Mitas 4Islands: dějství čtvrté - rozkvetlý Lošinj

Po odpoledním přesunu, který vyšperkovalo slunečné počasí, a prý kolem lodi plavali i delfíni, se cítím o malinko lépe, takže se těším na večeři. Nejen můj největší přítel na lodi – vrchní Juri – má pro mě vždycky pochopení a hlavní chod mi přináší pro jistotu dvakrát. Opět se servírují ryby, pro Martina už připravují náhradní menu automaticky.

Poprvé kotvíme skutečně ve městě, domečky v Malém Lošinji jsou trochu jiné než na ostatních ostrovech, náplavka díky dekoraci v podobě palem, tak připomíná Itálii. Rozhodujeme se podniknout vycházku po přístavu, zjišťujeme, že kola máme garážované v úplně jiné lodi asi kilometr od nás, ráno však stojí před naší Harmonií.

Podvečerní moje druhá šichta u počítače...

Snídaně se díky iniciativě našich švýcarských oblíbenkyň koná už od 7:30, takže pak máme ještě dost času rokovat nad následujícím programem. Martina psychicky připravuji, když mu pouštím video, na němž Thomas Voeckler v předposlední etapě Tour de France ročníku 2011 ztrácí v dlouhém stoupání žlutý trikot a od plic nadává svému domestikovi, rozhořčené vystoupení korunuje zahozením bidonu - Martina zřejmě čeká podobný zážitek, necítím se čerstvě. K tomu mou kůži trápí zřejmě nějaká alergie, celé nohy mě svědí. Jak pak zjišťuji, nejsem ve startovním poli jediný. Aspoň tak.

Nařizuji pořádné rozjetí, abych se co nejvíce rozhýbal. Začátek trasy etapy nevypadá vůbec zle, ale následující hodinka ukazuje, že to byl opravdu jen začátek. Všichni jsou již zřejmě zkušení, že tato etapa se pojímá jako závod cross-country (něco podobného se podařilo vymyslet organizátorům na Masivu, ale naše terény jsou proti zdejším poněkud milosrdnější). Každopádně na startu čeká už půl hodiny před výstřelem dost závodníků. Jaký to rozdíl oproti poslední etapě MTB trilogy ročníku 2015, kdy si jasně pamatuji, jak nás spíkr Honza Kolaja doslova musel nutit do práce. „Slejzáte se tu jako švábi na pivo, ale za 5 minut musíme startovat,“ tehdy hlásil.

Pět minut po jedenácté startuje i náš blok, jede se tempo jako kdyby se do cíle, který stojí asi dva kilometry odsud, jelo rovnou bez zajížděk. Starty mi však docela jdou, takže se probíjíme docela dopředu. “Po startu jsem si myslel, že dnes pojedeš fakt dobře,“ komentoval moji úvodní desetiminutovku Martin. Bolet mě to začíná už při asfaltovém stoupání na kopeček Svatého Juri, nejenže nám vodič Rebeky Robisch, kolega fotograf a novinář Thomas Weschta, ujíždí velmi provokativně po zadním, ale sám mám problém dostihnout osazenstvo kolem nás, cesta na vrcholu je navíc velmi zvlněná, což svádí k nástupům. “Nenastupuj do každýho kopečka,“ teď už fakt nedokážu být na Martina slušný, skupinu krásně roznastupoval a já se to snažím silami, jež mi chybí, nějak pochytat.

Strmý nebezpečný sjezd. Jedu první. Martin kolem mě proletí, až se málem vyseká v zatáčce, teď zase nadávám, ať neblázní. V cíli pak porovnává, že Ulman sjel 200 metrovou horu o 20 sekund rychleji, takže to bylo ještě pomalé. Kýžený efekt to však přináší, extrémně technickou pěšinku kolem moře projíždíme osamoceni. Mimoto mi kvůli nárazům vylétl bidon, takže avizovanou šarádu předvádím de facto v plném provedení.  Začíná dost přituhovat, přichází stojka perverzního sklonu po dvou uzounkých vybetonovaných rampách. Martin všem okolo ujíždí, já jedu takový výkon, aby se mi úplně nemotala hlava, není úplně jednoduché se na 30 centimetrovém pásu udržet a nezajet mezi kameny.
Nahoře tak trochu čeká, ale já moc nespěchám, občerstvuji se. Zděšením mi pak je, že Martin neodbočuje z asfaltky do singlu, ale pokračuje s jakousi skupinou mimoňů k vysílači, přestože odbočky byla zřetelně označená. Řvu na něj ze všech sil, nakonec se naštěstí vrací. Alespoň se dnes neztrácí jen kvůli mně.

V opět velmi kamenitém sjezdu jedeme za jedním nešikovným Slovincem docela pomalu, až si nás docvakávají eliťačky Vendula Kuntová s Lenkou Frydrychovou strážící druhý stupínek celkové klasifikace. Na občerstvovačce musíme kvůli sebrání náhradního bidonu zastavit, holky jdou dokonce před nás, další technický sjezd pak jedeme za nimi určitě rychleji, než bychom se tam bývali plazili sami.  Konečně následuje trochu nerozbitá pěšinka kolem moře, kde holky předjíždíme. Spousta sekcí zdejších etap vede po přímo po pobřeží, na němž leží uzounké vybetonované chodníčky plné zatáček, docela mě baví po nich jezdit.

