Představujeme Janu Lišku, první pokořitelku European Divide Trailu

Jana Liška absolvovala jako první na světě celý European Divide Trail...

Autor: Tomáš Ježek
Foto: europeandividetrail.com
Představujeme Janu Lišku, první pokořitelku European Divide Trailu


Jana Liška projela
jako první po autorovi trasu nazvanou European Divide Trail, jež vede přes Evropu od severu k jihu. Trasu absolvovala navíc sama, spala pod stanem, kempovala, vařila si... Urazila víc než 8000 kilometrů ze severu Norska přes Skandinávii, Dánsko, Německo, Francii, Švýcarsko, Španělsko až do Portugalska... 

Trasu nazvanou European Divide Trail vyhotovil na jaře loňského roku Brit Andy Cox. Vášnivý cestovatel a cyklista projel již několik podobných trailů, jak ale sám říká, byly příliš náročné na techniku i fyzičku. Proto se rozhodl vyhotovit European Divide Trail, jenž je dle jeho slov jednodušší. V době, kdy byla Jana za prací v Irsku a končila jí smlouva, rozhodla se již jmenovaný trail projet.

Jano, co Vás vede k těmto počinům? Zeptám se asi takto: Proč to vlastně děláte? :-) 
Protože můžu. A chci. Zní to asi dost banálně, ale spousta lidí to, co chce a může, prostě nedělá. Já to tak nemám...  

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Jana Liška (@liskajana) 

Na jakém kole jste European Divide Trail absolvovala?  
Jela jsem na horském kole s bikepackingovými brašnami. Vlastně jiné než horské kolo bych ani nedoporučila. Já jsem měla Meridu Big Nine NX 2020. Jen jsem na ní prohodila pláště na Swalbe Marathony, abych byla trochu rychlejší na gravelu. Musím říct, že s kolem jsem byla naprosto spokojená. Naopak některé brašny byly zklamání. Vlastně se mi začaly trhat hned po třech dnech jízdy. To je pak docela peklo, opravovat je elektrikářskými páskami. Ale to k tomu asi patří. Nicméně příště nebudu škudlit, vážně se to nevyplatí, byť to přidá na dobrodružství.  

Kolik vážilo celé kolo s kompletní výbavou?  
To nevím a nechci vědět. Na váze tolik nezáleží. 

Kolik jste s sebou vezla náhradních dílů?  
Naštěstí hodně těch pásek a taky dost kobercovky. Teda, jestli se to dá k náhradním dílům počítat, za mě určitě jo (smích). Jinak skoro nic, v Evropě není pořádná divočina, různých obchodů a opraven je tu dost. Takže jsem krom náhradních duší a lepení měla jen věci na opravu řetězu a náhradní brzdové destičky. 

Předpokládám, že jste měla cestou nějaký problém, zvládla jste vše vyřešit sama?  
Jak už jsem říkala, měla jsem problém s těmi brašnami. Na začátku ty problémy byly malé. Sice nešly nijak opravit, ale úplně to nevadilo, takže jsem brašnám jen odlehčila a pokračovala dál. Pak se mi ale na brašně pod sedlem utrhla poutka. To jsem opravila pomocí těch elektrikářských pásek a pospíchala do nejbližšího města. V místním krejčovství mi to paní opravila asi za deset minut. Dál se mi rozbily postupně oba boční zipy na rámovce. Ten první mi opravil pán v opravně bot, kam jsem nesla odeslat balík, a když mi pak selhal i druhý zip, tak jsem tu rámovku stahovala šňůrou, což bylo samozřejmě naprosto komplikované a nedostatečné řešení.  


Tato Merida Big Nine NX 2020 se podívala téměř do celé Evropy...

Jinak s vlastním kolem problém nebyl. Po 8000 km mě čekala první a poslední oprava píchlé duše a párkrát jsem měnila brzdové destičky. Samozřejmě jsem ho nechala párkrát servisovat v bikeshopu.  

