S Kateřinou Nash nejen o etapových závodech

 
Krátce před vánočními svátky jsem měl to štěstí, že jsem mohl na pár desítek minut posedět u kávy s Katkou Nash, která na pouhé dva dni přiletěla do Prahy, aby pak dalších pár dní strávila „doma“ v Prachaticích, oslavila se svou rodinou své 47. narozeniny a předčasně i Vánoce. Poté se přesunula na jednání UCI v Abu Dhabí při mistrovství světa v trialu a urban cycling.

Katka s Geoffem Kabushem na mistrovství ČR v gravelu 2024 v Hlinsku...

Známe se pěknou řádku let, ale takovou příležitost vidět se mimo závodní tratě jsem neměl ani nepamatuji. A protože se v létě chystám do Kanady na BC Bike Race, etapák v Mekce horské cyklistiky, bylo o jedno z témat postaráno.

Katko, moc se mně líbí, jak si rozumně řídíš svou cyklistickou kariéru a klobouk dolů, že pořád máš motivaci trénovat a závodit na vysoké úrovni, i když Tvé další aktivity Ti neumožňují úplně pravidelně trénovat a regenerovat. Jak to děláš?

No, už to netlačím takovým způsobem jak v minulosti. Ale pořád mě to baví, mám za těch dvacet let v týmu (LUNA, posléze Cliff Bar – pozn. red.) natrénováno dost a teď už se snažím spíš eliminovat pokles výkonnosti. Hodně si vybírám závody, co mě baví, a funguju teď jako „Privateer“, závodník, který si sám řeší podporu partnerů.

Katka velmi často veřejně vystupuje...

Vrozená skromnost Ti brání zmínit se víc o Tvé činnosti pro UCI. Myslím si, že o tom tady v Česku mnoho lidí neví a nebo ví jen to, že pro Mezinárodní cyklistickou federaci „něco“ děláš. Můžeš tuhle aktivitu víc popsat?

Pro UCI pracuji nyní druhé volební období, které je čtyřleté. Jsem ve funkci prezidentky Sportovní komise, což je nevýkonný orgán, který, zjednodušeně řečeno, sbírá od sportovců různé podněty pro zlepšení jejich postavení.

To ale není všechno!
No, není, jsem zároveň členka a viceprezidentka Výkonného výboru UCI, což už je funkce výkonná a zabírá člověku trochu víc času. Výkonný výbor řeší zásadní problémy všeho druhu, od závodění až po solidaritu. Třeba v období covidu jsme měli práce skutečně hodně, ale necestovalo se. Naopak letos už jsem v Evropě po páté.

Na únorovém MS v cyklokrosu v Táboře předávala medaile vítězům...
 

Za mě je to všechno něco, na co bychom měli být u nás pyšní a vážit si toho, že máme zastoupení tak vysoko ve struktuře UCI s možností některé věci ovlivnit nebo se aspoň dozvědět včas o tom, co UCI chystá.  Ale pryč od práce! Chtěl jsem Tě potkat taky proto, že se mně poštěstilo získat startovní slot na legendární BC Bike race v Kanadě a vím, že tenhle závod Ti přirostl k srdci a co víc, na jeho tratích se v příštím roce potkáme. Tenhle podnik je, když použiju slova klasiků, „fotr všech etapáků“.

No je to pravda! Tahle akce v Britské Kolumbii je něco úžasného! BCBR jsem vyhrála šestkrát. Poprvé jsem ho jela v roce 2009, a to ještě ve dvojici a od té doby sólo. Celkově jsem to objela sedmkrát. Sedí mně místní technické tratě a kratší etapy. Oproti Cape Epic, který jsem si objela v roce 2023, je to podle mého názoru zajímavější trat. Asi mi i vice vyhovuje jet na sebe a ne ve dvojici. Jsem ráda, že jsme se na Cape Epic podívala a dojela na třetím miste s Argentinkou Sofia Gomez Villafane. Bohužel jsem si druhý den zlámala žebra, a tak jsem si to docela protrpěla, ale samozřejmě když člověk jede ve dvojici, tak to proste chce dokončit. Nicméně pro mě ten styl Cape Epic moc není a musím se přiznat, že na horskou cyklistiku je to trochu nudné a netechnické. Zato ten kanadský terén mě baví a chystám se na další ročník. Doufám, že se i tobě se bude líbit.

BC Bike Race je Katčina srdcovka, sedmidenní etapák na Vancouver Island vyhrála už šestkrát...
 

Já jsem jinak žádný etapák v Evropě nejela, tak nechci víc porovnávat. Jela jsem jenom ten Cape Epic a asi třikrát Breck Epic a čtyřikrát Moab Rocks; obojí v USA.

A jak to tam je s českou účastí a počasím na přelomu června a července, kdy se etapák jede?

Pár Čechů jsem tam v minulosti zaznamenala; je to trochu logisticky náročné, celý závod se jede na ostrově Vancouver Island, takže je potřeba rozumně zvolit dopravu, z pevniny se dá dostat na místo jen trajektem nebo po přestupu lokální leteckou linkou. Každopádně bych každému doporučila si tohle vyzkoušet, je to úplně něco jiného, než MTB etapáky tady v Evropě nebo v Africe. Počasí se v posledních letech vyznačuje docela vysokými teplotami, občas ale zaprší. Je naprostou nezbytností zůstat po skončení závodu v Kanadě a projet si místa, o kterých si tady jen vyprávíme nebo sledujeme videa. Takovým asi nejvíc profláklým je samozřejmě Whistler a jeho bikeparky. Tam uvidíš běžně volně se pohybující medvědy, ale prý je to rasa, která lidi nežere. :-) A samozřejmě si taky nádherně zajezdíš…

Tak to se máme na co těšit…

Určitě jo. Parta kolem závodu, to jsou super lidi, srdcaři, panuje tam prima domácká atmosféra a já se tam vracím hrozně ráda.

A to už se nachýlil čas našeho krátkého, ale hodně příjemného setkání. Káva je dopitá, loučím se s Katkou, která má ještě sraz se svou rodinou a zítra zase odlétá daleko do světa. Promítám si, kdy jsme se vlastně viděli poprvé na nějaké speciální cyklistické akci. Přátelé, bylo to v Atlantě během prvního olympijského závodu XC MTB. Katka jako takřka juniorka v cílové rovince bojovala s druhou Katkou (Neumannovou) o umístění ve druhé desítce. V závodě mužů tam startoval jistý Kanaďan Andreas Hestler; skončil na jednatřicátém místě, těsně před naším Pavlem Camrdou. Kruh se uzavřel. Tenhle sympatický chlápek je momentálně marketingovým ředitelem BC Bike Race. Příští rok v červnu se tedy znovu po devětadvaceti letech všichni potkáme.