Můj masiv #4 - Ze dna uhelné pánve až na dno fyzických sil

Cesta vlakem se stala již příjemnou samozřejmostí, zvlášť pak když z Mariánských Lázní jedeme do Mostu rychleji, než bylo předpovězeno. Jestliže mariánskolázeňské nádraží bylo jednou z nejhezčích stanic, co jsem kdy viděl, tak mostecké je přesným opakem, ale svůj účel plní obstojně. Před usnutím nemůžu nedávat svému parťákovi pokyny do posledního dne, zato vedle ležící vedoucí pár Kaněra-Šilar si na svoji konkurenci i díky náskoku věří, přestože prý žije v punkových podmínkách. Upřímně, zápach v našem kupé jsem přestal vnímat rychle, takže si tam vegetuji docela obstojně.

Ráno vylézám z lehátka o něco později, poněvadž není potřeba nikam hekticky spěchat. Už automaticky si nesu snídani do prázdnějšího konferenčního vozu (na jídlo byl krom „jídeláku“ připraven i tento vagon), kde už Kalič ve své reklamní kšiltovce s dokonale rovným kšiltem žvatlá s 55letým dánským účastníkem. Chválí nás, jak nám to jezdí. Jo, kdyby byl býval věděl, že i on se svým kolegou nás dnes obloží.

Lehce po deváté si jdeme pro kola a skrz řídnoucí mlhu jedeme ke startu. Ještě se raději vracím k vlaku, zapomněl jsem si na rám nalepit nálepku s profilem. Nakonec v cíli usoudím, že jsem udělal dobře… Vzhledem k dnešnímu rovinatému startu, kdy by mělo vést 16 kilometrů po totální placce, dávám Kaličovi za úkol ujet z balíku a prezentovat tak naše dresy. První kilometr je příhodný, po sjezdu po široké šotolinové cestě následuje zatáčka doleva a velmi mírné stoupání. „Zatočíme doleva a dáme tam plnou,“ souhlasí s plánem Kalič. Na startu se takticky řadíme hned za záda elity. Vystartuje se sice svižně, ale už jsem zažil i rychlejší starty. Dokonce i jeden pár odjede, avšak je po krátké době lapen. Sám se držím na kraji balíku zhruba na 10. pozici a čekám, kdy se mi na záda nalepí Kalič. Není to nic příjemného koukat na všechny strany. Krátký brdek se mi jede docela dobře a v sedle se posouvám balíkem bez velkého úsilí vpřed. Najednou najedeme na asfalt.Teď, nebo nikdy, probleskne mi hlavou. Tak už nikdy, po Kaličovi ani vidu, ani slechu. Vyjíždím na okraj balíku a čekám na svého lídra. První balík projede a v druhém je Kalič úplně na gumě, moc mu to nejede. „Po startu se Kalič začal hned rychle propadat, zrychlil jenom na úseku, kdy se najelo na asfalt,“ vysvětluje mi pak v cíli jeden z bratrské dvojice týmu Symbio+ Canondale. Včerejší 120% výkon na cross-country si vyžádal socialistickou daň.

Kuba tlačí Jirku - až tam vzadu za stromem :-)
 

Já mám oproti ostatním účastníkům asi opravdu našetřeno, daří se mi náš tým ještě asi dvakrát do druhého balíku dostat, avšak s každým blátivým sektorem chytá Kalič nepříjemnou mezeru. Napotřetí už to nejde, vytváříme na chvilku skupinu s tolikrát zmiňovaným německým mixem, naštěstí má Kalič stále trochu tahu po rovině, kde Němku „oroštujeme“. Vyjížďkovým tempem dovážím naši soupravu pod první kopec, jenž mě překvapuje svoji délkou, na profilu se mi zdál menší. Kalič se postupně trochu rozjíždí. V jednom, nutno podotknout hladce vybetonovaném úseku, postupuje asi o tři místa, ta ale v další houpavém úseku ztrácíme.

Na občerstvovačce vyžaduji po našem lídrovi, ať si dá gel, neboť přijde nejdelší stoupání dne. Kaličovi je celé dny docela jedno, jestli se jede do kopce, nebo z kopce, hlavně je to prý pěkný bajking. Koukám, že páry nižší výkonnostní úrovně také řeší podobný problém jako my, oblíbené je tady tlačení. Chvilku trvá, než se naučím Kaliče smysluplně tlačit, ale nakonec mu pár wattů předávám. Během nejdelšího stoupání piluji tuto schopnost do dokonalosti a nedělá mi problém jet i v úplně nesmyslné stopě. Dámy, jestli chcete se mnou jet příští rok Masiv, jsem vám plně k dispozici. Po rovině potahám špic, vyměním duši a, i když nerad, dokonce vás do kopce potlačím. Když o tom přemýšlím, pořád je asi lepší tlačit děvče než propoceného Kaliče. Nejprudší část stoupání však musí zvládnout bez mé pomoci, ještě přeci jen nezvládnu tlačit někoho do 30% stojky.

