivní hned po startu. Na silnici se prvních 30 kilometrů kecá a pak se začne třeba závodit nebo se alespoň vyjede někam za město, kde je opravdový start. Na bikách i neutrální start, který na některých maratonech bývá, už je boj o pozice a nastává peklo na doraz hned od samotného začátku, protože v prvním zúženém místě je potřeba mít dobrou pozici.

Jsi jeden z nejlepších maratonců u nás, je tedy nasnadě zeptat se tě na tvou případnou účast na mistrovství světa...
Jako samoplátce mě to určitě neláká. Já to nemám rád, kupovat si reprezentační dres. Když tátovi koupím licenci a zaplatím mu to, tak tam taky může jet... Buď někdo přijde a řekne "My tě tam chcem." nebo tam nepojedu. Druhá věc je, jak vypadá trať. Kdyby byla extrémně technicky náročná, tak je z mého pohledu nesmysl tam jet, protože vím, že bych neměl šanci zajet.

Neláká tě zkusit některý bikový etapák, které jsou těď hodně populární?
Pro bikery je to něco zvláštního, jiný druh závodění. Já jich na silnici objel tolik, že mě to ani spíš neláká. Je to stejné, jen se to jede na biku.

Myslíš, že pro tebe bude letos těžší vyhrávat závody? Že si tě víc pohlídají?
Loni to nebylo snadné, ale nikdo mě neznal. Říkám si, že jsem vůl, že jsem si nasadil laťku hodně vysoko. Čekali, že mi dojde, ale vydržel jsem to celou sezónu. Odkryl jsem karty. Čekám, že si mě budou více hlídat, ale zase v terénu to není tak snadné jako na silnici. Na druhou stranu, nevyšel mi ani jeden mistrák. Určitě je tedy prostor pro zlepšení.

Díky za rozhovor!