Sranda trvá pár kilometrů, další desetikilometrovka je opravdu cross-country a k tomu docela obtížné. Ve výjezdech leží spousta kamenných schodů, v prudkých pasážích mívám problém je zdolat, takže čas od času běžím. „Ty kopce musím jet před tebou, přece si neodřu nový boty,“ tak trochu divně vysvětluje Martin nastávající taktiku. Já se mohu maximálně tak omlouvat, někdy mě to opravdu štve. Na druhou stranu, všechno bych určitě nevyjel ani odpočinutý.

V jakési vesničce sjíždíme schůdky, nejdřív jsou ojedinělé a je jich pár, ale chodník končí asi šesticí schodů, výška potenciálního skoku něco přes metr. Martin ani nepřibrzďuje a celé schodiště skáče, prý to bylo nechtěně, já trochu používám hlavu a schody opatrněji přejíždím. Stejně je tomu tak i nedalekém sjezdu plném ostrých balvanů. Martin na svém fullu nekontrolovaně surfuje, já už raději běžím a nabírám nějakých 10 sekund. Boty Martin opět ušetřil od poškrábání.

Filip Adel a Michal Kaněra (st. č. 24) celkově ovládli letošní ročník.... Češky Vendula Kuntová a Lenka Fridrichová dojely druhé. Parádní úspěch českých bikerů...

Na další občerstvovačce se mi zakazuje zastavovat, prý máme pití ještě dost. Teď už jsem fakt naštvaný, ale překonávám se. Posledních 10 kilometrů je skoro rovinatých, jen v jednom výjezdu nás dojíždějí zapomenuvší eliťáci. Bez odporu je pouštím před sebe, Martin před nimi jede i v následujícím sjezdíku, který opět projíždí na hraně, až na něho řvu, proč nemůže jet normálně. Eliťáci to berou jako argument, že mám problém, přestože mi nerozumí, a přemlouvají Martina, ať je pustí. „Ten má problém maximálně tak s nohama,“ nenechá se Martin vyrušit. Na rovině ho přeci jen dojíždím, zbývá se prokličkovat mezi pár zídkami a tradá kolem moře do cíle. Koncová brána je posunutá ještě o kilometr blíže, protože po cestě chodí mnoho turistů a závodění na ní by bylo nebezpečné. Volně tak můžeme došlapat na pláž.

Trochu si uvědomuju, co se stalo, ale nemám sil se radovat. Bezvládně sedím na židli, ani hlad nemám. „Musím uznat, že v cíli si vypadal ze všech jasně nejhůř, takže ses asi dobře vydal,“ uznává můj parťák.

K lodi to máme dva kilometry, po sprše si jdeme lehnout, já se probouzím až na večeři. Juri mi zase přináší dvojitou porci hovězího. Mňam, na Harmonii vaří jako v lepší restauraci. Po jídle se koná společný přípitek s posádkou, která se o nás skvěle starala. V tomto případě to opravdu není fráze. Konečně si můžeme jít bez závodního stresu na zmrzlinu do města. Ano, ještě se do mě vešla.

Výsledky 4. Etapa Mitas 4 Islands - 40 km / 975 m

Závěrem
Ubytování na lodi nemohu nedoporučit, je to určitě nejpohodlnější varianta, která může ušetřit dost sil. Kdo někdy jezdil více dní po sobě na kole, určitě došel k poznání, že samotné balení, přebalování a cestování je stejně tak náročné jako šlapání. Díky lodi tyto starosti odpadají, i když za nemalou cenu. Samotný závod je hlavně skvělým výletem, jsem moc rád, že jsem se vůbec poprvé podíval do Chorvatska k moři, krajina plná ostrovů je opravdu malebná.

Závod má sice stále pár nedostatků, ale výhody převažují. Mezi hlavní mouchy patřila absence dostačujícího počtu hadic a wappek pro kola, zvláště po první etapě v Bašce byla fronta na mytí enormní. Na občerstvovačkách chyběly housky, sálám a podobný sortiment, pokud nepočítám farmáře ve třetí etapě nabízející své produkty. Ovoce je sice fajn, ale při delší jízdě člověk spaluje i tuky, které právě doplní třeba salámem. Teď mně výživoví poradci zastřelte.

Bajkování v Chorvatsku je absolutně jiné od toho českého, ale po první dnu jsme si zvykli. Kameny, kameny, suť, ale taky traily plné zatáček a parádních výhledů na blankytně modré moře a v neposlední řadě příznivé klima. Kombinace uvedeného vytváří dost podstatný argument, proč jsem jet. Někdo zmiňoval, jaká jsou to stoupání: Pokud máte zkušenosti s ježděním v Alpách, nemohou vás 400metrové kopečky rozhodit.

Pokud zhodnotím náš výsledek, mohu konstatovat, že lépe jsme snad ani zajet nemohli. Vyhnuly se nám defekty, za což velkým díl patří právě hlavnímu sponzorovi Mitas, který nám na závod poskytl pláště. Žádný defekt v takovém terénu je skoro zázrak.... S krizemi si každý z nás nějak poradil, takže jsme dokončili celkově na 30. Místě. O povedenosti našich výkonů svědčí i to, že jsme druhou etapu dojeli 29. Třetí 31. A poslední zkoušku jsme zvládli jako 30.