La Ruta není těžký závod, to Kostarika je těžká země

MTBS.cz: La Rutu jsi musel vzdát kvůli zranění. Jak k němu došlo?
Pavel Popiolek: "Byl to sjezd po bahnité cestě ve druhé etapě. Uklouzlo mi přední kolo a spadl jsem. Ten den po několikáté, ale teď se mi povedlo trefit holení kámen. Byla to smůla. Dost mi z toho tekla krev a do cíle to bylo ještě třicet kilometrů, ale v tom závodním zapálení jsem to nějak dojel. V cíli jsem čekal hodinu na ošetření, protože v ten moment se lékař na trati věnoval řediteli závodu, který spadl z motorky a zlomil si ruku. Nakonec jsem se musel nechat odvézt do nemocnice na šití. Tam jsem čekl další hodinu na chodbě, protože na mě zapomněli. Doktor, který mi to šil se mně ptal, jestli náhodou nemám nějaké staré rakousko-uherské peníze, že je prý sbírá. Odešel jsem se čtyřmi stehy."

S tím se nedalo pokračovat?
"Nebyla to velká rána, ale byla hluboká až na kost. Hodně to bolelo a v noci jsem spal jen hodinu. Ráno jsem byl mrtvý. Ve třetí etapě mě čekalo minimálně 6 hodin na kole, mělo se jet hodinu a půl do kopce na sopku do tří tisíc metrů. To by mi asi sedělo, ale pak byly technické sjezdy, dlouhé úseky po pražcích zrušených železnic a metr hluboké bahnité brody. Bojoval jsem se sebou, ale pak asi zvítězil rozum a ze závodu jsem osdtoupil."

Jaký byl do té doby závod?
"Náročný. První dvě etapy jsou nejtěžší, proto mě to také mrzelo, protože to už jsem měl za sebou. První etapa začala tři čtvrtě hodiny dlouhým kopcem. Pak se hodně šlo pralesem. Stezky se díky dešťům a sesuvům staly spíše koryty. Jet se nedalo a jít jen špatně, protože zem byla hodně kyprá, člověk se bořil a do toho tam ještě byly popadané stromy. Skončit tam musel i jeden hendikepovaný závodník, který startoval jen s jednou nohou. A etapa končila hodinovým kopcem po asfaltu. Ten mi skvěle vyhovoval. V cíli jsem byl za necelých osm hodin. Jet u nás takovou dobu už je docela nuda, ale tam to rychle utíkalo. Okolo byla spousta vjemů. Člověk i když závodil, tak si všímal i té exotiky. Někteří lidé etapu jeli i 12 hodin!"

Druhá etapa byla královská...
"Ano, pro mně osobně to byla nejtěžší část závodu. Byla o hodně prudkých a technicky náročných sjezdech. Už před závodem jsem říkal, že nejsem bůhví jaký technik a tady jsem musel některé části sjezdů jít pěšky. A nebyl jsem sám. Naopak tam byla i 30% stoupání, kde člověk sotva šel."

Dá se to srovnat s nějakým závodem v Čechách?
"Nedá. Nejel jsem v Čechách sice nějak moc závodů, ale co jsem jel, tak nic z toho se s Kostarikou vůbec nedalo srovnat. Říká se, že La Ruta není těžký závod, ale Kostarika je těžká země."

Co v takovém závodě rozhoduje?
"Je to hodně o štěstí. Defekty ten závod hodně ovlivňují. Američan Sam Schultz patřil mezi favority, ale měl šest defektů! Já měl v tomhle obrovské štěstí, že se mně technické problémy netýkaly a i těch několik pádů kolo přežilo bez úhony. Výhodou bylo, že jsem znal i části tratě. Tedy kromě té druhé etapy, která pro mě byla nová. Kdybych dopředu věděl, jaká bude, tak bych na La Rutu snad ani nejel..."

