O kolech, internetu i Facebooku s Robertem Štěrbou

Domluvit si rozhovor a napsat článek s Robertem Štěrbou jsme plánovali několik měsíců a nakonec se nám to jednoho únorového dne podařilo. Představovat tohoto člověka, který se koly zabývá téměř celý svůj život, asi není potřeba. Přesto si myslíme, že v našem seriálu článků pojednávajícím o zajímavých obchodech nemůže chybět. Takže přijměte společně s námi pozvání do jeho prodejny a pusťme se do vyprávění.

Roberte, jak to vlasně všechno začalo? Ty jsi nejdřív závodně jezdil na kole a pak sis po revoluci otevřel krám?
Já jsem vlastně z kola nikdy nevypad. Začalo to první krizí tehdy v Dukle někdy v osmdesátejch letech. Na to konto jsem odešel z Dukly a začal dělat někde v hospodě. Současně s tím jsem ale furt trénoval. Po půl roce jsem s tím seknul a chtěl se vrátit zpátky. Ale bylo to docela komplikovaný vrátit se zpátky do armády, takže jsem se musel nejdřív dostat do nároďáku, aby mě mohli vzít zpátky do Dukly. To se mi podařilo, takže jsem se vrátil na nějakou dobu do Dukly. Pak jsem ale začal mít problémy s kolenama, no a jelikož se zrovna v tý době uvolnilo místo mechanika u reprezentace, rozhodl jsem se, že do toho půjdu. Bylo to ještě před revolucí, a jak jsme tak cestovali po světě, našel jsem si ve Švýcarsku jeden zajímavej krám, kde jsem si dohodnul jakousi praxi. Nebyl jsem tam zaměstnanej na furt, ale jezdil jsem tam vždycky na pár měsíců v roce. Bylo to servisní středisko pro Colnago. Stříkaly a opravovaly se tam rámy a dokonce jsem se tam dostal i ke stavbě dráhového speciálu tehdejšího mistra světa Urse Freulera. To pro mě byla neuvěřitelná škola. U nároďáku to bylo taky dobrý, ale od určité chvíle se to nedalo zvládat oboje. Dal jsem přednost tomu, že budu dělat na sebe, odešel jsem z nároďáku a po revoluci začal podnikat.

Nezačal jsi s krámem hned, ale až dva roky po revoluci v roce 1992. Co jsi dělal do té doby?
Nejdřív jsem si myslel, že budu dělat jenom rámy. Ani mě nelákalo, že bych dělal nějakej obchod nebo byznys. Bavila mě stavba, lakování a všechno, co s tím souvisí. Jenomže jak to tak postupně přicházelo, tak jsem zjistil, že lidi chtěj celý kola, ne jen samotný rámy. Postupně jsem to rozšiřoval, až jsem přešel vlastně na ten model, který jsem viděl ve Švýcarsku. Špičková služba a všechno na jednom místě. Žádný stěhování, žádný pobočky, aby člověk nebyl závislý na někom jiným, na subdodavatelích, na třetím článku.

Abys rozjel takovou věc, musel jsi mít nějakej kapitál. Nebo jsi měl našetřeno z minulosti?
No já jsem si vydělal nějaký peníze. Měl jsem v armádě hodnost nadrotmistra s platem nějaký tři tisíce, což byl na tu dobu totálně nadstandardní plat. Ve Švýcarsku jsem vydělával skoro dvakrát tolik, ale za den. Něco jsem z toho dokázal ušetřit, ale stejně - když jsme otevřeli krám, měli jsme v regálech i dost prázdnejch krabiček, aby to nějak vypadalo... Už na to vzpomínám s úsměvem, ale opravdu to tak bylo. Zatímco dneska si nestačíme pronajímat sklady, abysme měli to zboží kam dávat.

