Nová "Bikeclinic" líheň malých cyklistů

Prvních pět měsíců existence má za sebou pražský Bikeclinic Junior Team a do nového roku vstupuje se smělými plány. Hodlá pokračovat ve svém konceptu, a sice nabídnout dětem – začínajícím bikerkám a bikerům od šesti let věku – možnost poznat zázemí profesionálně vedeného týmu. Znamená to absolvovat pestrou a kvalitní zimní přípravu a v sezoně se zdokonalovat v cyklistických dovednostech, sbírat zkušenosti a přičichnout k atmosféře závodů. Navíc chce všechny své členy od první do deváté třídy soustředit na jedné základní škole a nabídnout jim špičkové sportovně-vzdělávací zázemí. To vše je pro první rok zatím financováno z peněz zakladatelů týmu, sponzorů a zčásti i rodičů dětí. Zní to jako pohádka? Nikoli, vítejte v realitě!

Své důvody pro investici do dětí, motivaci a další plány vysvětlí v rozhovoru pražský podnikatel, cyklista, majitel obchodu Bikeclinic a šéf týmu Jan Kaše. Od prvních slov je jasné, že se vydal po nelehké a trnité cestě, současně ale cítíte, že všechny své plány myslí vážně a hodlá je dotáhnout do konce. „S obtížemi jsme počítali a s tím jsme do toho šli. Celý projekt dětského cyklistického týmu a navazující sportovní třídy děláme s maximálním využitím všech zkušeností z běžného byznysu. V něm je také úspěch a zisk podmíněn jednak investicí, jednak tvrdou prací a úsilím,“ říká Jan Kaše v prodejně Bikeclinic v pražském Braníku, kam zákazníci chodí především pro zakázkové stavby MTB i silničních strojů Cannondale. „Chceme být ti nejlepší a výběroví a současně ukázat cestu ostatním. Když někdo jiný pochopí, jak to myslíme, a bude nás třeba kopírovat nebo si některé nápady upraví a předělá podle sebe, tak budiž. Neděláme to pro zisk nebo abychom si to nechali patentovat. Děláme to pro děti a pro cyklistiku,“ doplňuje a dál vypráví o ojedinělém projektu dětského týmu.

Z tvých slov vyplývá, že Bikeclinic Junior Team tu není jen kvůli propagaci prodejny, ale je za tím něco hlubšího…
To je pravda, nechceme tlačit jen naši značku nebo loga partnerů, ale rádi bychom nakopli cyklistiku jako takovou. Chceme být příkladem i inspirací pro jiné týmy, tréninkové skupiny nebo školy, tak abychom investovali do dětí a spojili síly při hledání talentů, jejich vedení a rozvoji. Současně připravujeme i alternativu dospělého týmu, kde by mohli naši odchovanci pokračovat.

To zní hodně idealisticky, máš k tomu i nějakou zvláštní osobní motivaci?
Já osobně mám sport obecně a samozřejmě hlavně cyklistiku velmi rád a mám pocit, že mi v životě hrozně moc dal. Proto mu to nyní chci vrátit a pomoci jiným dostat se ke sportu. Jsem navíc rodič a mám chuť se zapojit do výchovy dětí v duchu fair play a slušnosti. A pomoct vychovat slušný a veselý lidi.

To se moc hezky poslouchá…
Pomocí sportu by se to mělo opravdu povést – sportovci jsou totiž, jak známo z různých studií, mnohem veselejší. A také umějí lépe překonávat všechny překážky, jsou odolnější vůči stresu a civilizačním chorobám. Dalším důvodem je to, že veřejnost obecně cyklistiku nevnímá jako nějaký organizovaný sport s jasnou strukturou, řádem a pravidly. Nikdo nemá představu, co je nutné udělat pro úspěch. Většina lidí si myslí, že všichni jezdí na kole na silnici nebo po lese sem a tam a nejlepší z nich je mistr světa nebo olympijský vítěz.

A co na tomto stereotypu vnímání cyklistiky změní Bikeclinic Junior Team?
Ukáže cestu v tom, že dětský sport a hledání talentů se i na klubové bázi musí dělat komerčně a jinak, než je dosud zvykem v současném zkostnatělém systému. Lidé, co se dětem a mládeži věnují dlouho, různí bafuňáři a trenéři, nám zatím nevěří. Vnímají to jako nesmyslný plán a věc, která nejde uskutečnit. Ano, třeba se spálíme, to se nedá vyloučit, ale já věřím, že doba se změnila.

