Jaroslav Kulhavý: neúčast v Tokiu mě nemrzí, cílem je teď MS XCM

Rozhovor s Jaroslavem Kulhavým o tréninku, cílech, plánech, olympiádě, ironmanovi... 

Autor: Jan Němec
Foto: Jan Němec, Jan Reiner
Jaroslav Kulhavý: neúčast v Tokiu mě nemrzí, cílem je teď MS XCM

 
Šestatřicetiletý biker, dvojnásobný medailista z olympijských her Jaroslav Kulhavý je na sklonku své profesionální kariéry, měsíc před hrami v Tokiu a je jasné, že do světového cross country už nezasáhne. A ani příliš nelituje, že v Tokiu startovat nebude, nyní má před sebou další cíle, třeba mistrovství světa v maratonu, finální rozhodnutí o konci kariéry nebo Ironmana... O všem jsme si povídali na opožděném představení týmu Česká spořitelna Accolade, v němž Jára od Nového roku působí.

Bylo to dobré rozhodnutí prodloužit si kariéru v domácím týmu? 
Pro mě to bylo příjemné a možná trochu i logický rozhodnutí tím, že s Radimem a Českou spořitelnou jsme měli polovinu partnerů stejných, zároveň jsme jeli s Matoušem už nějaké etapové závody spolu, i když každý ještě v jiném týmu a spojili jsme se přes Specialized. Můj vstup do týmu byl v tomto ohledu logický. Chtěl jsem si tu sezonu užít. Počítal jsem s tím, že ta sezona bude poslední, což je stále otevřené. Máme super partu a i ostatní kluci se nějakým způsobem výkonnostně zvedli. Zařadili jsme nový program. Radim v minulosti jezdil domácí scénu a něco v zahraničí, ale mým příchodem a tím, že Spořka už není hlavní partner Kola pro život, tak nemusíme na tom domácím programu tolik lpět a můžeme udělat i ten program v zahraničí, tak mi to začalo dávat smysl. Převážně jsem se chtěl specializovat víc na maratony a etapové závody. Kdybych zůstal sám v tom režimu, co jsem byl loni a předloni, tak bych stejně musel hledat vždy nějakého člověka k sobě a bylo by to komplikované. Tímhle se mi to ulehčilo a myslím, že to suprově funguje, což jsme potvrdili i na těch prvních závodech.  V roce 2020 byla pandemie,  ten rok nebyl ideální a teď po té dlouhé době funguje normálně. Ale chybí mi program závodů, rozjíždí se to těžkopádně. Jsem rád, že se to aspoň rozjíždí.

Je to úleva, že nemusíš řešit nic okolo?
Mám samozřejmě nějaký čas navíc, který můžu věnovat něčemu jinému, za což jsem samozřejmě rád. Určitě jsem tím ušetřil spoustu energie, ale jinak veškerý zbytek zůstal při starém, ať už materiál, nějaká moje příprava, kterou si řeším plus mínus pořád stejně a Radim mi v tom nechal volnou ruku. Taková byla i dohoda a myslím, že to skvěle funguje.

Za měsíc startují Olympijské hry v Tokiu, jak moc je to pro tebe bolestivá věc, že tam nebudeš?
Ještě vloni jsem o Tokiu vážně uvažoval. Ale já bych tam stejně nechtěl jet jen s vidinou toho, že bych se nominoval a jel si tam třeba i pro desátý místo. Na začátku jsem olympiády bral jako zkušenost a pak jsem tam jel pro medaile. Možná by bylo hezký se tam rozloučit, ale primárně jsem chtěl být zdravej a vrátit se do špičky. Ale v podstatě všechno bylo postavený vzhůru nohama, zrušená olympiáda, kvóta startovních míst a do toho moje problémy. Jinými slovy mě to nijak zvlášť nemrzí. 

Sledovat ji ale budeš?
Samozřejmě budu. Sleduju svěťáky, je to zajímavý. Upřímně ale nebýt Van der Poela a Pidcocka, tak by to možná byla trochu nuda a možná bych si ten svěťák ani nepustil. Tím, že se do toho pustili tihle dva borci, kteří jezdí silnici a cyklokros, tak je to zajímavý. Jsou tam ale i noví kluci, už to není jen o Schurterovi, pokaždý vyhraje někdo jinej.

Thomas Pidcock nebo Mathieu van der Poel?
Těžko říct, já bych neodepisoval ani toho Schurtera, on se na OH umí připravit skvěle, už má tři medaile! Je sice nejstarší z nich, ale zároveň má obrovský zkušenosti a myslím si, že se na ten jeden závod dokáže připravit jako Pidcock a MVDP, kteří dokážou jet celou sezonu skvěle. Oni jsou ale mladí, úplně jinak regenerují. OH je jeden den v roce, jeden den za čtyři roky, bude to hodně zajímavý a těším se na to.