Jak si přišel Roberte vůbec na tohle místo - Sezimova ulice?
To není nic moc zajímavého. V tý době bylo strašně složitý něco najít. Cokoliv. Když někdo pronajímal garáž, tak se na to dělala aukce. A Sezimka tak vyšla vlastně úplnou náhodou. Několikrát jsem uvažoval, že se přestěhujeme jinam do nějakýho novýho "skleněnýho". Nejblíž jsme tomu byli v době, kdy se tehdejší Komersia rozhodla, že se přestěhuje do Hostivic, kde postaví velkou halu a prodejnu. Vlastně až do poslední chvíle jsme ten projekt připravovali společně s tím, že my bychom řešili prodejnu a maloobchod a Pepa Přib by řešil sklad velkoobchodu. Všechno jsme měli připravený a dohodnutý až do chvíle, kdy se mělo začít stavět. Ve finále, když se připravovaly smlouvy a začaly se řešit konkrétní detaily, jsme se ale nedokázali domluvit. A to nemyslím ve zlým, ale proto, že Josef chtěl ve finále stavět budovu na podmínky roku 2015 s možností rozšíření ploch, velkou klimatizací, eskalátorama v prodejně a my se chtěli držet víc při zemi. Stál jsem tak před rozhodnutím, jestli pokračovat dál, spokojit se s "dvorem" v Sezimce, ale mít čistou hlavu, nebo strčit hlavu do oprátky, půjčit si dvě stě milionů a čekat na to, jestli to půjde, nebo ne. Nakonec jsme se teda rozhodli, že zůstanem tady.

Pepa se ale nenechal odradit, a protože projektu natolik věřil, šel do něj nakonec sám. Musel sice v plno věcech ustoupit, ale dneska je jasný, že to bylo dobrý rozhodnutí, protože funguje a funguje dobře.

Takže jste se rozhodli zůstat tenkrát po dvanácti letech chodu obchodu na stejné adrese. Nemrzelo tě to někdy potom?
Nemrzelo. Místo toho jsme se snažili začít víc věnovat získávání nových zákazníků. Obchod je služba. Vychází to od slova sloužit. Je to prostě služba pro lidi, musí to mít atmosféru, musej ty lidi mít chuť se tam vracet. To je prostě princip plný hospody, která funguje, kam máš chuť jít. Musí to bejt na plný koule a lidi se tam musej chtít vracet. A když jsem začal mluvit o tom marketingu - je známý, že se kolo v Česku obměňuje v průměru jednou za osm let, nicméně my máme denně obrovský množství novejch zákazníků jak tady na obchodě, tak zejména na internetu v e-shopu. V číslech to konkrétně znamená, že denně pracujeme s víc jak 65 % nových zákazníků. Kromě toho máme samozřejmě i databázi našich stálých zákazníků, se kterými také pracujeme, ale důležitý je umět tyhle rozdílné skupiny nadefinovat a s každou z nich pak pracovat trošku jinak.

Obecně je tak nějak v lidech zakořeněno, že Štěrba rovná se drahý. Copak nemáte vlastní slevové programy pro své zákazníky?
Slevové programy opravdu nemáme, ale ta filozofie je trošku jiná. My se snažíme nabízet špičkovou službu, a když nabízíš špičkovou službu, nemůžeš nabízet současně slevy. O tom bysme se mohli bavit dlouhou dobu, ale my se snažíme spoustu věcí dělat trošičku jinak a je to o celkově jiném přístupu. Spousta e-shopů se dneska snaží nejdřív najít zákazníka, a pak teprve sháněj konkrétní zboží. My to děláme úplně obráceně. Na e-shopu máme pouze věci, které máme skladem nebo víme, že jsou na externím skladě, a zákazníkům deklarujeme, že pokud je kolo u Štěrby skladem, můžou na něm do dvou hodin od odeslání objednávky odjet. Když není skladem u nás, ale třeba v Kellysu, tak to znamená, že ho budou mít do osmačtyřiceti hodin.

O minulosti a kamarádech

Ještě se na chvilku vrátím do historie. Ty jsi měl kdysi něco společného s Milošem Kašparem, resp. Cykloservisem?
Jasně, Kany (přezdívka Miloše Kašpara - pozn. redakce) jezdil taky na kole, pak dělal nějakou dobu v Dukle bafika a pak vlastně se mnou otevíral krám. Byl můj zaměstnanec tenkrát. Společně jsme dokonce tady založili Cykloservis. Tenkrát to vlastně vzniklo i díky našemu společnému kamarádovi Miloši Kubánkovi, který tenkrát vydával něco podobného pro dopravce a jiné komodity a měl zkušenosti s tiskem a distribucí. Takže jsme založili nový subjekt, kde figurovala firma Štěrba kola, Kany jako fyzická osoba a Miloš Kubánek jako vydavatel. No a takhle jsme fungovali asi deset let. Kany vlastně seděl na dvou židlích. Dělal Cykloservis a současně řešil zásobování a nějakou administrativu na krámě. Ve chvíli, kdy se ale Cykloservis rozjel a začal potřebovat vlastní redakci, rozhodli jsme se to úplně oddělit. Já jsem svůj podíl prodal no a tím se to jakoby finálně rozdělilo.

