Masiv podruhé #4: Šumavská jízda

Spaní v Klatovech, start v Nýrsku a 55kilometrová kopcovitá etapa po šumavských stráních. Takové příjemné menu nám organizátoři připravili na poslední den Masivu. Předpověd se v každém mobilu trochu liší, ale nakonec počasí vychází na jedničku - teplota lehce pod 20 stupni a polojasno.

Na start vede docela zajímavá cesta přes centrum Nýrska, alespoň pro mě, většina lidí jede po obchvatu města. Start i cíl umístili pod místní vlíček, u něhož leží bajkový areálíček. Na závěr si totiž projedeme asi kilometrový singltrek zakončený skokánkem, u něhož proběhne photoshooting jezdců. Místo rozjíždění každý studuje nájezd a dopad na skok. Startovní pole usuzuje, že právě zde, na 54. kilometru trati, se bude lámat chleba. Všichni lační po radách ohledně nájezdové rychlosti populárního jezdce v barvách ČEZ Eagles, Martin si dokonce pořizuje selfie s orlem.

„Na dnešní den mám pro tebe následující pokyny: Jede se po asfaltu asi jen 200 metrů, potom už se stoupá po strmé pěšince, kam se vejde jedno kolo. Po startu musíš zasprintovat a získat solidní pozici, je jedno, když budeš za sebou někoho brzdit,“ apeluji na Martina. Ve startovním koridoru nalézám díru, jak se posunout polem téměř až za čelo, ale Martin si mezitím šteluje kamerku na přilbě.

V 10 hodin startujeme a já se snažím jít svému druhovi příkladem, prvních asi 100 výškových metrů vyjíždím poměrně vepředu. Na Martina musím čekat, rozhodně není tak agresivní jezdec jako jiný člen formace Martin Pech, který dnes přejel někomu na Pražské 50 kolo.
Ocitáme se ve skupině bojující zhruba o 5. místo. Ve sjezdu Martin chytá slinu a jde na špic. „Tady mi máš jet v háku!,“ parafrázuje moje včerejší pokyny. Kolem nýrské přehrady tak radši jedu na čele. V dlouhém stoupání různých sklonů vedoucí na Prenet, jejž zdobí kóta 995 metrů, nejdříve jedu za zády terénního triatlonisty Petra Velíška, který si dává intenzivně sympaticky Masiv mimo soutěž, jelikož se mu hned v první etapě zranil parťák. Martin bojuje, ale ve strmých pasážích ztrácí, takže se před nás dostává Veloteam Landshut, na vrcholu nás dojíždí i tým Welovevelo, který vloni Kalič překřtil na Velo Vole. Z kopce Martin jede svižně, takže se před Bavory dostáváme a i nějaké Velo Vole, či jak se jmenují, necháváme hluboko za sebou. V dalším strmém výjezdu se pohybujeme souběžně se včerejšími rivaly z Bike Magazinu. Padá mi řetěz zrovna v momentě, kdy je mi Martin v patách. „Tohle si oprav někde na straně,“ diriguje mě pomalu projíždějící kolega. Jsem, slušně řečeno, dost naštvaný, a tak zařvu do lesa takovým způsobem, že se mi v cíli smějí všichni cizojazyční závodníci.

Lehký pětiminutový interval, při kterém dýchám poněkud neortodoxním způsobem a se zavřenýma očima, jsem u zadního kola Martina.
Po průjezdu první občerstvovačkou usuzuji, že ve stoupání už čekat nebudu. Když tak počkám na kopci. Nádhernou louku sklonu červené sjezdovky se vyhupujeme ke špičáckému sedlu. V konci stoupání jde Landshut před Martina, nahoře mám domluvené dostaveníčko se svým supportem. Martin spartánsky nic nechce, já svačím. Postupně sjíždíme do hamrů, vzhledem k tomu, že Landshut není technicky vytříbeným bundesligovým mančaftem, přibližujeme se za jejich záda.

Vítězná dvojice Sam Jirouš a František Honsa - junioři z týmu Česká spořitelna Specialized

„Ještě dva kopce a brdek,“ hlásím. Jedno strmé stoupání po louce v profilu neobjevuji a ostatní kopce jsou docela očistcem. Landshut po průjezdu druhou občerstvovačkou ztrácíme, objevujeme je opět v dalším sjezdu, kde jeden jejich jezdce řeší nějaký problém. Možná ho píchla vosa, poněvadž si další přijíždějící stěžují na agresivní hejno, jež je potkalo.

Poslední stoupání. Tři sta výškových metrů. Martin drží v první polovině kontakt a vypadá to s ohledem na techničnost dojezdu nadějně! V druhé půli už přeci jen dost ztrácíme, i kdybych jel sám, tak si nejsem jist, jestli bych jejich tempo akceptoval. “Musíme udržet alespoň vizuální kontakt, abychom ve sjezdu zůstali ve hře,“ trenérsky přemítám. „Díky, bez toho bych vůbec nevěděl, co mám dělat,“ čiší ironie z Martina. Nakonec je rozestup více jak minuta a není co řešit, docela rozumně sjíždíme bezmála vertikální půlkilometr. Přesto zvládám ještě naříznout zadní plášť, naštěstí mi všechen vzduch neuniká, takže do cíle můžeme dojet v sedle. Jen skok se ke zklamání rivalů nekoná.

Favorité Masivu 2018 přišli o své ambice na vítězství hned v první etapě

V cíli jsem trošku rozmrzelý, protože jen v polovině etap jsme si mohli naplno zazávodit. Závod byl však o něco lepší než vloni. Kombinace zábavnějších tratí, vychytanějšího značení i zázemí zajistily zážitek, který mě možná i v lednovém blizardu zahřeje. Trochu tak povinné, ale o to upřímnější poděkování patří všem, kteří se na závodu podíleli.

Náladu pak dokonale spravuje neomezený přísun piva, který na nás čeká u nýrské sportovní haly a podílí se i na psaní reportáže.

Nejrychlejší ženské dvojice