Jak berou závod místní obyvatelé?
"Jsou velmi přátelští. Všude fandí, podávají vám vodu a banány. Vy byste si je ale kvůli pravidlům o vyznačených občerstvovačkách neměli brát a takhle zřejmě vznikla i kauza o nedovolené pomoci jednomu z místních bikerů.
Výborně fandí hlavně děti, které si s vámi chtějí plácnout. Jeden kolega z týmu zrovna ovládal sporttester, když mu některé z dětí pláclo do volného konce řídítek... Zavřely se mu a rozsekal se tam.
Na třetí etapu jsem se byl podívat na vrcholu sopky a připadal jsem si jak na Alp d'Huez při Tour de France. Fandily tam davy lidí, byla tam skvělá atmosféra."

Je to hodně exotická země, potkal jsi nějaká zvířata?
"Jak jedeš, tak si toho moc nevšímáš. V džungli je tak hustá vegetace, že si připadáš jako v tunelu a slyšíš jen zvuky okolo. Při závodě jsem viděl jen opice a pak jsem se musel vyhýbat lenochodovi, co stál uprostřed cesty. Mimo závod pak krokodýli, kteří jsou normálně v řekách.
Když jsem potom byl s místním průvodcem v přírodě, pochopil jsem, proč nám výrazně doporučovali držet se jen na stezkách. Odkryl list vedle pod stromem a pod ním byl stočený jeden z nejjedovatějších hadů tam. Když vás uštkne, máte 50 minut na to dostat se do nemocnice."

Na jaké úrovni je La Ruta po stránce organizace?
"Organizace byla dobrá, až jsem byl překvapen. Už to byl sedmnáctý ročník, takže jsou tam vidět zkušenosti. Vše fungovalo i když byl ředitel po pádu z motorky v nemocnici.
Poslední kilometry etap se dojížděly ve městě za poměrně hustého provozu. Tam se muselo kličkovat mezi auty. A v Kostarice žádné předpisy neplatí, takže když se na úzké cestě míjely dva autobusy, raději jsem čekal až si to vyřeší.
Občerstvovačky byly dobře zásobené. Specialitou byly vařené brambory obalené v soli."

Známou českou postavou je tam prý Honza Kopka...
"To je tam fenomén! Snad s kýmkoliv jsem se potkal, tak Honzu znal! Vždycky, když se mě někdo zeptal odkud jsem a já odpověděl, že z České republiky, hned se mně ptali, jestli znám Jana Kopku! Na Kreuzigera nebo Kulhavého se mě nezeptal nikdo. Na Honzu pomalu každý. Američané, se kterými jsem tam byl, už si z toho potom dělali srandu a rovnou odpovídali za mě."

Jaké mají cyklisté na Kostarice podmínky?
"Cyklistika je tam hodně populární. Snad druhý nebo třetí nejpopulárnější sport. V národním deníku vyšly o závodě každý den tři čtyři strany. Fungují tam i cestovní kanceláře zaměřené na cyklisty, které poskytují veškerý servis včetně průvodců, kteří jsou pro cizince poměrně důležití. Silnice nejsou příliš dobré, i když několik silničářů jsem tam také zahlédl. Na horské kolo je ale Kostarika výborná. Obchody s koly jsou skvěle vybavené, mají tam vše. Zapomněl jsem pás k tepáku a v krámu ho bezproblému koupil."

A jak je to v této zemi s bezpečností?
"Nesetkal jsem se s problémem. Chvíli jsem bydlel i u hranic s Panamou, kde se hodně pašují drogy, tam mi doporučovali po desáté moc nechodit ven."

Plánuješ podobný závod nebo snad i návrat do Kostariky?
"Zatím nedokážu říct, jestli se na La Rutu někdy vrátím. Ale rozhodně to byl krásný zážitek a ostatním závod doporučuju. S Chrisem Carmichaelem jsme si říkali, že bysme každý rok vymysleli podobnou akci. Takže v úvahu připadají TransAlp, TransAndes, Cape Epic nebo Leadville v Coloradu."


Foto: archiv Pavla Popiolka