Tys byl díky úzké spolupráci s Michalem Vokolkem, průkopníkem a prvním dovozcem značky Cannondale v Česku, vždycky brán jako největší prodejce téhle značky u nás s nejlepším servisem a pravidelně školenými techniky. Jak jsi před pár lety vnímal změny u Cannondale, které vedly ke změně prodejní strategie ve světě i u nás?
Když Cannondale jako takový změnil vlastníka, tak jsme se trošku obávali, co s tou značkou udělají. Ale velmi rychle jsme zjistili, že to, co hlásají, je pravda. Že do toho chtějí vrazit obrovský peníze a nakopnout to někam dál. To se skutečně stalo, je to úžasný a je vidět, že to, co řekli v předstihu třeba na předváděčkách, tak opravdu udělali a dotáhli to. To, že se rozšířil sortiment o levný kola, který nejsou jejich produkce, ale je to v podstatě klasická dálnovýchodní produkce, chápu. V tomhle směru jsem přehodnotil svůj původní názor a beru to tak, že se díky levným kolům dostane značka mezi daleko víc lidí a ti se pak třeba jednou rozhodnou, že si koupí dražší kolo a taky od Cannondale.

Těď ještě na chvilku trochu odbočím k Authoru. My prodáváme spousty dětských kol Author, ale nedaří se nám přesvědčit Author, aby začal prodávat i odrážedla. Skutečnost, že je stále nenabízí, je vlastně zcela nelogická, protože když rodiče koupí dítěti odrážedlo, tak je logické, že pak dál pokračují dětským kolem a posléze i dospěláckým. Já jsem si myslel, že první kategorií kol, která se úplně přestane kvůli velkejm řetězcům prodávat ve speciálkách, budou právě dětský kola. Jenomže opak je pravdou. Dětský kola jsou kategorie, která nám jde rok od roku prudce nahoru. Ale je to podle mě tím, že se jim mnoho obchodníků pořádně nevěnuje.

Když už jsi zmínil Author, jak vnímáš jeho momentální situaci na trhu? Ty s Authorem spolupracuješ od jeho úplných začátků v devadesátých letech.
Jo, s Authorem spolupracujem od úplnýho začátku. Myslím, že to má logiku najít si dodavatele, s kterým děláš dlouhodobě. Je to výhodný pro obě strany. Pomáhali jsme jim s jejich závodním týmem, pro který jsme stavěli kola, a dá se říct, že spolupracujeme i na vývoji některých modelů. Pravidelně probíhají v Authoru s vybranýma obchodníkama meetingy, na kterých se řeší, jak by měla nová kola vypadat, a myslím, že to docela funguje. Týká se to hlavně barev a drobností ve specifikacích, ale občas takhle vznikne, nebo se naopak na poslední chvíli zruší, nějakej model. Tohle je dobrý, že má člověk možnost do takovýhle značky zasahovat, což je u gigantů jako Cannondale nemyslitelné.

Zmínil jsi, že jste stavěli závodní kola pro Author. Nebyla to kola pouze pro XC, ale i další disciplíny. Jak k tomu vlastně došlo? Vy jste oslovili Author, nebo Author vás?
Ne, my jsme většinou nikoho neoslovovali, protože jsme měli hodně práce. Author oslovil nás. Bylo to daný tím, že závoďáci mají určitý specifický požadavky, na které neumějí dodavatevelé z Tchaj-wanu pružně reagovat. Než složitě komunikovat a čekat na vzorky z Tchaj-wanu, tak bylo daleko jednodušší, když závodníci přišli za náma, my jsme vyslechli jejich požadavky a postavili jim rámy přesně na míru. Celý to skončilo na tom, že se to ukázalo komerčně nesystémový. Kluci tenkrát jezdili a vyhrávali na ocelových rámech, ty ale nebyly vůbec v nabídce a Havlena potřeboval prodávat duralový, takže je pak přinutili, ještě před tím, než skončil XC tým nadobro, jezdit na duralový "konfekci" řekněme, která se prodávala.