Co říkáš na výkony Ondry Cinka?
Cimbál super, neskutečně se posunul. Pořád mu ale kousíček chybí na to první místo, což je obrovská škoda. Ale on moc dobře ví, kde jsou ty jeho limity. Výkonnostně je na tom perfektně, což jsme mohli teď vidět v Leogangu, chybí vyladit tu techniku. MVDP a Pidcock jsou možná uskočení jak fyzicky, tak i technicky, ale mezi ostatníma Ondra patří do okruhu adeptů na OH medaili. Nikdy nevíte, co se může stát, Pidcock onemocní, MVDP píchne a závod je otevřenej. Cimbál si je toho vědomej, dává tomu 100 % a může to být právě on, kdo bude mít dobrej den a ostatním to nesedne. V tomhle jsou biky nepředvídatelný a zároveň strašně zajímavý a krásný.  

Před novináři jsi mluvil o své možná poslední sezoně.... 
Ty poslední dva roky, kdy mi začaly nějaké zdravotní problémy způsobené zraněními a na to navazující disbalance a věci, že jsem nebyl schopný se pohybovat stoprocentně v intenzitách a ten trénink jsem nebyl schopný absolvovat, tak teď trénuju ve finále podstatně míň než ty předešlé roky, ale to tělo se mi nějakým způsobem dalo do kupy. A už je tam efekt toho tréninku, cítím, že jsem schopný tam být. Jsou tam sice pořád ještě hodně velké rezervy, ale chci jít nahoru opatrně, aby to nespadlo zase tam, jak to bylo. Nechci proto přehnaně tlačit na pilu, ale funguje to a myslím, že na výsledcích a té výkonnosti je to i vidět. Samozřejmě to pak dává smysl tomu věnovat ten čas, zatímco ty minulé dva roky mi to smysl přestávalo dávat, protože když si člověk vzal spoustu toho úsilí, času a hodin strávených na fyzioterapii, na tréninku nebo v posilovně, když tomu výsledky adekvátně neodpovídaly... Teď to ale nějak funguje, i proto říkám, že je otevřené, zda budu jezdit i příští rok, nebo zda je tahle sezona poslední. Vše se bude řídit podle toho zdravotního stavu. Uvidíme. Nemám to zatím definitivně rozhodnuté, co bude.

Odhalili jste příčinu všech těch zdravotních komplikací?
Bylo to asi něco trochu podobného, co teď potkalo Ondru Synka. Měl jsem tam v minulosti nějaká zranění, ať už to byla zlomená čéška, nebo ruka, která byla na druhé straně... Samozřejmě jsem všechno hasil v rychlosti, jen abych se rychle vrátil na kolo. Na ta zranění se pak nařetězily nějaké disbalance a ta kompenzace tam nebyla stoprocentní. V tom posledním olympijském roce jsem si zlomil ruku a jen jsem řešil, jak se hlavně rychle vrátit na kolo, ale byl jsem tam už v určitém špatném stereotypu postavení toho těla de facto od doby, kdy jsem sbíral druhá místa a pořád řešil, jak bych se ještě zlepšil, když jsem chtěl jít ještě nahoru. Přidával jsem navrch ještě nějaké intenzity, což si myslím, že to tělo zkrátka nezvládlo a začalo se samo od sebe přirozeně brzdit, přestalo mě pouštět a přestaly mi fungovat svaly, jak by měly. De facto mě to povypínalo. Tělo fungovalo na nějakých 70 procent a i kdybych se zbláznil, nebyl jsem schopen to posunout dál. S fyzioterapeutkou jsme to dávali rok a půl dohromady a i ona mi řekla, že teprve po tom roce a půl vidí, že jsme to napravili. Je to takový specifický problém; jak jsem říkal, tak bych měl asi radši zlomené obě nohy a věděl, co je za tím. Uzdravíte se a vrátíte se zase do hry, zatímco v tomto případě to přijde pomalu, po nějakých procentech mi to ukrajovalo z fyzického fondu a nevěděl jsem, čím to je. Objektivně jsem byl zdravý, tři dny mi tělo fungovalo, objel jsem kvalitní trénink. Další čtyři dny jsem byl ale na 70 procentech. Pak jsem ani nebyl schopný si postavit kvalitní trénink, protože jsem nevěděl, zda se druhý den dostanu na 160 tepů, nebo na 180, kam se dostat potřebuju. Tělo bylo fakt takhle rozskákané, do toho všeho miliony rad všeho druhu od odborníků a doktorů, neskutečný kolotoč. Naštěstí jsem už snad chytl dobrý směr, i když třeba o rok později, než bylo potřeba. Ale nějakým způsobem jsem to opravil a vše funguje relativně dobře. I když se to teď rozjíždí třeba trochu těžkopádně, jsem rád, že to funguje.

