O zahraničním angažmá Kristýny Zemanové se mluvilo už několik let. Jedna z nejvýraznějších postav českého cyklokrosu, pětinásobná domácí šampionka a medailistka z mistrovství světa, však dlouho dávala přednost známému prostředí, rodinnému zázemí a vlastní cestě. Přestože o ni zahraniční týmy projevovaly zájem už v době jejího působení v Brilon Racing Teamu, na velký přestup se tehdy ještě necítila.

Následovalo složité období poznamenané zdravotními problémy, přetrénováním i ztrátou motivace. Přechod do týmu VIF Cycling Team jí pomohl znovu najít radost ze závodění a především potvrdit, že mezi světovou elitou má stále své místo.

Nyní přichází další kapitola. Zemanová se rozhodla přesunout těžiště svého závodního života do Belgie, kde se cyklokros těší mimořádné popularitě a kde může využívat profesionální zázemí jednoho z nejvýznamnějších cyklistických uskupení současnosti. V cyklokrosu bude působit v týmu Crelan–Corendon, zatímco na silnici má být součástí struktury Fenix–Premiere Tech.

---

Kristýno, o tvém možném odchodu do zahraničí se mluvilo už několik let. Co nakonec rozhodlo, že jsi ten krok skutečně udělala?

Úplně největším impulzem byly výsledky z minulé zimní sezony. Začala jsem přemýšlet, jak se ještě zlepšit a jak podobných výsledků dosahovat pravidelně. Bylo mi jasné, že jediná cesta vede přes to, že budu v Belgii trénovat a závodit každý víkend. Nebudu muset neustále pendlovat mezi Českem a Belgií a tahat s sebou tátu, který do toho ještě chodí na tři směny do práce.

Už někdy v prosinci jsem byla rozhodnutá, že tu změnu chci udělat. Uvědomila jsem si, že je to vlastně jediná možnost, jak se opravdu posunout. V Česku už to dál nejde.

Takže rozhodnutí padlo už během minulé zimy?

Ano, zhruba po prvních dvou nebo třech závodech Světového poháru. Viděla jsem, že s nejlepšími holkami dokážu závodit, že mezi ně patřím a že mě cyklokros zase opravdu baví. Vrátila se taková ta čistá radost ze závodění. A tehdy jsem si řekla, že to prostě musím zkusit.

Kdo ti s hledáním zahraničního angažmá pomáhal? A jak na tvoje rozhodnutí reagovali rodiče?

První za mnou přišel Tomáš Ježek, který mi někdy během prosince napsal, že o mě mají zájem některé týmy. Postupně mi řekl i jejich jména. Samozřejmě jsem to hned začala probírat s rodiči a bylo jasné, že po sezoně začneme jednat a hledat správný tým.

Vlastně nebylo potřeba žádné dlouhé přemlouvání. Já už jsem byla rozhodnutá a rodiče mě podpořili. Stejně jako před dvěma nebo třemi lety respektovali, když jsem jim řekla, že na zahraniční angažmá ještě nejsem připravená, tak mě podpořili i teď. Myslím, že i oni vnímají, že už mi víc dát nemůžou.

Před dvěma lety jsi přestoupila z Brilonu do VIF Cycling Teamu. Byla to už tehdy příprava na velký zahraniční přestup?

V tu chvíli jsem to tak vůbec nebrala. Spíš jsem potřebovala čas na nadechnutí. Měla jsem za sebou nepovedenou sezonu, byla jsem ve fyzické a asi i psychické krizi. Chtěla jsem se z toho zkusit odrazit a zjistit, jestli výkonnostně pořád patřím tam, kde jsem byla předtím. Jestli ty předchozí úspěšné roky nebyly jenom náhoda.

Naštěstí se to povedlo. Zpětně se na VIF dá dívat jako na mezistanici, ale původním cílem bylo hlavně znovu najít sama sebe.

Z kolika zahraničních nabídek sis nakonec vybírala?

Myslím, že to byly čtyři nebo pět týmů. Většina z nich ale byla zaměřená hlavně na silnici a chtěla, abych se jí věnovala většinu sezony. Tady mi jako jediní nabídli možnost mít kompletní cyklokrosový program podle svých představ. Takže volba byla vlastně docela jasná.

Předpokládám, že některé silniční týmy mohly nabídnout i zajímavější finanční podmínky. Váhala jsi?

Kdybych šla čistě po penězích, asi bych skončila v silničním týmu. Jenže já nechci měnit disciplínu. Nedokážu jezdit na kole jenom s vidinou toho, že budu bohatá. Musí mě to bavit, a samotná silnice by mi ten pocit nedávala.

Proto jsem chtěla zůstat především u cyklokrosu. Když přišla nabídka, že se mu můžu věnovat naplno a v létě ho případně kombinovat se silnicí, bylo prakticky rozhodnuto.

Kdy ses s novým týmem poprvé osobně setkala?

Poprvé to bylo na konci srpna, hned po mistrovství Evropy v gravelu. Zůstávala jsem tehdy v Belgii, takže jsme se potkali. Asi deset dní nato jsem sem přiletěla na první menší soustředění.

Hned jsem dostala materiál, absolvovala první týmový trénink a seznámila se s holkami i kluky, kteří fungují v rámci struktur Fenixu a Alpecinu. Všechno šlo hrozně rychle. Během jediného měsíce jsem tady byla už počtvrté.

Znamená to, že se do Belgie během sezony přestěhuješ?

Zatím je to tak, že jsem pár dní tady a pár dní doma. Ale po závodě v Holých Vrších se sem chystám skoro na měsíc v kuse. Každý víkend se tu něco jede a mám naplánovaný i další program.