Ty jsi se vždycky zabýval jenom ocelí a stavbou z ní. Nelákalo tě přeci jenom začít stavět i duralový rámy?
Ne, dural to je úplně o jiných technologiích svařování. U ocelových rámů je daleko větší podíl ruční práce a to mě na tom bavilo. Vždycky jsme stavěli jen ocelové rámy, a i když tak před deseti roky spadla poptávka po tomto materiálu skoro úplně na nulu, tak dneska se začíná ocel vracet. Díky novým trendům, jako jsou festky, ale i díky naopak starším lidem, mnohdy závodníkům, kteří celý život jezdili na ocelovým kole a teď přijdou s tím, že by ho chtěli buď obnovit, nebo si postavit nový.

Když už jsi to nakousl, tak se tě zeptám. Ty a veteráni, resp. stará kola a jejich historie. Jak jsi se k tomu vlastně dostal? Ví se o tobě, že se historickým kolům i jejich renovacím věnuješ poměrně hodně.
Starý kola jsou prostě úžasná věc. Mě to baví. A když člověka něco baví, tak si najde něco, nějakou specializaci. Mě začala bavit historie. Dostal jsem se k tomu klasicky přes tu stavbu. Postupem času jsem začal objevovat různý značky i lidi, šel jsem dál a dál, až jsem se dostal k těm úplnejm kořenům. Další věc, co mě zaujala, je fakt, že komunita těch sběratelů je relativně malá. Není jich zdaleka tolik jako například fandů automobilovejch veteránů nebo umění. Ty lidi se znaj, komunikujou spolu a najednou jsem zjistil, že nám ty starý kola začínaj otevírat dveře někam, kam by se člověk v životě nedostal. Mám kamarády po celém světě, v Americe a objevuju neuvěřitelný věci, o kterých se mi nikdy ani nezdálo, a to mě na tom strašně baví.

Dokážeš si představit, že by ses přestal zabývat obchodem a věnoval se naplno jen veteránům a historii?
No, vůbec by mi to nevadilo (smích). Je to úplně něco jinýho. Mě to baví, baví mě ty kola renovovat, mít je v ruce, starat se o to. Další věc je setkávat se s lidma, bavit se s nima o historii, jezdit po přednáškách, připravovat odborný publikace pro muzea nebo soukromé sběratele. Teď jsem přihlášenej do Belgie na přednášku v rámci květnové konference na téma prvopočátků cyklistiky. Objevili jsme totiž určitej typ kola, o kterém celej svět vůbec nevěděl, a půjde to jako informace od nás z Čech.

O Internetu, servisu a televizi

Pojďme se teď od historie vrátit do současnosti. Ty si poměrně nedávno zprovoznil hned několik nových internetových stránek. Jedny jsou o tvé firmě, se specializovaným e-shopem, a jedny se zabývají pro změnu problematikou historických kol. Co tě vedlo k takové internetové "invazi"?
Já si myslím, že je to naprosto normální vývoj. Doba je prostě taková, posunuli jsme se někam dál. Spousta lidí upřednostňuje návštěvu kamennýho obchodu, spousta lidí upřednostňuje výběr z tepla domova. Já si myslím, že časem nebudou existovat specializový e-shopy a specializovaný kamenný obchody ve smyslu, že by měly buď internetovou, nebo kamennou prodejnu, ale všichni budou mít oboje. Je to logický. My chceme oslovovat zákazníky po celé republice, proto máme e-shop, který je současně katalogem, a pokud v nás mají lidi důvěru, tak si od nás kolo koupí, a my jim ho pošlem klidně na druhej konec země. Na druhou stranu internetové obchody zase zřizujou pomaličku kamenné prodejny tak, aby si lidi měli možnost to zboží osahat, podívat se na něj a aby ho mohli po prodeji následně někde servisovat a aby bylo jak se starat o zákazníky. Už teď se ty dvě bubliny prolínaj a za chvíli nebudou internetový obchody a kamenný obchody, ale budou úspěšný a neúspěšný obchody a ty úspěšný budou provozovat obě dvě polohy, samozřejmě třeba s větším důrazem na jednu stranu. My v internetu vidíme obrovský možnosti, proto se věnujeme katalogu, e-shopu a podobným záležitostem a posouváme to dál.