Která místa celé trasy byla nejhezčí?  
Co se vlastního trailu týče, tak asi hory ve španělském vnitrozemí, jinak se mi nejvíc líbil úplný sever. A to jak Norsko, tak Finsko. V Norsku trail začíná u Barentsova moře, byť bylo léto a teploty nad 20 C°, tak byl z okolních hor cítit chlad, který připomínal, že jsem daleko za polárním kruhem. Ten chlad - stejně jako ticho - je dechberoucí, je na něm něco fascinujícího. Je to krásné a děsivé zároveň. Moc se mi tam líbilo. Naopak finské lesy působily dost příjemně. Jako filmové kulisy. Jako by se člověk projížděl pohádkou. Trail obecně vede hodně lesy, krom těch finských se mi líbily i lesy na severu Francie. Nevím, čím se tamní lesnictví liší od českého nebo německého, ale ty francouzské lesy byly od pohledu zdravější. Určitě tam byla větší druhová diverzita, než na jakou jsem zvyklá. Lesy tam jsou opravdu značně smíšené a byla z nich cítit určitá svěžest. Hnedka v Alsasku, za hraničním přechodem, jsem se zajela podívat na jednu hradní zříceninu. Z trosek věže byl rozhled do okolí, zrovna trochu foukal vítr a ten les úplně hrál. Každý strom šuměl jinak, každá koruna byla jinak zelená, jinak se pohybovaly větve. To jsou okamžiky, pro které to člověk dělá. Nevím, jestli bych tu krásu dokázala tak ocenit na víkendové procházce. 

Jak to myslíte? 
Myslím, že je potřeba tam venku chvíli být a nejlépe sám. Trvá to týdny, než se člověk naladí tak, aby viděl, respektive vnímal některé věci. V tom je krása dlouhých trailů. Dávají člověku čas a prostor, aby začal vnímat věci, které se vnímat odnaučil, nebo možná spíš nikdy nenaučil.  

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Jana Liška (@liskajana)

Která místa byla naopak nejméně záživná?  
To je těžké, každé místo má něco do sebe. Některé úseky trailu (a že jich bylo dost) byly opravdu dost nepěkné, ale vedly třeba pěkným místem. Ve Švédsku to byly třeba bažiny nebo stezky pro pěší. Na kole je to pohroma, ale jinak skvělý. Krásná příroda, klid. Vlastně se mi nelíbila některá města na trailu. Konkrétně Kaiserslautern, Valence, Perpignan a Albacete. Přišlo mi, jako by nad těmi městy něco viselo. Mám za to, že tam pracuje podvědomí. Na kole člověk vnímá víc detailů, zvuky, pachy, všímá si různých zákoutí a taky lidí, vnímá jejich emoce a energii. Z Perpignanu jsem měla docela husí kůži. Necítila jsem se tam vůbec bezpečně. Naopak Albacete působí jako naprosto ospalá díra. Čiší z něho nuda a zároveň beznaděj místa, jehož nejlepší léta dávno odvál neutuchající vítr. I ten vítr tam byl jiný, jsem na vítr zvyklá od Atlantiku. Ten oceánský je divoký, bouřlivý, přináší déšť, ale taky energii, je to vítr, který vás nabije. Člověku se v něm někdy chce tančit. Nebo sedět doma u krbu a popíjet čaj. Obojí je dobré. Jenže tam v Albacete, tam se prohání vítr planin Castilla la Mancha. Je to vítr, který nahlodává zemi a mění ji v prach. Není na něm nic pěkného. Je to vítr zmaru a ten zmar je cítit všude.  

Co děláte, když nejezdíte na kole, jaká je vaše práce?  
Jsem archeoložka. Momentálně pracuju na výzkumech v Irsku. Kolegové si ze mě utahují, že se živím kopáním příkopů, abych pak po příkopech spala o své dovolené (smích). Nemluvě o tom všudypřítomném bahně. Nicméně moje práce je skvělá příprava. V Irsku jede terénní výzkum téměř za každého počasí. Na kole si pak říkám, když vydržím v dešti pracovat, tak v něm musím vydržet jet na kole. Zvykla jsem si být připravená na špatné počasí a to je celkem zásadní.  