Co tvé tréninkové objemy, jaké jsou nyní ve srovnání s minulými roky?
I když to je divný, jezdím o dost méně intenzit než rok dva roky zpátky. Rozdíl je v tom, že teď ty intenzity tělo přijímá, zatímco v tom největším mém útlumu na to tělo nebylo vůbec připravené a já ho těmi intenzitami přetočil, ono se hodilo do nouzového režimu, z něhož se dlouho dostávalo. Proto jsem teď chtěl jít zcela automaticky postupně. Cítím rezervy, je jen otázka, kam až mě to pustí. Trošku mě proto mrzí, že teď není program cross country, chtěl jsem jet třeba Brno a Bedřichov, ale ten prostor teď není. Uvidím, jestli stihnu třeba mistrák, abych se porovnal s klukama na XC. Vysloveně proto, že mě to zajímá, jak bych na tom byl v tom hodinu a půl dlouhém závodě. 

Takže teď už tělo funguje tak jak má?
Jo, je to super. Všechny watty tam jsou, ale samozřejmě pořád cítím po startu, že do toho maxima mám rezervy a musím na tom zapracovat. Ale nikam mě to nežene, nepotřebuji to v těch závodech, které jezdím. Nechávám to postupně. Uvidíme, co najdeme na podzim za závody, teď přes léto budeme jezdit delší závody v Čechách, možná i venku, taky silnici. Pořád bych si rád vyzkoušel zátěž i něco jiného.

Mluvil jsi také o svých dalších aktivitách mimo kolo, můžeš něco prozradit? 
Řeším si bydlení a nějaké nemovitosti, kam jsem investoval. Přítelkyni, kamarády, zábavu, ostatní sporty… mám toho docela dost. Ale pořád mi na sedmdesát procent času zabere příprava, musím se postarat o sebe a věci okolo, nemám ještě zase tolik času jenom na nějaké koníčky.

Jsou nemovitosti směr, kterým by ses chtěl v budoucnu ubírat?
Určitě ano, už se v tom pohybuju nějakou dobu, mám za sebou pár menších projektů, pár před sebou. Dává mi to smysl a relativně se v tom docela orientuju. Je to jedna z věcí, který by mě v budoucnu bavili. To by byla jedna část toho, co bych rád dělal, ta druhá je pořád ve sportu a u kol. Mám hodně partnerů, kteří by rádi pokračovali a rozjeli nové projekty. Budu dál jezdit jako hobík. Není to tak, že bych po skončení kariéry zahodil kolo, přibral 30 kilo. V tom mám jasno, o konci kariéry jsem toho napřemýšlel už dost. Defacto poslední dva roky jsem nevěděl, jestli za týden se závoděním neskončím. Musím říct, že teď už to mám dobře vyjasněný.

Pomáhá v takovém případě známá tvář a tvé jméno?
Možná k prolomení prvních kontaktů… někdy to pomůže, někdy to přitíží a máš cenu dvakrát vyšší :-)  Asi každý stavěl barák, takže ví, jak to chodí. V developerských projektech to tak může být, ale celkově musím říct, že je to spíš výhoda, za kariéru jsem si vytvořil hodně kontaktů. Je to přidaná hodnota těch úspěchů ve sportu.

Zaslechli jsme, že bys někdy v budoucnu rád vyzkoušel Ironmana?
Jo, už jsem se o tom bavil s Petrem Vabrouškem a s Adamem Hansenem, kterej bydlí v podstatě za barákem a právě on se přesunul ze silniční World Tour na Ironmana. Zrovna jsem se díval, že si vyráběl svoje karbonový nástavce. Plynule z rekordů na silnici na triatlon a už má zajetej hodně slušnej čas. Ještě jsem se s ním jako s triatlonistou nepotkal, naposledy jsme spolu byli na tréninku vloni, ale sleduju ho. Jednou bych si ho chtěl dát, mám to v plánu.

 

 

 

Přečteno - 7716x Tagy: rozhovory jaroslav kulhavý
Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. Olympijské hryOndřej Cink: Byly to asi nejhorší pocity, co jsem kdy zažil
    Ondřej Cink: Byly to asi nejhorší pocity, co jsem kdy zažil
  2. OstatníMichael Moureček: Gravel je o zážitku
    Michael Moureček: Gravel je o zážitku
  3. Český pohárČeský pohár se po roční pauze vrací do Hlinska
    Český pohár se po roční pauze vrací do Hlinska
  4. Olympijské hryJára Kulhavý před OH radí Cinkovi: Zachovat chladnou hlavu
    Jára Kulhavý před OH radí Cinkovi: Zachovat chladnou hlavu
  5. Olympijské hryJitka Čábelická: Olympiáda je splněný sen, bude to zážitek od začátku do konce
    Jitka Čábelická: Olympiáda je splněný sen, bude to zážitek od začátku do konce
  6. Olympijské hryOndřej Cink o své třetí olympiádě: 14 brdků, nervozita, medaile, aklimatizace
    Ondřej Cink o své třetí olympiádě: 14 brdků, nervozita, medaile, aklimatizace

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.

redakční systém | ISSN 1803-5744