Roberte, ty letos oslavíš dvacet let fungování svého obchodu. Zatímco jiní bojují s obrovskou fluktuací svých zaměstnanců, ty máš většinu věrných zaměstnanců, kteří u tebe pracují víc jak deset let. I mimo sezonu je to cvrkot jako v létě. Jak to děláš?
Jak to dělám? Dělám to ... (smích) To je celý. Musíš na tom prostě furt dělat. Je nás ve firmě 20. Ráno máme poradu, včas přijde 19 lidí jeden se zpozdí, má smůlu, nečekáme na něj. Proč by mělo bejt 19 lidí potrestanejch za to, že přišli včas. Jednou jsme takhle ujeli jednomu prodavači cestou do Friedrichshafenu. Nebyl včas na místě, měl smůlu. Máme ve firmě třeba přesně sepsaný směrnice. Vím, zní to divně a noví kluci se tomu občas divěj, ale jenom ze začátku. Jedna část je třeba pracovní doba. Je v tom popsaný, jak se co dělá, jak se která situace řeší. Za deset minut devět je nástup do práce, deset minut je na převlečení, v devět seš na místě, děláš. Přijdeš o minutu pozdě, máš půl hodiny dolů, přijdeš o deset minut pozdě, máš hodinu dolů. Neplatí na předem domluvený, omluvený. Možná se ti zdá, že je takováhle směrnice zbytečně tvrdá na lidi, co tu pracujou deset let. Ale ty pozdě nechoděj. A proč by měli doplácet na to, že nějakej nováček chodí ustavičně o tři minuty pozdě? Většinou to funguje tak, že si ten kolektiv sám jakoby vyštípe ty neschopný a nespolehlivý lidi, a ti pak sami odejdou.

Říkáš, že máš ve firmě dvacet lidí, to je docela dost. Seš na ně poměrně přísnej, co se týká pracovní doby. Že to je potřeba v sezoně, kdy kšefty jedou je jasná věc, ale co mimo sezonu, když je zima a na krámě je pusto prázdno, máš pro všechny práci?
Máš pravdu, že byly i doby, kdy jsme v zimě pouštěli kluky domů dřív, když byly slabší roky. V poslední době jsme si na sebe ale vymysleli spoustu věcí, který dělámě pro naše zákazníky, a spíš máme opačný problém, že nestíháme. Začali jsme točit videa, hodně posilujeme internet. Teď jsme třeba rozeslali našim věrným zákazníkům nabídku na předsezonní servis s tím, že když si ho u nás do určitého termínu objednají, tak si k nim pro kolo přijedeme, vyservisujeme a zase jim ho zpátky domů odvezeme. Všichni tuhle nabídku pochopitelně nevyužijou, to je jasný, ale výzvu rozesíláme na několik tisíc adres, a pokud se zlomek z nich přihlásí, tak to prostě zorganizujem, aby byli všichni maximálně spokojený a nemuseli čekat v dubnu měsíc na objednání. I díky takovejmhle akcím prostě jedeme, nic u nás přes zimu nestojí a kluci už teď občas nestíhají.

Na tomto místě je potřeba podotknout, že servis Roberta Štěrby je opravdu vyhlášený. Jeho tým mechaniků je pravidelně školený u renomovaných firem, a přitom není nikterak drahý. Práce je zde účtována hodinově částkou 576,- Kč včetně DPH, na což vás upozorní cedule u vchodu.

