Jitka Čábelická: 30 let v závodním sedle a pořád ji žene radost z kola
- 30. 04. 2026
- Pavla Hajpišlová
- Ostatní
- Foto: Pavel Křikava, Jaroslav Svoboda a Tomáš Klapa
Zkušená reprezentantka bilancuje tři dekády v sedle, mluví o proměně motivace, novém týmu, bráchovi, roli v týmu i výzvách ženského bikingu...
Patří k nejvýraznějším tvářím českého cross-country, v domácím prostředí je roky synonymem stability, zkušeností a poctivého přístupu. Jitka Čábelická je na kole prakticky od dětství a jak sama říká, letos už si vlastně může připomínat třicet let v závodním sedle. Přesto ji cyklistika v jejích 36 letech pořád baví. Jen se její pohled na ni proměnil. Dnes už v ní nehledá jen výkon a výsledky, ale víc než dřív i radost, vnitřní klid a smysl. V rozhovoru jsme mluvili o její dlouhé cestě pelotonem i bikovým světem, o roli rodiny a partnera Pavla, o fungování týmu Cabtech Racing i o tom, co jí dělá starosti na současné ženské scéně.
Cyklistika jako vášeň, ne povinnost
Jitko, jak bys dnes definovala svůj vztah k cyklistice? Mění se v průběhu let?
Mění se trochu, ale v základu je pořád hodně podobný. Pořád je to zábava, vášeň a životní styl. Jen si myslím, že na to dnes koukám trochu jinak než dřív.
V čem konkrétně?
Dnes musím asi víc hledat tu zábavu než samotnou lásku k závodění. Přeci jen už se tomu věnuju strašně dlouho. Na kole jsem od dětství, začínala jsem v Pražské lize někdy v roce 1996, takže když to člověk takhle vysloví, je to vlastně krásných třicet let.
Takže opravdu 30 let v závodním sedle...
Když to tak řekneme, tak ano. Do větší cyklistiky jsem naskočila někdy v juniorkách kolem roku 2007, naplno to pak bylo až od roku 2015. Ale vlastně jsem v tom sportu byla pořád.
Brala jsi cyklistiku někdy jako práci?
Člověk to tak podle mě nikdy nesměl brát. Vždycky to muselo být něco, co má rád a co ho drží. Spíš jsem to vnímala jako výsadu. To, že se tvůj koníček může stát zároveň i prací, je něco, za co má být člověk vděčný.
Brácha jako první motivace, Pavel jako důležitý směr
Jak velkou roli ve tvé cyklistické cestě sehrál brácha?
Velkou. Byl pro mě vždycky motivací. Je o necelé čtyři roky starší a byl to právě on, kdo mi ukazoval, že se to dá dělat naplno. U nás doma to ale nikdy nebylo nastavené tak, že by z nás rodiče chtěli vychovat vrcholové sportovce. Vedli nás ke sportu přirozeně a z toho to vyplynulo samo.
A pak do tvého života vstoupil Pavel. Co změnil?
Hodně. Změnil mi pohled na cyklistický život i na to, že to můžu dělat dlouhodobě. Dal mi směr a často mě nasměroval správně. Nikdy to ale nebylo proti mojí vůli. Pavel je ve všem hodně upřímný, umí dát zpětnou vazbu a někdy to v tu chvíli bolí. Ale zpětně člověk zjistí, že to bylo správně.
Promítlo se to i do sportovní spolupráce?
Určitě. Vlastně i vznik týmu s tím souvisí. Tým byl vždycky taková radost, nikdy ne Pavlova hlavní pracovní náplň. On má svoji práci, ráno odchází a vrací se až odpoledne, takže se někdy přes týden skoro ani nevidíme. Díky závodům a týmu spolu můžeme trávit víc času.
Tým, který vyrostl do mezinárodní podoby
Jak bys popsala jeho roli v týmu dnes?
Obrovskou. On zastává práci manažera, řidiče, kuchaře, mechanika a někdy i psychologa. Je toho strašně moc a velká část zázemí stojí právě na něm.
Když se vrátíme k historii týmu, proč vlastně vznikl?
Po sezoně 2017 jsem cítila, že chci zůstat u cross-country. Předtím jsem dva roky kombinovala maratony a cross-country, ale k maratonům mě to úplně netáhlo. Hledali jsme cestu, jak pokračovat dál, a postupně do sebe všechno zapadlo. Našli jsme dlouholetého partnera, podařilo se získat prostředky a tým vznikl.
Postupně se z něj stal mezinárodní projekt. Byl to záměr?
Ano i ne. Zpočátku to byl spíš vývoj metodou pokus–omyl. Ale časem jsme zjistili, že když je tým mezinárodní, je mnohem zajímavější i pro sponzory. V českém prostředí navíc už nebylo tolik s kým pracovat, takže i z toho důvodu se sestava postupně proměňovala.
Jak vypadá tým letos?
Letos máme šest jezdců a z Čech jsem tam už jen já. Máme dva Nory, Petera Fagerhauga nově i Erika Hægstada, z Rakouska Maria Baira, z Kanady Sandru Walter, která je u nás už třetí sezonu, a nově i závodnici ze Švýcarska. Máme také nový materiál, jezdíme na kolech Nukeproof a novými partnery týmu jsou Aricoma a Casio G-Shock.
Je pro tebe důležité mít v týmu další holky?
Je to fajn, ale paradoxně stejně každá trénujeme hlavně sama. Společně fungujeme spíš na závodech, při projíždění tratí nebo když se náhodou podaří sladit program. Tím, že je nás šest a každý má vlastního trenéra, není jednoduché trénovat pohromadě.
Světový pohár jako priorita, olympiáda zatím daleko
Jaké jsou tvoje hlavní plány pro letošní sezonu?
Určitě Nové Město a světový pohár, to je hlavní priorita. U nás toho asi moc nepojedu, určitě mistrovství republiky. Ráda bych se podívala i do Aše, kde se mi to moc líbilo. Všechno se ale bude odvíjet od formy a od toho, jak na tom budu.
Když se nabízí téma olympiády, je to pro tebe už teď motivace?
Upřímně, zatím je to pro mě strašně daleko. Samozřejmě člověk nikdy neříká nikdy, ale teď to není něco, co bych potřebovala denně řešit.
Tělo funguje, ale regenerace už není stejná
Jak se dnes cítíš po fyzické stránce?
Tělo v zásadě funguje. Kromě toho, že jsem si vlastní blbostí přetrhla vazy v rameni a měla nějaké úrazy s kolenem, tak drží. Ale ročník narození člověk neokecá a začínám vnímat, že regenerace už není to, co bývala. Letos jsem to pocítila asi víc než dřív.
Jak to řešíš?
Je to pro mě zatím novější zkušenost, takže se to učím. Hodně to řeším se svým hlavním trenérem, se silovým trenérem, který zastřešuje i regenerační část, a samozřejmě s fyzioterapií.
- 30. 04. 2026
- Ostatní
- Foto: Pavel Křikava, Jaroslav Svoboda a Tomáš Klapa
Mohlo by vás také zajímat
Copyright 1998–2026 Cycling Media s.r.o.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků a fotografií je bez souhlasu redakce zakázáno.
Provozovatelem serveru MTBS.cz je Cycling Media s.r.o, IČ: 28549996, ISSN 1803-5744.
Vytvořilo studio MyWebdesign.cz
Diskuze k článku
Svatá prostoto....
Vložit komentář