A v čem je tedy jiný tvůj přístup?
Myslím, že je čas na to vydat se jiným směrem, tenhle nápad nosím v hlavě už nějaké tři nebo čtyři roky. Udělat sportovní třídy, nabrat do týmu kvantitu dětí a pak se soustředit na kvalitu. Pomoci rodičům a hlavně těm, kteří se v prostředí neorientují. Přitáhnout ke kolu děti ze školek a ze škol, naučit je to a pak je vést podle věku a výkonnosti. Dávat jim všestranný sportovní rozvoj, vyzdvihovat fair play a týmovost. Například v celé Praze je přibližně 250 organizovaných dětí v nějakých osmi týmech. To mi přijde žalostně málo dětí na to, jak je cyklistika populární a také krásný sport.

Jaký konkrétní cíl sis vytyčil s Bikeclinic Junior Teamem?
I letos jsme vlastně pořád v roce nula, protože ještě není otevřena sportovní třída na základní škole a tým zatím funguje pár měsíců. Ale naším cílem do budoucna je vybudovat komerční oddíl a mít třeba 250, 300 dětí a naplnit s nimi klidně všech devět tříd ve škole. Ve sportovním oddílu potom oddělit závodní skupinu a ty děti vést trochu jinak. Ale i když někdo bude chodit do sportovní třídy, ale v týmu bude bez závodních ambic a pouze s tím, že chce v uvozovkách jen trénovat a sportovat, tak ho bereme. Protože nechceme najít jednoho budoucího mistra světa, kterého nota bene ani v tomhle věku nepoznáme, ale raději chceme vychovat desítky dobrých závoďáků a stovky dětí, které budou mít rády sport a budou žít v duchu fair play. Je důležité říct, že pro ty nejmenší děti neplánujeme žádný cyklistický dril, ale chceme jejich sportovní vývoj směřovat ke všestrannosti, nabídnout jim běžky, atletiku, míčové hry, lezení a podobně. Čím více sportů budou umět, tím lepší fyzický fond budou mít a dá se s nimi snadněji pracovat. Budou ochotněji překonávat různé překážky – nejen na kole a ve sportu, ale i v životě.

Pokračování

Můžeš přiblížit aktuální stav v Bikeclinic Junior Teamu?
Tým má v současnosti 16 dětí vzešlých z letních náborů. Na začátku ledna jsme s nimi absolvovali prvním týdenní soustředění v Krkonoších. Za první měsíce se nám už podařilo udělat zázemí, stabilizovat tým, připravit tréninkový plán a dosáhnout úrovně, na které to budeme posunovat dále. Také jsme už domluvili vhodnou budoucí základnu, a sice Základní školu Smolkova na Praze 12, kde od září 2013 začne fungovat sportovní třída. Původně jsme mysleli pouze na děti od 5. do 9. třídy, ale zjistili jsme, že pokud chceme vytvořit skutečně výběrový oddíl, tak se musíme zaměřit už na šestileté děti a včas je sebrat. Protože když mezitím začnou hrát fotbal nebo dělat jiný sport, tak se jim už těžko přechází někam jinam.

Každý člen týmu tedy bude muset chodit i na určenou základku?
Takový stav by byl ideální, ale nebude to podmínka. Nicméně ucelenost tréninkového plánu by měla být pro účastníky výhodou, to je jasné. Pokud ale s námi bude chtít trénovat někdo z jiné školy, tak by neměl pociťovat sebemenší diskriminaci. Ve spolupráci s ředitelem naší školy a společně s pedagogy zajistíme, aby naše děti měly určitou toleranci pro tréninky a soustředění od učitelů i spolužáků. Ale výhodou pro každého člena týmu bude samozřejmě chodit na ZŠ Smolkova a využívat zázemí, které tam bude. Například tam plánujeme udělat cyklistickou dráhu, něco mezi pumptrackem a bikroskou. Tam budou trénovat především naše děti, ale současně bude sloužit pro jiné akce, k náborům, předváděcím a ukázkovým hodinám a podobně.