Štěrba byl kdysi jeden z prvních krámů, které zavedly velké pravidelné výprodeje všeho s třicetiprocentními slevami. Legendární fronty, které se před tvou prodejnou tvořily den dopředu, si pamatuje mnoho z nás, kteří si tak v devadesátých letech výhodně koupili celé kolo, nebo alespoň spoustu drahých komponentů za přeci jen dostupnější ceny. Jak se na fenomén slev koukáš dneska?
To je složitá otázka. My jsme v oboru, kde to zboží strašně rychle stárne. Je tady přetlak zboží, zůstává tady několik let starý zboží, který se taky prodává. Sleva má naprostý oprávnění v byznysu. Množstevní sleva je naprosto v pořádku. Je logický, že když si někdo kupuje čtvrtý auto od jednoho dealera, že mu dá lepší cenu, aby si ho udržel. To všechno je naprosto v pořádku. My ale slevama neprodáváme. Slevy nejsou to, čím bychom zákazníky dlouhodobě lákali na prodejnu. Při velikosti naší firmy to ani pořádně nejde. Ano, děláme slevy, ale děláme je jen po omezenou dobu. Děláme je, když jsou napsaný, děláme je na starý modely například, nebo na zboží, který je vystavený dlouho venku a je třeba trochu odřený, ale na smlouvání ceny a slev na nový věci na krámě se u nás nehraje. Kluci jsou už tak nějak vycvičený, jak určitý případy řešit. Třeba u reklamací. Přijde člověk reklamovat prdlej plášť sto metrů od baráku. Kluci se ho nejdřív zeptaj, jak si představuje, že by se to mělo řešit. On odpoví: no, představoval bych si, že mi dáte nový plášť. Samozřejmě, tady je a tady máte od nás ještě lahev vína. Odchází naprosto spokojenej. Může se ale taky stát, že přijde člověk, kterej na stejnou otázku odpoví - tak, teď mi vrátíte peníze, zaplatíte mi taxíka a dáte mi tohleto nejlepší kolo. No tak takovýmu člověku řekneš - no tak to by se mi taky líbilo, ale takhle ne. Takže pojďte sem, vezmeš reklamační protokol, sepíšeš ho s ním a dál se s ním nebavíš. No a podobně se dá pracovat i s různejma požadavkama na slevu.

V Česku máš několik firem, který maj víc poboček po republice, ale když vezmeš jednotlivý pobočky, tak není v Čechách prodejna, která by prodala 50 % kol co my. A neprodáváme cenou. Prodáváme službama, prodáváme servisem a ty lidi, co chtěj slevu, tak jdou jinam. My neprodáváme kola pod 10 tisíc mimo dětskejch a mimo těch, co ti tam spadnou slevou. Neprodáváme je proto, že k nim už se nehoděj naše servisní služby, který nabízíme ke všem kolům, co prodáváme bez rozdílu. Máme pravidlo, že každý nemůže být náš zákazník.

Vím, že byly doby, že jste nebrali na servis kola, který jste u vás neprodali. Změnil se tenhle přístup, nebo ho stále držíte?
Změnil se. Neodmítáme na servis žádné kolo. V tomhle ohledu jsme si to přehodnotili. Nechceme trestat lidi, kteří si kolo koupili někde jinde. Dneska máme objednávání servisu přes internet a po svých zákaznících i po všech ostatních chceme jediný: Potřebuješ servis? Objednej se. Chceme zákazníkům zjednodušit cestu k nám. Mohou si sami zvolit termín a objednat se. Lidi se dneska bojej komunikovat, nechtěj telefonovat, neuměj už skoro ani mluvit nebo pozdravit, tak jsme jim to maximálně zjednodušili. Snažíme se naopak brát na servis i třeba starý Favority, na který už někdo náhradní díly nemá, ale my jo.

Proč se Robert Štěrba nedávno zaregistroval na Facebooku a den co den tam vkládá nové statusy povětšinou doplněné o různorodé fotografie?
To souvisí obecně s internetem a tím, co jsem říkal. Je to novej komunikační kanál. Někdo si vybere Facebook, někdo Google, jinej používá víc esemesky. Mě k tomu přivedla moje nejmladší dcera, když jsem viděl, jak to používá (v dobrým slova smyslu). Já jsem o tom moc nevěděl, a když jsem viděl, že oni fakt dodržujou, že maj za přátele jen lidi, který spolu komunikujou, a většinou to sou sousedi, kamarádi a spolužáci a tak dále. A mobil? Ten klidně zapomene doma, to vůbec neřeší. Oni vůbec nepíšou esemesky, oni jsou na Facebooku. Oni si tam píšou úkoly, předávaj informace, a to je úplně super. Já jsem chtěl vlastně něco takového udělat v našem klubu velocipedistů, kde je nás hodně, a spousta věcí, když se organizuje, tak se posílaj maily a nabaluje se to, až je to neudržitelný. V téhle velikosti už je potřeba organizovat všechno přes nějaký fórum, pokud možno veřejně. Čím víc mám informací na stránkách, tím líp. Šetří to spoustu času, a když někdo napíše nebo zavolá, tak mu pošlu jenom odkaz, a je to vyřízený. Všechno je potřeba maximálně zjednodušit. Na Facebooku se mi líbí taková ta svoboda, že si nabíráš informace jen od lidí, od kterejch je opravdu chceš, a tím si vytváříš svůj vlastní svět, se kterým komunikuješ.

