Pavel Richtr se vrací na Aljašku, pojede extrémní závod na 1000 mil

Před dvěma lety si odbyl na závodě Iditarod Trail Invitational premiéru a v nehostinných podmínkách zdolal 560 kilometrů dlouhou trať za 6 dnů a 18 hodin. Skončil tehdy na děleném druhém místě. Trasu extrémního závod tehdy hned po startu zavalily přívaly čerstvého sněhu a nekonečné tlačení kol přimělo mnoho závodníků vzdát. Neuvěřitelně intenzivní zážitek, vyprávěl tenkrát. 
Teď se extrémní biker Pavel Richtr na Aljašku vrací, aby konečně mohl zkusit pokořit dlouhou trať na 1000 mil.

Přihlášeno je povolené maximum 50 lidí, z toho letos rekordních 22 na dlouhou trať. Přibližně tři čtvrtiny absolvují závod na sněžném kole. Ve třináctileté historii závodu se do cílového městečka Nome dostalo zatím 42 závodníků.
Pavel v současné době finišuje svou přípravu. Vyráží s kolem třeba na hřebeny Krkonoš.
"Velkým lákadlem byla výstraha meteorologů před extrémně silným větrem na hřebenech. Normální člověk by se tam asi nevydal, pro mě to ale byla úžasná možnost vyzkoušet něco, co se může odehrávat i na Aljašce, tam ale třeba i při o 40 stupňů větším mrazu," vysvětluje.
Na nic nezapomenout a nic nepodcenit je stresující, zvláště, když to pak nezáleží jen na něm. "Tahle fáze už mě nebaví, už tam chci být!" kroutí hlavou a poněkolikáté kontroluje přes internet tři balíky s jídlem a bateriemi, které si předem poslal do osad na trati. Teď už jsou balíky týden nezvěstné ...
Závod startuje z Anchorage 23. února.


Co čekáš, že bude na dlouhé trase jiné?
Je tam hlavně víc delších úseků, kde nic není, kde jsou dezolátnější prostory s monotónní krajinou, kde je těžší se orientovat.

Jak probíhala tvoje příprava? Změnil jsi na ní něco?
Vyhradil jsem si na to více času, mám určitě víc najeto, ale žádné zásadní změny jsem v přípravě nedělal. Snažil jsem se co nejvíce času odsedět na kole, ale také jsem běhal a plaval, což doufám na Aljašce nevyužiju. Snažil jsem se budovat si vytrvalost a učit tělo pálit tuky, takže jsem i více než pětihodinové tréninky byl schopný dávat bez jídla. Myslím, že tělo teď funguje efektivněji.

Předloni jsi spal venku v mrazech a trávil hodně času alespoň v českých horách ...
Letos je zima špatná. Na sněžném kole jsem byl v Krkonoších začátkem zimy a potom až teď, protože to jinak nemělo moc význam. Nejsem tedy zvyklý na nízké teploty, ale snad to velký problém nebude, doufám že si na to trochu zvyknu tam týden před závodem.

Jaké s sebou povezeš letos vybavení? Co se ti osvědčilo a co naopak už nepovezeš?
Některé věci, které jsem měl předloni s sebou jako jakousi jistotu, třeba fleecovou mikinu nebo rukavice navíc, nepovezu, protože jsem na ně ani nesáhl. Ale zase vezu jiné věci navíc, protože teď bude větší šance, že někde budu delší dobu sám a v horších podmínkách. Povezu třeba bivakovací pytel (předloni měl jen spacák - pozn. red.), víc paliva do vařiče, abych si mohl dělat vodu. Všechno, co jsem měl předloni, se ukázalo jako dobrý, takže nebylo potřeba dělat v tomhle směru nějaké zásadní změny ve výbavě. Karimatka, spacák, vodní rezervoár s vyhřívanou hadicí, voděodolné návleky na boty, to všechno znovu využiju. Povezu s sebou navíc malou kamerku Drift, na kterou bych se chtěl pokusit zaznamenat moje zážitky. Satelitní telefon stejně jako posledně nepovezu, GPS mám, ale spíš jen kvůli tomu, kdybych se ztratil, sjel z trasy nebo měl problém, abych se dokázal vrátit někam zpět.

A co se týče oblečení?
Místo fleecové mikiny, která se příliš neosvědčila, povezu ultralehkou, ale teplou bundu Northface ThermoBall. Pak mám velkou péřovku, ale tu si člověk bere, když už je nejhůř a je velká zima, třeba -40C. Do těchto extrémních teplot povezu znovu jako spodní vrstvu na tělo "igelit" vapor barier, aby pot nešel do dalších vrstev, kde by potom mrznul. Samozřejmostí je expediční vlněné spodní prádlo Devold z Merina a potom už jen softshellová bunda. Takhle relativně nalehko se dá v "normálních" teplotách do -20C v pohodě jet.


