Můj příběh: Začínám tušit, jak moc 1000 mil bude bolet

Několikrát denně, možná i každou hodinu, na něj myslím a představuji si situace, které mě můžou potkat. Snažím se v hlavě srovnat se skutečností, že mi bude zima, budu mít hlad a i přes bolesti budu muset jet dál. 

Pořád dokola si čtu rozhovory a články účastníků a snažím se vcítit do jejich kůže. Tento závod je opravdu pro drsné a dobrodružné povahy a to je potřeba mít na mysli. Uvědomuji si, že velkou úlohu bude hrát počasí. Pokud bude pršet, půjde o velmi extrémní závod.  Rozblácené cesty a zima prověří každého účastníka do morku kostí. 

Čím více začínám simulovat a trénovat situace běžného dne při závodě, tím více si uvědomuji, jak hodně to bude bolet. V týdnu jsem si vyjel na trať k lesům u Luhačovic, kde jsem si dal noční bivak. S plně naloženým kolem jsem si uvědomil, že kopce, které jsem lehounce vyjížděl už tak lehce vyjet nejdou. Ovládání řídítek s brašnou a další kapsou na rámu není zrovna ideální. Pořád mám tendenci se otáčet, jestli jsem neztratil spacák z nosiče. 

Na všechno si teď zvykám a vychytávám mouchy. Nocleh byl asi to nejpříjemnější, co jsem za ten den prožil. Teplo ve spacáku a bivaku je jistota, která mě psychicky potěšila. Ráno jsem vstával do silného deště a následně jsem jel přibližně tři hodinky domů. Jízda v dešti mi nevadila, pláštěnka splnila svou funkci. Důležité bylo pohlídat v suchu spacák a oblečení na spaní. K bezpečné izolaci těchto součástí mi slouží igelitové pytle na odpadky. 

Také budu muset zredukovat váhu batohu. Beru na vědomí rady, které slyším ze všech stran, že musím jet co nejvíce na lehko. Momentálně jsem z výbavy vyřadil dres s dlouhým rukávem a dlouhé cyklokalhoty. Ještě pořád nejsem rozhodnutý, jestli s sebou vláčet samonafukovací karimatku. Při bivaku se hodila, a ocenil jsem její pohodlnost při noclehu. V nejbližších dnech mě čeká dvoudenní trénink, kdy pojedu na plně naloženém kole kolem 40 hodin. Po této zkoušce udělám poslední redukce ve vybavení.

Napětí stoupá, což cítím každým dnem víc a víc. Abych se přiznal, nejraději bych byl už na startu a začal se prát s nástrahami. Když před spaním slyším venku bouřku nebo silný déšť, představuji si, jaké to je v tomto okamžiku být někde venku bez zázemí teplého domova. Pořád nad tím přemýšlím a nemůžu poslední dobou pořádně usnout.  

Na druhou stranu se ale těším, jak na chvilku vyskočím z tohoto světa a zažiju dobrodružství, na které nezapomenu do konce svého života. Věřím, že tento závod dokončím a to je taky můj cíl. Přistupuji k tomu tak, že nejdu vyhrát, ale že jdu zvítězit sám nad sebou.