Můj příběh: Příprava na 1000 mil, pokousal mě labrador

Už jen něco přes měsíc a budu stát na startu své životní sportovní zkoušky. Čeká mě závod 1000 miles, který dokonale otestuje mou fyzickou a psychickou připravenost. Téměř dva týdny se budu každý den na kole přesouvat z nejvýchodnějšího cípu Slovenska na západní hranice Ašského výběžku. Závod 1000 miles, adrenalinový zážitek, na který nemám nikdy zapomenout. A vlastně už nyní na něj každý den myslím. Především pak tehdy, když kvůli pracovním nebo rodičovským povinnostem nestíhám trénink.

Denně bych měl minimálně dvě hodiny v kuse jezdit na kole. Není potřeba žádného výrazného tempa. Stačí jen neustále mít na paměti, že podobnou rychlostí budu denně trávit na kole až 12 hodin. 

Teď trénuji jen zlomek tohoto času. Ideální by bylo jezdit denně 4 hodiny, jenže na to mám čas jen výjimečně. Doma devět měsíců starý syn a denně časově náročná práce. V zimě tak má příprava vypadala tak, že jsem v devět hodin večer nasedl na trenažér a do půlnoci na něm jezdil.

Nejdůležitější pro můj současný trénink je aerobní vytrvalost. To znamená, že musím vydržet co nejdéle šlapat v rozmezí mezi 120 a 150 tepy za minutu. V tomto režimu jede tělo na zásoby tuku, kterého mám naštěstí dostatek. Hlavní pravidlo v mém současném tréninku zní: v klidu ale dlouho. 

Nedávno jsem absolvoval Český pohár v maratonu na hradě Helfštýn. Na zkoušku jsem si dal 91 kilometrů v rozbahněném terénu. Byl jsem handicapovaný bolestivým zraněním, kdy mě při tréninku pokousal labrador. Kousanec jsem chytnul při předjíždění staršího pána s labradorem na vodítku. Ještě jsem si říkal: „Jeď pomalu, ať se pán nelekne“. Šel mým směrem a byl zády ke mně. V okamžiku, kdy jsem pána chtěl objet, tak pes bez jakéhokoliv varování vyskočil a zakousl se mi do ramena, ucítil jsem obrovský stisk a zakřičel bolestí. 

Stačil jsem ještě zabrzdit a stoupnout si na vlastní nohy. V tom jsem ucítil tlamu labradora na svém levém stehnu. Naštěstí pán stihnul psa odtrhnout od dalšího pořádného kousance. Zuby mu jenom po stehnu sjely a mně zůstala pořádná modřina na noze.  Tři dny jsem strávil v nemocnici a ještě necelých 24 hodin před závodem dostal poslední injekci proti vzteklině. 

Dlouho jsem nebyl schopen držet řídítka, otřesy mi způsobovaly velké bolesti. I proto výsledek závodu nebyl optimální. Měl jsem cíl zajet čas pod 6 hodin, což jsem přetáhl o 45 minut. Budu muset přidat v tréninku.

Ten by mi měl pomoci i s váhou, která je dalším důležitým faktorem. Ani ona není zatím ideální. V prosinci jsem v důsledku velké tréninkové pauzy vážil 97 kilogramů, nyní je to 89 kg. Do startu závodu, který je na konci června, bych se rád dostal na 85 kg.
To je k mé výšce 194 centimetrů akorát.

Mé tréninky se nyní budou soustředit na dlouhé vyjížďky za každého počasí. To znamená, že vždy, když budu mít volno, pojedu trénink kolem čtyř hodin. Závod prověřil mou psychiku a odhodlání. Díky náročné trati jsem se dostával do situací, jestli vůbec pokračovat dál. Bolest ruky, bahno, jeden kořen za druhým, podkluzování kola. 

Celou trať jsem myslel na 1000 miles a v duchu si říkal: „Tohle je pohodička, za dva měsíce to budeš mít možná dvanáct dnů v kuse, bez jídla a pořádného spánku.“ A tak jsem šlapal dál, až jsem se dostal do cíle. Tento závod pozvedl moji vůli a morálku a ujistil mě, že mě nezlomí překážky, jako jsou bolest či špatné počasí. 

Na závěr jedna pozitivní zpráva, na trati jsem poznal bikera Milana, který jel také závod jako přípravu na 1000 miles. Náhodně jsme se dali do řeči a nakonec jsme spolu absolvovali posledních dvacet kilometrů do cíle. Poznal jsem tak prvního bikera, který je na tom podobně výkonnostně a pojede stejný závod. S největší pravděpodobností si na 1000 miles budeme křížit cestu.

Už se to blíží, do startu zbývá měsíc a dva týdny, tak držte palce!