A jaký je Váš názor na European Divide Trail?  
No, to je otázka. Upřímně řečeno z toho trailu mám dost rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem velice ráda, že existuje. Evropa si svůj dlouhý bikepackingový trail určitě zaslouží. Taky si vážím toho, že se jeho autor do takovéhoto projektu pustil. Je skvělé, že jsou lidé, kteří vytváří něco pro ostatní, lidé, co pracují pro komunitu a na to nechci zapomínat. Na druhou stranu si ale myslím, že je trail dost nedotažený a že je na něm příliš znát snaha autora být co nejoriginálnější, a to i na úkor kvality.  

Co máte na mysli? 
Dost často mi přišlo, že trail vede krásnými oblastmi, ale že z nich nic moc nemám. Že se autor za každou cenu snaží nekopírovat už existující místní trasy a zbytečně člověka táhne po svých cestách, byť nejsou tak pěkné. Třeba ve Francii to bylo dost znát v Juře, kde trail částečně sice kopíroval Grand Traversée de Jura, ale jen tam, kde to bylo nezbytně nutné, pak z něho zase utíkal. Přitom ten GTDJ je celkem dobrý trail a mně, jakožto člověku, který tam projíždí poprvé, by vůbec nevadilo si ten trail projet a něco vidět. Navíc jak autor sám přiznal v emailu, který mi poslal po mém dojezdu, trail, jak ho publikoval v Komootu, obsahoval stovky chyb. To mi přijde opravdu hodně. Chápu, že je to velký projekt, na druhou stranu, když autor přebírá název z amerického Great Divide, tak by si měl být vědom toho, že je to určitý závazek.  

Jaký závazek? 
Great Divide má velké jméno. Je to sen mnoha bikepackerů, a to zcela oprávněně. Je to trasa, která vede nádhernou přírodou, trail je domyšlený, jsou v něm zajímavé pasáže, je dobře popsaný. Má alternativy pro případ nouze. Jakmile udělám trail a dám do názvu Divide, tak přímo odkazuju na Great Divide a to je podle mě určitý druh závazku, že ten trail bude dobrej. To EDT zatím moc není. Jsou tam pasáže, co nedávají vůbec smysl. Ani z hlediska cyklistického, ani z turistického. Vlastní osa trailu je ale dobrá. Má to potenciál. Snad se autor nezalekne výtek a nějak se s tím ještě popere. Určitě bych tomu dala ale pár let, než bych ho někomu doporučila. Spousta úseků potřebuje nutně revizi.  

Jak jste to řešila na trase s jídlem?  
Vždycky si vařím. Jsem už skoro čtvrt století vegetariánka, takže s nějakými levnými fastfoody moc nepočítám. Na kole vezu vařič, bombu a jeden asi litrový hrnec. Naštěstí s sebou nebylo potřeba vozit moc zásob, na trase byl obvykle minimálně jeden obchod denně, což je luxus. Co se vlastního jídla týče, tak se dá říct, že jsem snad každý den večeřela těstoviny. Těch se mi naštěstí ještě nikdy nepovedlo přejíst.  

Jak jste na tuto trasu trénovala?  
Jezdím na kole všude. Do práce, na nákup, na výlety. Jelikož bydlím v Irsku, tak si dokážete představit, jak to vypadá. Cvičím tím hlavně psychickou odolnost vůči špatnému počasí. V Evropě není lepšího místa, kde toto natrénovat, než irské západní pobřeží :-).  

Byla to vaše první delší trasa tohoto typu? 
V roce 2018 jsem projela už zmiňovaný Great Divide Mountain Bike Route. Byla to láska na první pohled. Moc se mi to líbilo. Myslím, že se do Států ještě s kolem vrátím. Hnedka poté jsem v roce 2019 přejela Nový Zéland po trase Tour Aotearoa. To bylo taky skvělé. Na Novém Zélandě jsem kdysi rok pobývala, moc mě lákalo se vrátit a ten trail byl dobrá volba. Bylo zajímavé srovnat, jak se liší cestování po stejné zemi na kole a v autě. Přišlo mi, že to kolo je mnohem lepší v tom, že člověk prostě nemá na výběr. Kdysi jsme Zéland projížděli v dodávce. Když pršelo, tak jsme se nudili v autě nebo utráceli čas nakupováním. Na kole člověk nemá na výběr, jede i když mu prší za krk a i tak si to užívá. Čas je najednou lépe zhodnocen, všechno je mnohem intenzivnější. Limity toho, co je možné, se posouvají, všechno dostává mnohem větší váhu a to mě baví.  