Já třeba nemám doma vůbec televizi. Před čtyřma lety, když jsme malovali, jsem se rozhodl, že už nechci sledovat ty sra..ky, který do nás furt hustili ve zprávách, a tak jsme ji vzali a odnesli do popelnice. Nic se nestalo. S dětma občas hrajeme karty, občas si pustíme film na projektoru, ale nechci slyšet ty věci ve zprávách, nechci, aby každejch 20 minut byly ve filmu desetiminutový reklamy, prostě to nechci, tak nemám televizi. To se radši podívám na ptákoviny na Facebooku od lidí, který znám, a je mi to příjemnější.

Tenhle přístup chápu, ale přeci jenom televize je zdroj určitého všeobecného pohledu na svět. Nesetkal jsi se někdy s tím, že by tvým dětem chyběl?
Setkal. Mladá měla průšvih ve škole, že nevěděla nějaký ministry, tak jsme museli do školy, abychom ji hájili, protože to nemohla vědět, protože se o to nezajímá. Dostala pětku, tak jsme šli do školy. A říkám, že tohle prostě neumí, to mě nezajímá a nutit jí to nebudu. Kdyby dostala kouli z matiky, tak ji možná seřežu, ale že neumí ministry, je mi jedno.

O budoucnosti

Otázka závěrem. Jak to vidíš do budoucna?
Já to vidím dobře. Zcestoval jsem v poslední době kvůli kolům hodně velkej kus světa, viděl jsem velký rozdíly. I jako cyklista jsem hodně cestoval a hodně i do Ruska. Zatímco z východu jsem se vždycky rád vracel domů, ze západu jsem se vracel i dost nerad. V poslední době ale zjišťuju, že i z toho západu se těším, až budu zase doma. Spoustu věcí je tam sice hezkejch, ale když to člověk vidí zezadu a s votevřenejma očima, a ne jenom jako turista, tak si tady žijeme velmi dobře a speciálně v Praze. Všichni sice nadávaj, ale byznys je tu na relativně hodně vysoký úrovni. Na obchodech najdeš kvalitní služby a všichni se snažej na maximum. Já jsem si kolo nikdy nevybral z nějakejch spekulativních důvodů. Já jsem na kole závodil, a když jsem skončil, tak jsem u toho zůstal. Kolo je ideální ze dvou důvodů. Na kole může jezdit celá rodina dohromady, což ti žádnej jinej sport prakticky neumožňuje, a zároveň máš sportoviště úplně všude. Když teď tady budeme mít kolo, tak můžeme vyjet. Všude, na horách, kdekoliv, a to je obrovská deviza. Cyklistiku proto vidím velmi pozitivně a dobře do budoucna.

S těmito slovy jsme ukončili náš bezmála dvouhodinový rozhovor, který se odehrával v kavárně nedaleko Robertovy prodejny, a vydali se zpět směrem do "kolbenky". Po chvilce focení Robert najednou povídá: "Pojď za mnou," a vede mě do své kanceláře v zázemí prodejny. Několika kliky na počítači se hlásí do adminu svého shopu a nahlas počítá. "Jedna, dva, tři, tohle jsou dvě dětský, šest, sedm. Tak během tý doby, co jsme byli spolu, jsme prodali jen přes internet sedm kol plus nějaký ty doplňky," usmívá se. Děkuju za jeho čas i za rozhovor a opouštím jeho prodejnu s tak nějak veskrze pozitivním pocitem, že krize je opravdu relativní pojem. A kdo nechce, tak jí podléhat nemusí. Robert Šterba je klasickým příkladem toho, jak se má dělat byznys, a ačkoliv je vždycky co zlepšovat, tak on rozhodně patří mezi hrstku těch, kteří v tom mají naprosto jasno. A učit od něj by se mohla většina více i měně úspěšných kolegů.

Jen pro úplnost: Prodejna Štěrba kola se nachází na Sezimově ulici 10 v Praze 4. Internetové stránky včetně e-shopu najdete na www.sterba-kola.cz a informace související s jeho koníčkem - historickými koly pak naleznete pro změnu na www.sterba-bike.cz. Že je svět opravdu malý, pak dokládá poměrně náhodné propojení Štěrby, Cykloservisu, ale také portálů kolo.cz a mtbs.cz, které spojuje název firmy GlobalDAT a.s, která vytvořila všechny výše uvedené úspěšné internetové stránky.

Fotogalerie