Členové týmu budou mít v rámci školy každý den i odtrénováno a rodiče je už nemusejí po vyučování vozit na jiný trénink, chápu to dobře?
Přesně tak, rodiče odvedou dítě ráno do školy a v pět si ho vyzvednou s tím, že v rámci celého dne děti kromě výuky zvládnou i potřebné tréninkové bloky a rodičům odpadne řešení logistických problémů a přesunů dětí. Bude o ně postaráno, budou mít extra svačiny, pitný režim, v rámci pobytu v družině před hlavním odpoledním tréninkem si udělají také úkoly nebo budou dělat různé týmové aktivity. Rodiče nám dají dítě na celý den na jedno místo a my s ním můžeme trénovat a pracovat vícekrát denně.

Vypadá to na slušnou líheň budoucích Kulhavých a Saganů…
To teprve ukáže čas. Ale je dobré říct, že děti samozřejmě nebudou dvakrát denně tupě šlapat do pedálů, dá se s nimi pracovat i jinak. V plánu budou zakomponována dechová cvičení, atletika, jóga a rozmanité aktivity, které děti dále posouvají dopředu, a to včetně profláklého fotbálku, baga, vybíjené a blbnutí na hřišti. Najeli jsme na ten systém nyní v zimním bloku s naší první sestavou a vidíme, že to funguje. Další výhodou je, že děti budou mít pro svůj sport pochopení u učitelů i spolužáků z jiných tříd. Nebudou šikanovaní, jak si to pamatuju já sám – že kdo je ve sportovní třídě, tak se předpokládá, že je asi trochu hloupější a nikdy nemá hotový úkol. Tak to rozhodně nebude, celý program bude nastaven jinak!

Takže ve škole budou mít děti také kompletní výbavu, oblečení, kolo a tak dále?
Ano, všechno budou mít na jednom místě ve vyčleněných šatnách. Maximálně zjednodušíme celou logistiku a o děti se postaráme po celý den od výuky, sportu, jídla až po pitný režim. Můžeme být zajímavou volbou pro ty rodiny, kde je jinak v pracovní době nemyslitelné, aby rodič vyzvedl dítě ve škole, někam ho dopravoval na trénink, nakládal a vykládal kolo a podobně. Někdo to prostě nemůže zvládnout, a proto bude existovat cyklistická třída, kde se o všechno postarají a děti budou pod dohledem.

Kdo konkrétně bude děti trénovat?
Hlavním trenérem a zastřešující osobou v týmu je Radek Petrák – můj kamarád, se kterým jsem se po letech znovu potkal, a zjistili jsme, že máme na věc stejný pohled. Radek je vystudovaný trenér, praktik a od práce s dospělými dospěl k výchově a přípravě dětí. Věnuje se tomu naplno a je to náš zaměstnanec. Zajišťuje tréninkový program, běh týmu, výběr sportoviště, místa na soustředění, komunikaci s rodiči a podobně. A samozřejmě každý den je na tréninkových jednotkách. Je to spojení mnoha činností, bez kterých se chod týmu neobejde. Rozhodli jsme se, že tuto práci pro nás bude dělat člověk na plný úvazek, abychom měli vše podchycené, děti byly v dobrých rukou a rodiče byli spokojení. Současně to děti musí bavit, tréninky musí být pestré, každý trénink by jim měl dát nějakou zkušenost nebo poučení do budoucna. Ať už se to týká rozvázané tkaničky, zapomenutých rukavic, nenafoukaného kola a podobně. A Radek tohle skvěle umí.

A další členové týmu?
Já mám na starosti chod týmu a financování + soustředění a cyklistické tréninky s většími kluky. Na zimní přípravu a jako doplnění běžných tréninků jsme také najali externí trenéry, kteří jsou honorovaní tak, aby to pro ně nebylo jen vedení nějakého kroužku, ale aby odvedli opravdu profesionální práci a předali dětem to nejlepší. Takže na atletiku to jsou Helena Fuchsová, na aerobic a pohybové dovednosti Veronika Šindelářová a Pavel Sirotek, na jógu Zuzana Bergerová, na plavání Jaroslava Passerová a odborný dohled má na starosti Jiří Novotný.