Trénink na větrných hřebenech Krkonoš

Dají se nějak předvídat podmínky do kterých jedeš? 
Hodně lidí se mě ptá, jak dlouho to pojedu, ale to je úplně ve hvězdách. V tomhle je Aljaška nevyzpytatelná. Tam, kde předloni napadlo 60 centimetrů nového sněhu a šli jsme rychlostí 500 metrů za hodinu, je dnes vyleštěný led nebo tráva. Posledních 14 dní se ale začíná ochlazovat a teploty padají k minus dvaceti. Může se stát zkrátka cokoliv. Podle posledních zpráv to však vypadá, že by mohla být trasa závodu kvůli nedostatku sněhu zásadně změněna (více zde: http://pavelrichtr.cz/2014/02/zmena-trasy-zavodu-iditarod-2014/). Potvrzuje to, co se o tomto závodů říká: nikdy není stejný a vždy něčím překvapí i ty, kteří si myslí, že jsou připraveni na všechno.

Co bys považoval za ideál? 
Minus dvacet, žádný vítr a umrzlá ujetá stopa.

Udělal jsi nějaké změny na svém snowbiku?
Asi jedinou bude změna řazení na 1x10 s převodníkem WolfTooth. Vycházím ale z toho, že nejlehčí převod musí zůstat takový, jaký jsem měl s dvoupřevodníkem. Přemýšlel jsem, že bych jel jen s jednou brzdou, což se občas kvůli váhové úspoře dělá, ale od toho jsem nakonec upustil.

Pavlův titanový snowbike Fatback váží 13 kilogramů, v "plné aljašské" potom cca 35 kg. Detailně jsme vám ho představili v tomto článku ...

Co si povezeš za jídlo? 
Mix všeho možného, hodně cukrů a tuků. Povezu sušené hovězí maso ze Soběsuk, protože to je výborný zdroj bílkovin. Pak povezu ořechy, rozinky, Snickersky, Skittles ... Tři pětikilové balíčky, které jsem si poslal na trať, mají každý kolem 18 tisíc kalorií a za normálních okolností bych s jedním měl vydržet minimálně tři dny, tedy přibližně 6 tisíc kalorií na den. Vařit nic nebudu, mám v každém balíčku jen jednu instantní polívku. Na checkpointech ve vesničkách si půjde snad i něco koupit.

Z čeho máš strach?
Řekl bych spíše velký respekt, ale možná i trochu strach. Je to v tomhle závodě důležitý – udržuje člověka ve střehu. Prostor pro chyby je totiž minimální.
Hlavně teda z těch dlouhých vzdáleností a ještě větší samoty. Nejdelší úsek s nejistým úkrytem někde uprostřed měří asi 170 mil, je tam těžká orientace v rozlehlém terénu. Krátká trať byla dobře popsaná, znal jsem ji výborně předem, četl jsem hodně deníků a viděl hodně fotek. O dlouhé trati je informací daleko méně.
Bude tam spousta nového. Třeba 60 km po někdy praskajícím ledu zamrzlém zálivu Beringova moře není ani za hezkého počasí lehký úsek. Samozřejmě mám velký respekt z extrémní zimy a větru. I když je delší dobu -40C a fouká, tak pokud se člověk pohybuje, ještě to jde. Nesmí ale přijít nějaký problém, který vás donutí zastavit nebo zpomalit, pak to může být velmi nebezpečné.
Dobrý pocit nemám z vlků. Slyšel jsem nepříjemné historky z minulých ročníků. Vlci by se vás měli bát, ale zároveň je zajímáte, takže jdou za vámi nebo kolem vás, vidíte jen svítící oči a blíže se přiblíží jen v noci, když spíte.
Zkušenost s losem už mám, ale tam by se mělo dát konfliktu vyhnout.  Všechno to během závodu může člověka dost psychicky vyčerpávat, a proto je skoro nejdůležitější ze všeho udržet se v dobré náladě a myslet pozitivně. Pokud člověka přepere trudomyslnost, většinou to brzo vzdá. Tedy teprve až se dostane někam, kde to vzdát jde ...


Může tě něco překvapit?
Určitě. Ale je dost výhoda, že jsem zažil hodně těžký ročník a dokázal dojet do cíle. Viděl jsem spoustu lidí, kteří to nezvládli psychicky. Nikdo tenkrát nečekal, že se zastaví hned po startu. Měli nastavenou hlavu, kde a kdy na té 560km trase budou a najednou kola na 30. kilometru tlačili v čerstvém sněhu rychlostí 500 metrů za hodinu... Člověk by se měl soustředit jen na ten nejbližší cíl. Opět jen zopakuju, že psychika je klíčová a optimismus nezbytný.


Foto: Michal Červený