Ondřej Fojtík přivezl z Titan Desert v Maroku bramboru

Marocký deníček Ondřeje Fojtíka

Do Maroka odlétám v pátek a po páteční noci strávené na letišti a sobotní tříhodinové cestě na start závodu mě čeká obvyklý scénář: složit kolo, zaregistrovat se, rozjet se na první etapu a nachystat věci na závod.

První etapa byla typicky skupinová. Občas jsme sice na čele zůstali ve čtyřech v pěti, ale nikdo neměl zájem o únik, takže se to vždy rychle sjelo a rozhodoval až hektický závěr. Mým cílem bylo dojet v něm s co nejmenším odstupem. Jelo se mi dobře, nohy se točily, jen tepy ukazovaly vyšší hodnoty, což jsem přisuzoval cestování a taky vysoké nadmořské výšce. Jeli jsme v 1600 až 2200 metrech nad mořem.

Druhou etapu jedeme opět většinou ve skupině. Je příjemné teplo, jede se mi výborně, jen člověk kroutí nechápavě hlavou nad taktikou Španělů. V závěru etapy se mi jelo skvěle, rozvěsil jsem celou skupinu po rovinách, ale ujetou dvojici jsem už z původních šesti minut nestáhl na méně než tři minuty.

Dobré pocity odcházejí následující den. Jedeme pět hodin autobusem k poušti a není mi moc dobře. Jsem rád, že nejedeme na kole. Možná je to víc o psychice, večer se po hodinovém rozjetí cítím zase OK.

Následující třetí etapa se jede s nocováním v poušti. Vše potřebné si každý z nás musí vézt s sebou. Beru do baťůžku lehkou bundu, šátek, kraťasy, kompresky, výživu na další den, vitamíny a olej na kolo. V cíli dostaneme jen ručník a flip-flopy. Jede se mi dobře, ke konci mi pravda trochu seklo, ale ztrácím jen minutu. Odpoledne jsem úplně KO. Je strašné vedro a začíná mě z toho všudypřítomného prachu a písku pálit na průduškách. V noci se budím kašlem, nic příjemného.

Čtvrtá etapa je maratonská, čeká nás 144 kilometrů. Pro mě platí čím delší, tím lepší a cítím, že bych z toho mohl něco vytěžit. Snažím se šetřit síly ve skupině, některá místa ale neprojedu, protože se jede hodně v písku, a tak chvílemi ztrácím a neustále se musím vracet do skupiny, což stojí síly... Hodinu a půl před koncem se zvolnilo, mám aspoň prostor se najíst, což už potřebuji. Orazím si a na poslední hodině útočím, dojezd etapy už znám z minula.

V háku mi zůstává jen jen Portugalec a Carrasco, v tu chvíli ještě lídr závodu. Carrasco po 20 minutách odpadá, Portugalec téměř nestřídá, jedu naplno s vidinou vyhrané etapy a možností posunu na první místo celkového pořadí. V cíli je ale vše jinak a k mému velkému překvapení jsou někteří závodníci už tady.

V páté etapě nás čeká asi 7 kilometrů v dunách. Hodně se běhá a tady mi to moc nejde. Jsem ve druhé skupině, neustále ztrácíme na moje soupeře a navíc jedeme delší trasou, dnes je celá etapa podle navigace.. Chvílemi mě docela opouští motivace bojovat, je to boj s větrnými mlýny. Na průduškách mě bolí už tak, že se už nemůžu naplno nadechnout a jsem rád, že jsem v cíli.

Do šesté etapy nastupuju s vědomím, že celkové pořadí na podium už je pryč a přemýšlím aspoň o etapové výhře. Po prvních kilometrech mi je jasné, že i to je pryč, nemůžu pořádně dýchat a nohy taky už nic moc. Většinu závodu mám co dělat, abych aspoň uvisel ve skupině. Opět se jede jen po kamenech, na větru, místa s pískem skupinu dělí, pak se několik minut sjíždí zpět, těším se, až budu v cíli. Letos to bylo hodně náročné...