Holé Vrchy tak budou na nějakou dobu moje poslední závody doma. Potom se přesunu zpátky do Belgie a v Česku se pravděpodobně ukážu až na Světových pohárech v Ostravě a Táboře.

První závod v Belgii už máš za sebou. Jak ses v novém prostředí cítila?

Bylo to asi lepší, než jsem čekala. Po Chýnově jsem věděla, že to ještě není úplně ono a že je spousta věcí, na kterých musím pracovat. V Belgii už ale byly pocity o něco lepší.

Pořád je přede mnou hodně práce, ale vzhledem ke konkurenci si myslím, že můžu být spokojená. Skončila jsem šestá a i s lidmi z týmu jsme se shodli, že to byl dobrý víkend. Doufám, že to tak bude pokračovat.

Velkou součástí tvého dosavadního fungování byl tatínek, který ti dělal mechanika a prakticky se staral o celé závodní zázemí. Jaká bude jeho role nyní?

Všechno je nastavené podle mých potřeb. Když táta může přijet, tak přijede a tým mu umožní, aby dál fungoval jako můj mechanik. Zároveň má ale kolem sebe lidi, kteří mu pomůžou.

Teď tady se mnou byl na víkend a myslím, že si to mohl i trochu víc užít, protože všechno neleželo jenom na něm. A samozřejmě budou víkendy, kdy přijet nebude moct. V takovém případě se o mě kompletně postará tým.

To platí i pro masáže, fyzioterapii nebo lékařskou péči. Ten servis je opravdu parádní.

V novém týmu máš také belgickou šampionku Marion Norbert Riberolle, se kterou ses na mistrovství světa dostala do poměrně ostrého souboje. Jak proběhlo vaše první setkání?

Naštěstí dobře! (smích) Ona se o mém přestupu dozvěděla poměrně brzy. Na prvním společném tréninku jsem ještě nebyla oficiálně členkou týmu a měla jsem starý dres. Ostatní jenom věděli, že přijede někdo nový, ale měli si to nechat pro sebe.

Samozřejmě chtěla zjistit, kdo to bude, a nakonec to z nich dostala. Když se dozvěděla, že jsem to já, napsala mi na Instagram, že ji mrzí, co se na mistrovství světa stalo, a že by si o tom chtěla promluvit, až se potkáme.

Tak jsme si to vyříkaly, nakonec se tomu spíš zasmály a nechaly to být. Teď spolu fungujeme velmi dobře. Paradoxně to byla jedna z prvních holek, která se mě ujala, když jsem přijela na společný trénink. Takže to má šťastný konec.

Když se ohlédneš za posledními dvěma lety, co tě nejvíc brzdilo a co ti naopak pomohlo znovu se posunout?

Největší brzdou bylo období, kdy jsem byla celkově vyhořelá. Přetrénování, nemoci, fyzické i psychické problémy. Moje poslední sezona v kategorii do 23 let vlastně ani pořádně neproběhla.

Na druhou stranu to dnes vnímám i pozitivně. Měla jsem čas si odpočinout, znovu se nastartovat a zamyslet se nad tím, jak funguju a co vlastně chci.

A druhou důležitou věcí bylo spojení s Michalem Bednářem. Právě on mě dostal tam, kde jsem byla v minulé sezoně. Na to dnes všechno navazuje. Myslím, že to byly dvě nejzásadnější věci posledního období.

Jak jsi na tom s vlámštinou? Už zvládneš nějaká slovíčka?

Něco málo ano, ale rozhodně ne tolik, abych se domluvila. Zvládnu třeba poděkovat, když mi někdo podá bundu nebo se se mnou chce vyfotit. Ale radši to rychle přepnu zpátky do angličtiny. Tam jsem si přece jenom jistější.

A co belgické speciality? Hranolky, vafle…?

Hranolky jsem tady měla, přiznám se, asi jenom jednou. Ty si nechám spíš až po sezoně. Ale vafle, ty si neodepřu! Ty jsou opravdu super. Mají tady výborné jídlo, to se mi líbí. (smích)

S novým angažmá se mění i materiál. Jak ti sedla nová cyklokrosová kola Stevens?

Úplně skvěle. Dřív jsem jezdila na Ridley, potom na Liv a teď mám Stevens. Když jsem na něj sedla poprvé, vůbec jsem neměla pocit, že je to nové kolo. Všechno mi hned sedělo, takže jsem opravdu spokojená.

A kolik kol máš nyní k dispozici?

Čtyři cyklokrosová kola a devět párů zapletených kol. K tomu se samozřejmě ještě bude řešit silniční sezona, další materiál, oblečení, přilby a spousta dalších věcí.

Já už to snad ani nemám kam dávat! Asi si budu muset pronajmout nějaký sklad. (smích)

Na silnici budeš jezdit na Canyonu?

Ano, na silnici Canyon. Cyklokros budu jezdit v jednom týmu a silnici v rámci Fenixu.

S jakými ambicemi vstupuješ do nové sezony? Co bys považovala za úspěch?

Minimálně bych chtěla zopakovat výsledky z minulé sezony. Ale samozřejmě bych je ráda ještě vylepšila.

Umístění v první desítce by bylo krásné, v první pětce úplně super. A kdyby se povedlo znovu vystoupat na pódium, tak přesně kvůli tomu tady jsem.

Proto jsem změnila tým, proto trávím tolik času v Belgii a chci trénovat s nejlepšími. Věřím, že mě to posune dál. Kdyby byla tahle sezona ještě o kousek lepší než ta minulá, byla bych opravdu spokojená.

• 20. 10. 2026
• Ostatní
• Foto: Miloš Lubas, Radek Kašík, Jan Němec