Masiv podruhé #3: Karlovarská radost

Jestli byly kvůli včerejšímu fatálnímu defektu, který chytila lokomotiva, nějaká potíže, naše kupé zůstalo ledově klidné. Vyvětrali jsme si totiž pachy našich dresů, takže spíme v hezkém chládku. Ráno nepočítám s žádnou náročnou honičkou, ke snídani poprvé a konečně máme párky a vajíčka.

Samotný start je ze samotného centra Varů, takže o rozjetí se nám postará samotný transfer, pro jistotu si vyjíždím startovní stoupání, abych mohl udělit pokyny, jak dnes konečně zaútočit. Trasa měřící pouhých 42 kilometrů vybírá jednak ty nejzajímavější pasáže, jež se jezdí v rámci závodu seriálu Kolo pro Život, jednak přidává navíc pár výjezdů, cíl je identicky umístěn na atletický stadion. Po nájezdu zdoláme v karlovarských parcích a lesích dvě 12kilometrová kola a jedním trochu technickým sjezdem přijedeme k řece, načež zafinišujeme na stadionu. „Jede se po startu trochu jinak než při KPŽetku, zatočí se totiž doprava do strmé slepé ulice a pokračuje se po šotolině, kde už není moc prostoru na předjíždění, takže to musíš do tý slepý ulice nápalit,“ udílím Martinovi pokyny, přestože nevypadá při chuti.

Před startem absolvujeme hromadné focení všech účastníků a kupodivu dnes vyjíždíme hned za zády elitní desítky. Ihned z Masarykovy třídy se jede šrot. I mně dělá problémy se udržet v balíku, nohy už docela cítím. A to starty mívám dobré, většinou tedy až příliš dobré. Po šotolině se rozhodně neflákám, tepovka stoupá ale pomalu, jakmile se sklon srovnává, ohlížím se. Martin je hned za mnou, ani nevím, jestli jsem rád, vypadá to, že budu muset jet naplno. Pár závodníků okolo z nastoleného tempa odpadá, navíc se pole docela rychle mění na výkonnostní koše. Než dojedeme k samotné trati, tak bojujeme s jedním párem v modrých dresech. Do kopce zatím jedou o něco lépe, avšak v technice nás brzdí. Martin jejich tempo neakceptuje, což mě neštve, protože jízda byla docela neefektivní. Na dohled před sebou máme ještě rakouský tým, který dokázal včera urvat třetí místo, já o tom nevím, ale Martinovi by se snad zastavil dech, kdyby jeho srdce nebilo frekvencí asi 180 tepů za minutu. Při sjezdu z Doubské hory k říčce Teplá pány v modrém dojíždíme. Na chodníček plný serpentin se docela těším znova, naopak na serpentiny stoupající od řeky už tolik ne, zvlášť když jednu zatáčku musíme oba vyběhnout. V tomto úseku se tak dostáváme asi na 6. místo celkové klasifikace, když nás nečekaně ve stoupání dojíždí zezadu zelený německý tým Bike Magazinu. Jízdním projevem vypadají spíše, jako kdyby měli někde defekt, ale zachytáváme se, Martin už roztočil svůj starý dieselový motor, pro mě je tempo už také lehce nad hranicí komfortu. Závodění je totiž diskomfortní.

Celou cestu mi na kole něco rachtá, domníváme se, že je to ten košík za rozumnou cenu, který jsem včera sehnal. Až v cíli objevuji, že jsem měl volný kotouč. Alespoň jsem jel s chladnou hlavou.

Nejlepší trojice 3. etapy... komplet výsledky najdete ZDE

S Bike Magazinem se jede dobře, neboť z kopce jejich solidní technice hanykovským způsobem stačíme a do kopce také visíme, Martin občas za oči. Překvapivě při druhém průjezdu Doubské hory se dostáváme přes Germány, a nacvičený sjezd jedu tak, abychom nebyli dojeti. Dole Martin hlásí, že dostal defekt. Bože. Naštěstí mu to čerstvý tmel úspěšně zalepuje, ale červíček pochybností hlodá.

Rovinatou pasáž tak jedu opatrně, výjezd serpentin k vyhlídce zvládám v sedle, Martin si musel zaklít a kousek popoběhnout. Bike Magazin je zpátky v kontaktu, k tomu jsme dojeli rakouský tým z Linze, takže v nejdelším stoupání táhnu 6členné pole a těší mě, že druhé místo drží Martin.
Při průjezdu občerstvovačkou dochází k zajímavé situaci, kdy křičíme, že potřebujeme bidon, ale personál z nudy asi tančí bezpečně daleko od připravených lahví a točí se jako káča.

Dámy v dresu Ghost Team Lenka Fridrichová a Vendula Kuntová

Martin gramy neřeší a vozí bidony dva, já jsem bidon nakonec dostal, ale takoví Linečáci museli zastavit a už nás nedojíždějí. Mezitím s Bike Magazínem začíná reálný boj závodu dvojic. Techniku jedou častěji oni první, ve výjezdech chodím často na čelo, když je za mnou Martin, tak se pokouším zvýšit tempo, avšak Magazin se docela v pohodě drží. Závěrečných 8 kilometrů vede spíše z kopce po dosud neprojeté trati, v posledním terénním výšlapu zkoušíme, line se mi z klávesnice přízvisko mohutně, ale zase tak slavné to nebylo, nastoupit. Ve sjezdu nám to technicky vytříbenější zelený mužík vrací, jeho parťák také stíhá. Ještě jednou to zkusíme v závěrečných asfaltových brdcích, ale Magazin se nás bez problému drží a kolem hokejového stadionu nastupuje. Už ani jeden z nás nemá sil, aby díru dolepil. Martin navíc musí sjíždět schody vedoucí na stadion opatrně, neboť má měkké přední kolo, poté mě hecuje, ať ještě zafinišuju o co nejlepší čas. Dojíždíme za nimi o čtyři sekundy na  6. místě, nutno zmínit, že první čtyři dvojice jsou výkonnostně opravdu na trochu jiné úrovni, takže Bike magazin se stává dnes takovým jednookým králem.

V cíli cítíme únavu, ale taky spokojenost. Navíc program docela citlivě rozvrhli, takže na transport do vlaku nemusíme příliš čekat a ve společnosti dalších účastníků, které jsme dnes konečně zařízli, utíká docela rychle.

Martin Hajný...

Ve finální etapě, startující ve městě optiky - Nýrsku, očekáváme dlouhé výjezdy a dost bolavé nohy. Po dnešku si říkám, že komfortně zítra určitě nepojedu.