Cena pro rodiče asi nebude na úrovni běžného sportovního kroužku ve škole, je to tak?
Rodiče platí od 800 do 1200 korun měsíčně podle věku dítěte a pokrývá to necelou třetinu nákladů. Ale pořád každému opakuju, že nejsme žádný kroužek. Jsme tým se zajištěným programem a možností tréninků každý den. Na školní rok od září do září máme rozpočet zhruba 450 tisíc, z toho tak 140 tisíc vybereme od rodičů, ten model se již rozeběhl a funguje. Dále jsou na rodičích soustředění, kde nemůžeme vše úplně hradit, ale snažíme se alespoň veškeré nutné náklady minimalizovat. Vybíráme dostupné lokality s potřebným vybavením jak pro sport, tak pro kvalitní stravování a regeneraci. Snažíme se také udělat všechno pro to, abychom dětem dodali další vybavení, a to buď úplně zadarmo, anebo umožnili nákup za lepší ceny. Například kola Cannondale mohou díky dovozci Aspire pořídit za nestandardní a dotované ceny. Tahle materiální podpora už není součástí uvedeného rozpočtu, ale jsou to další desetitisíce navíc ve formě toho, že někdo obětuje svoji marži nebo část zisku na to, aby nás podpořil.

Změní se nějak finanční náročnost při vzniku sportovní třídy?
Nepředpokládám dramatickou změnu, možná jen ve větším počtu soustředění. Počítáme i nadále s podporou našich partnerů a zejména města, respektive Městské části Praha 12, kde vedeme jednání a projekt se jim líbí. Naštěstí nežádáme o peníze na svazu nebo na ministerstvu, ale na magistrátu, kde podobné projekty podporují. Navíc na pražské pobočce ČSC začínají také pracovat lidé, se kterými bude možné spolupracovat. Všichni pomalu chápou, že věci se mohou změnit jen tím, že nás podpoří. Možná to někoho překvapí, ale cyklistika vlastně ani nepatří k těm nejdražším sportům, i když se to může zdát kvůli cenám závodních kol a vybavení. Pokud se dělá týmově a efektivně, spousta věcí se zlevní.

Jakou formou budou pokračovat náborové akce?
Vymysleli jsme plán, kdy chceme oslovit mateřské školky a udělat jim pohárové závody, pozveme je na dráhu do školy. Přijdou celé třídy, budou si jezdit na naší dráze a seznámí se s týmem. Současně pozveme i rodiče dětí, aby měli možnost poznat náš systém a prohlédnout si zázemí školy a prostředí, v jakém se děti učí a sportují. Plánujeme na to kampaň, abychom to dali všude vědět. Podobný v uvozovkách pohár chceme udělat i pro první stupně jiných škol, tak aby se na naší škole mohly organizovat cyklistické závody a abychom ukázali náš model také jiným dětem a přes ně oslovili i rodiče. Současně přemýšlíme ještě o odpoledních open závodech nebo dnech otevřených dveří a podobných akcích, ale o tom je předčasné teď mluvit.

Je před vámi ještě spousta práce, jak s dětmi, tak u mailu, telefonu a na osobních jednáních…
Naštěstí na to nejsem sám. S administrativou mi pomáhá manželka Kateřina, právní věci řeší Petr Schopf. Práce je hodně a s tím jsem počítal. Současně s týmem se potřebuji věnovat i vzniku druhé prodejny Bikeclinic v centru Prahy, práci v další firmě a tak dále. Chci to ale udělat opravdu pořádně, tak aby se projekt rozběhl a fungoval. Čím víc mě od toho lidé zrazují, tím více věřím, že se to povede!

Asi je potřeba se pořádně cyklisticky kousnout a dávat si, je to tak?
Přesně, přestože pro ty nejmenší je to hlavně hra. Od začátku jim vštěpujeme, že cyklistika je sice individuální sport, ale je to neskutečně týmová záležitost. Všichni členové týmu o sobě vědí, respektují se, společně podstupují tréninkové dávky a zjišťují, že to není zase nic tak hrozného. Budu rád, když najdou cestu ke sportu, který na dospělé a opravdu špičkové úrovni samozřejmě bolí. Ale společná bolest je vlastně poloviční bolest, když je člověk s kamarády v tréninkové skupině. Malé děti to ještě úplně nechápu, ale každý dospělý cyklista ví, že s bolestí se dá skamarádit, že je to jen o odříkání, o posouvání hranic. A že všechny negativní pocity při tréninku na kole jsou vlastně ty nejkrásnější, pokud je člověk v týmu.

Diky za rozhovor, ať se dílo podaří!

Foto: Petr Bureš, Bikeclinic, Aspire