Masiv podruhé #1: Defektová symfonie

S Martinem jsme do závodu vstupovali s poněkud neskromnějšími ambicemi než při loňské účasti s Kaličem. Na rozdíl do něho na bajku opravdu závodí, v prestižním závodě v Úholičkách místo laterne rouge atakuje bednu a kolo udržuje v uspokojivém stavu. Jeho pečlivost dokládá i to, že na vyzvednutí čísla přichází s odbitím úterní páté, kdy registrace začíná, aby se mohli zúčastnit brífinku. My s Kaličem jsme před rokem nějaký brífink zvysoka ignorovali a plnou palbou vyrazili na trať.

Ve středu ráno už v 7:30 posílá Martin na instagram, že jsme dostali o něco pohodlnější kupé jak minule, dokonce se zdá, že si věci odložíme do skříní. Na nástupiště přicházím, jak je mým dobrým zvykem, asi pět minut před odjezdem. Kalič vloni přiběhl i několik minut po plánovaném odjezdu, naštěstí vlak tehdy již ve stanici chytl lehčí skluz. Skříně v kupé žádné nejsou.

Startovní pole je letos širší, staré tváře doplnilo mnoho zejména zahraničních jezdců, kteří se přijeli pokochat Mosteckou pánví. Na snídani je mela jako v pověstném Kauflandu při slevě vodňanských kuřat, menu zůstalo od loňska uspokojivé. Do cílové stanice Odlřichov u Duchcova přijíždíme v docela dobrém rozmaru na minutu přesně v 10 hodin. K nádrži Barbora, kde se startuje i finišuje, dojíždíme kolmo slabé dva kiláčky. Na rozjetí si jich dáváme ještě pět po trati závodu, jež vede po děrovaté cestě kvalitou odpovídající silnici druhé třídy na Podkarpatské Rusi. Naštěstí nás startuje zhruba jen 60 párů.

V 11 hodin se opíráme razantněji do pedálů a pohybujeme se s Martinem v úvodu více jak půlhodinového výjezdu na hranici první desítky. Občas přeci jen zvolňuji, poněvadž ho nechávám za sebou. „ Od startu se mi v tom horku jelo fakt špatně, doufal jsem, že se rozjedu,“ komentuje na rovinatější pasáži své počínání. Prvních 7 kilometrů je dobrým testem morálky zúčastněných, výjezd na Bouřňák se skrz lesy utahuje, aby mohl vyeskalovat ve stojku po sjezdovce. Z Alp si člověk zvykne na ledacos, ale tohle stoupání si s některými obávanými pasážemi nezadá. Přestože jsme docela vepředu, málokdo ho zvládá vyjet. Já nemusím jet úplně na limitu, v rovnějších pasážích si mohu dovolit zvolnit, a tak po krátkém popotlačení se rozhoduji nasednout a vrchol dobýt v sedle. Na lehounký převůdek cestu občas šněruju, ale výjezd zvládám. Martinovi pochopitelně grilování v snad posledních tropickém dni roku 2018 nechutná, nahoře si dávám tyčinku a pozoruju lidské utrpení. Martin opticky zavírá náš druhý výkonnostní koš (první tvoří asi jen tři páry).

Najednou se charakter trati mění, nejdříve po rychlém, ale kamenitém sjezdu projíždíme vesnicí, abychom odbočili do sektoru mírně zvlněných šotolin. Martin se postupně oklepává, a tak bedlivě sleduji údaj o tepové frekvenci, abych viděl, jaký výkon mohu udávat.  Okolo nás nikdo není, jen v dáli před námi vidíme jeden tým, alespoň nějaká motivace. Po průjezdu občerstvovačkou se charakter trasy nemění, Martinovi se snažím udávat na špici svižné tempo, přesně tak, aby mu to nechutnalo. Kratší výjezdy postupně zvládáme rychleji a rychleji, takže jeden tým přeskakujeme. Fajn. Před druhou občerstvovačkou ležící na 40. kilometru z 59 ochutnáváme i docela zajímavý trail. V profilu vidím, že výjezdů náš už moc nečeká, takže se snažím velet k útoku. Martina však chytá v mírném výjezdu od přehrady Fláje křeč, avšak rychle ji zažehnává, pár metrů ho zkusím popotlačit, aby mohl noze ulevit. Předjíždíme tak překvapivě elitní duo Strož – Bubílek, kde pánové mají asi závažnější potíže, přestože v první půli trati byli při chuti.

Nahoře se otáčím spíš za sebe, než před sebe, a tak někde špatně odbočuji, místo terénem to bereme po možná delší, ale rychlejší cestě, po asfaltu. Přesně tak, jak to znám v zimě z běžek. Náhle proti sobě vidíme duet CzechTallBoys, kteří nám v horní části Bouřňáku pláchli. Nevíme, kam se vracet a doufáme, že jsme někoho takhle nečestně nepředjeli. „Docvaknem je,“ snažím se burcovat, pak radši vysvětluju, že jsem je nechtěl oroštovat, ale pokyn byl pouze motivační.

Michal Bubílek a Jan Strož se vinou problémového defektu z čela propadli na 14. místo...
 

Do cíle se už jenom sjíždí. Sjíždí se dlouho a přes kameny. Samozřejmě jedu, co to dá, jel bych tady rychle, i kdybych tu byl na výletě. Zadní kolo se zdá být poněkud měkčí. Je měkké, standardní defekt, jedu pomalu Martin mě dojede. On veze pumpičku, šetříme přece gramy. Když jedu už dost dlouho, až je kolo prázdné, tak Martin se stále neblíží. Vytahuji duši a dělám alespoň přípravu. Po delší době Martin přijíždí, naštěstí mu nic není, důvod zastavení byl úplně stejný, jen nařízl plášť přední, kdežto já zadní.

Zdržení není konec, moje duše také uniká, snad tam zůstal nějaký ostrý předmět. Napodruhé se už rochním v lepícím tmelu, kontroluju díru v plášti. Jen mi teda chybí duše.

Tu mi neposkytne nikdo menší než okolo pomalu projíždějící Honza Strož. I zde si zaslouží poděkování. Martinovi říkám, že taková duše od Spořky musí být zárukou kvality, on argumentuje, že to tam může vozit z dávných dob Ivaru. Každopádně duše značky Specialized s dlouhým vysokoráfkovým ventilkem funguje. Na nízkém tlaku volně dojíždíme do cíle. Jsme 21., přičemž naše lapálie začaly, když jsme jeli na 7. místě.
Pro mě je to letos v závodech první defekt, už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy píchnul. Na úspěch v celkové klasifikaci nemusíme pomýšlet, avšak můžeme zaútočit na dílčí etapové vavříny, pro konkurenty jsme teď neškodní. Na zítřejší 65kilometrovou náročnou trasu v okolí Kadaně se tak těšíme, dokonce i Martin tak docela vypadá.

Jak 1. etapa dopadla? Čtěte ZDE