OH@MTBS.cz

Michal Pick, manažer týmu Česká spořitelna MTB a poslední dobou náš kolega fotograf se na poslední chvíli rozhodl cestovat jako turista do Atén. Díky zařazení jeho týmu mezi Trade Teamy UCI měl šanci získat denní akreditace na oba závody. Jeho postřehy z olympijských Atén a jak se mu vedlo popisuje v tomto mailu. Níže pak zveřejňujeme mail, který poslal i s fotkami dnes po závodě mužů.

Současně s jeho emailem přišel už třetí od hrdinky bikových závodů v Aténách Veroniky Krejčové - hlavní rozhodčí. V diskusi, u minulého článku všichni kritizovali Kmenta za jeho totální dezorientaci v MTB, ale nikdo ho nenapadnul, za to, že se ani jednou nezmínil o Veronice. Bohužel Sláva a Bublina jakbysmet, ale ti o tom třeba nevěděli. Škoda, kolik mohlo být v Aténách českých rozhodčích? Její poslední příspěvek najdete ZDE.

Článek s fotkami pořízenými z televizní obrazovky, kde se rozpoutala horlivá diskuse ZDE

Výsledky závodu ŽENY  : : Výsledky závodu MUŽI

Zdar,
tak a je to za námi. Nic moc. Spíš nic, než moc, dalo by se říct. Nedá se nic dělat, všichni dělali maximum, na podrobnější analýzu je spousta času. Nemůžu se ale až tak zlobit, vždyť Rádes se zlepšil a Jarda dělal co mohl, pro něj je to obrovská zkušenost pro příště, bude už vědět co má dělat, jak se pohybovat a také lidé, co se celé roky
motají okolo olympiád ho budou znát, jsou přeci stále stejní. Někdy je to dobře, někdy ne, někteří jsou ochotni za reprezentanty i dýchat, někteří jen pospíchají k bazénu, či na výlet, případně tam, kde je něco zadarmo. A někteří si to platí ze svého, někteří si berou dovolenou atd. Jsme různí a každý nechť si najde kam patří. Když se vrátím k Jardovi, doplatil i na samotný průběh závodu, hned po startu hromadný pád, zůstali tam všichni, co stáli v zadních
řadách, včetně našich. Kdyby neutrhl přehazovačku, tak by určitě závod dokončil, minimálně stejně jako Kondis a ten byl 34. Kdyby bylo to, či ono lepší, určitě by zajeli do dvaceti, nereálné to vůbec není, chtělo by se říct. Kdyby (zase to kdyby, že?) Kdyby. Stále budou nějaké pochyby a dohady, výmluvy a osočování. A co když prostě na lepší výsledek už třeba Rádes nemá a nikdy mít nebude, co když už se nemá kam a jak zlepšit? Co když už vyčerpal všechny možnosti a využil všechen svůj talent, vůli, fyziologické předpoklady a i chuť? Je třeba se občas podívat reálně na věc, já první bych byl nadšený, kdyby dokázal být dnes v patnácti, jak jsme oba o tom snili.
Bohužel, nyní je třeba otočit list a jít dál. A hlavně dělat všechno pořádně a na plno, je potřeba se věnovat přípravě podobné akce na 100% a více, aby se nestávalo třeba to, že nebudou ergometry na startu a další drobné nepříjemnosti, aby tu byli lidé, kteří tu být mají a kteří vědí, co můžou a u koho zařídit. Prostě aby naše disciplína nebyla jen jaksi trpěná, vedle slavné silnice a vedle ještě slavnější dráhy. Přesně takový pocit jsem tu získal já a dá se říct, že jsem i něco takového trochu čekal. Navíc jsem ještě získal jakýsi pocit bezmoci, že se to nedá změnit, obzvláště silně jsem o tom přemítal dnes ráno v metru, když jsem jako správný turista jel na trať. To byla taky celkem legrace, vyrazil jsem o hodinu a půl dřív, než včera taxíkem. Přesto jsem se do prostoru startu dostal až asi minutu před výstřelem. Pokračovaly dál totiž moje poněkud nestandardní zážitky a postupy. Když jsem lezl do metra, tak mně ani ve snu nenapadlo, že bych se mohl přimotat do davů fotbalových fanoušků, kteří jeli stejnou trasu - oni na olympijský stadion - já o stanici dále, kde jsem chtěl přeskočit na bus a hurá na trať. Jenže kromě toho, že vagón byl narvanej k prasknutí a jel rychlostí koněspřežky, končil ve stanici Irini, neboli u olympijského stadiónu. Tam pěkně všichni vystoupili a já se těšil, jak naskočím do dalšího metra a popojedu ke svému autobusu. Myšlenka to byla dobrá, leč dala se realizovat až po příjezdu asi osmého metra, dál jezdilo asi každé desáté, nicméně jsem se posunul na další - správnou - stanici, vystoupil a vydal se s již evidentními diváky horských kol k autobusu X24, kde k mé hrůze byla fronta jako hrom. První autobus samozřejmě pobral asi tak setinu, tak jsem začínal být lehce nervózní, že nestihnu start.
Pak ale asi dispečerovi došlo, že je třeba zkrátit interval a fronta se dala do výraznějšího pohybu. Po 10 minutách jsem byl dokonce i sedící pasažér, když pominu to, že vedle mně se rozvalil nějaký bezdomovec z Nového Zélandu a vypadal, že brzo umře. Autobus se valil poměrné úspěšně vyhrazeným pruhem na silnici a začínal jsem mít dojem, že to nakonec stihnu. Stihnul, i když pouze za pomoci malé lsti, či možná české vyčůranosti. Vedle standardních vlezů do areálu byly ještě pro sponsory a ty zely prázdnotou, pouze armáda a policie znuděně pozorovala tu obrovskou frontu před každým bezpečnostním rámem pro obyčejné diváky. Postával jsem tedy chvíli těsně před těmi sponzorskými průchody a doufal, že to organizátoři nevydrží a pustí lidi do všech rámů, aby stihli začátek. Ani ne za pět minut to skutečně udělali a já nadšen prošel mezi prvními. Pohled na tu zoufalou frontu a hlavně zoufalé obličeje čekající zřejmě několik desítek minut byl úžasný. No a pak už mi nezbývalo nic jiného, než běžet k trati a začít fotit a fandit. Onu slavnou akreditaci jsem na dnešek taktéž nedostal, neboť ač včera řekli Hollošákovi, že mu to vydají ráno, nevydali mu nic, prý pouze do vlastních rukou! Já ji stejně nepotřeboval, používal jsem nakonec zase tu starou, platnou pouze ve čtvrtek. To že tam bylo napsáno datum, nikomu vůbec nevadilo, možná jsem se mohl pokusit na ni projít i do areálu, to jsem se ale přeci jen trochu bál.
Dneska večer máme v plánu jít do českého domu, přece to musíme s klukama aspoň zkusit, třeba tam bude něco zadarmo! No a zítra už budu turista úplně, konečně bych chtěl vidět Akropolis, byl jsem totiž v Athénách už několikrát na závodech, ale nikdy nebyl čas a loni se pro změnu opravovalo.

Michal