Kalič kalí dolekopcom...

Konečně jsme na hřebeni Krušných hor, docela tady fouká, mě je jednak zima, na druhou stranu mám radost, že ve větru je více znát výhoda háku. Rychlý sjezd sjíždím poměrně na jistotu, Kalič totálně na jistotu. Na křižovatce se silnicí nás předjely hned dva týmy. Bože. Tak zase tahat, tlačit, případně čekat. Kalič se trápí fyzicky, já mentálně, ale snad to poměrně zvládám. Už není jak poradit, musíme jen dojet. Tady se ukazuje Kaličova největší kvalita, nikdy nemyslel, že by nedojel. Já mám chuť zabalit občas už po pár metrech. Naštěstí trať v Krušných horách není tak přísná, jak jsem očekával, a tak se přeci jen nějakým způsobem pohybujeme vpřed ultramaratonským tempem. Zase jsme několikrát předjíždění. Po druhé občertvovačce hlásím, že nám chybí 25 kilometrů a tři kopce. Ještě není vyhráno. Situace se ještě ztíží, když s ostatními třemi týmy včetně rivalů z Vela přejíždíme skoro neznatelnou odbočku ve sjezdu. Ztrátu už ani nepočítám, není proč. Zničený Kalič dole v klidu odvětí: „Tak na co čekat v cíli do 6 na vlak, takhle se hezky hýbeme na čerstvém vzduchu.“ Já naopak mám jediné přání: Vidět Kaliče konečně v cíli. Při cestě do kopce ho prý nemám tlačit, ale čekat, aby mi ostatní ukázali odbočku. Nemusím vysvětlovat, že v naší grupě jsme do kopce suverénně nejpomalejší. K tomu se už ani mým nohám do kopce moc nechce, jsem totálně mimo svůj obvyklý rytmus.

Traily na Klínech...

Konečně se Kalič objevuje na předposledním vrcholu závodu, teď by měl přijít sjezd po lehčích tratích bikeparku Klíny. Alespoň nějaká zábava, bez zábran si projíždím klopenky. Kaličovi se to samozřejmě také líbilo, ten by ocenil i výjezd na kilometr vysokou hromadu kompostu. Chytáme poslední nádech, když můj vagon udrží i poměrně svižné tempo do mírného stoupání. Jakmile se sklon zvětší, už to psychicky nezvládám a trochu si nakládám. Dokonce se mi daří vyjet i obávanou stojku kolem obory, kde mívají údajně problémy i eliťáci. Já po dni s Kaličem ji vyjíždím bez problémů a ještě přeskakuji tři týmy. Všem zadýchán říkám, že Kalič, kulantně řečeno, není ve formě. Čekám u křižovatky před závěrečným sjezdem, borci, které jsem předjel, mi posílají pochvalu za výjezd. Zahřálo u srdíčka. Možná přeci jen tuhle aktivitu nahraji na stravu, alespoň na jednom segmentu bych mohl být docela vysoko.

Uprostřed naprostého klidu pozoruji svůj přívěs, jak obíhá louži, asi se už nechce namočit, konečně se pomalu přiblížil. Teď už zbývá jen sjezd, ale ne ledajaký. Jeho závěr po červené sjezdovce byl pohodičkou, oproti jeho vrcholu. Singlík s mnoha dropy nás zábavně spouští na vrchol sjezdovky. Dle mého názoru přišel nejnáročnější sjezd na závěr, ale zvládl ho i Kalič, takže nic se nestalo, nic skandálního. Po sjezdovce sjíždím asi padesátkou, Kalič patnáctkou, tak na něj naposled počkat.

Netradiční závod si vyžaduje i netradiční ceny....

Do cíle jsme zase dojeli bez obtíží, což je s podivem. Celý závod jsme zvládli bez defektu a se dvěma zablouděními, což je v pohodě.  Na celou akci budu vzpomínat jen v dobrém. Starali se o nás velmi ochotní pořadatelé a pořadatelky, dokonce i kluci na dráze byli vesměs příjemní, prostředí vlaku je jedinečné.

Tak zase za rok, zase se skvělým parťákem Kaličem? Potrénuje kluk na bajku?