Absolvovala jste celou trasu European Divide Trailu sama? 
Téměř. Náhoda mi nadělila společníka na švédskou část, když jsem na trailu potkala Javiera, španělského závodníka vracejícího se na jih po dojezdu North Cape Race 4000. Já jsem hodně upovídaná a španělsky mluvím plynule a Javier je dost trpělivý, takže jsme spolu projeli celé Švédsko. Pak musel do práce. Naštěstí pro něj :-).

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Javier Garcia Reboredo (@xinolugo)

Kolik jste ujela za den nejvíc kilometrů?  
Asi 180 km. To obvykle na bikepackingových výletech nejezdím, ale jak jsem říkala, moc mě baví mluvit španělsky, takže jsem se snažila s Javim držet jeho odpočinkové tempo 

Jaký je váš nejvtipnější zážitek z cesty?  
To by bylo na dlouhé povídání :-). 

A průměrně jste za den najela kolik?  
To nevím. Ale co vím, je to, že se počet ujetých kilometrů ke konci prudce snižoval. To bylo důsledkem krátkých dnů a vzrůstajícího množství lákadel v podobě kaváren, jak se člověk blížil k jihu. Samozřejmě člověk pořád hlídá, kolik ujel, ale kilometry jsou vlastně úplně jedno. Chtěla bych jednou dospět do bodu, kdy je nebudu řešit vůbec. Jen cesta, žádné ego.  

Kolikrát jste to chtěla zabalit?  
Ve skutečnosti ani jednou. Ale asi v polovině cesty se stalo něco tragického, co mě přinutilo se zamyslet nad tím, jestli a jak pokračovat. Mě se to vlastně vůbec netýkalo, ale ovlivnilo mě to natolik, že jsem se musela ptát, zda to má smysl.  

Měla jste předem vytipovaná místa na spaní? 
Ráno se obvykle podívám do mapy a odhadnu, kde spát. Kempuju volně, takže první podmínkou (a vlastně jedinou podmínkou) je, aby to místo bylo bezpečné. Tzn. daleko od lidí. Mám naštěstí se čtením mapy dost zkušeností, takže místa obvykle najdu snadno. Je pár zásad, kterých se držím.   

Máte jinak nějaké zkušenosti s cyklistikou?  
Myslíte závodně? To nemám. Jinak - jak už jsem říkala - jezdím na kole vlastně všude. Když jsem studovala v Brně, tak jsem tam třeba jezdila z Humpolce na kole, když bylo pěkně. Taky jsem měla přítele v Ústí nad Labem, tak jsem zase jezdila tam. Mě baví jezdit, když mám kam. Nejsem cyklistka, co by si po práci šla jen tak zajezdit nějaký okruh. To si jdu raději zaběhat. Vlastně mě běh baví daleko víc. Upřímně řečeno si myslím, že jednou budu dlouhý traily spíš chodit než jezdit na kole (smích). Kolo je pohodlnější a bezpečnější. Takový dobrý nástroj pro začátek. Vlastně se ani za cyklistku nepovažuji. V Americe jsem na trailu potkala Clauda Marthalera. Naprosto úžasný člověk, který o sobě říká, že je cyklonaut. Ten pojem se mi moc líbí. Snad si to můžu půjčit a říct, že jsem cyklonautka.  

Absolvování této trasy mělo docela slušnou odezvu, ne?  
Byla jsem pozvána do dvou podcastů, čehož si moc vážím. Očividně jsem zatím inspirovala několik svých známých a je to skvělý pocit, vědět, že jsem někomu dodala sílu zvednout zadek a jít si plnit sny. Je to vážně jednoduché, jen ne každý to tak vidí.  

Jaké jsou další cyklistické plány?  
Na podzim mám s Javierem v plánu projet několik zemí v Jižní Americe. Opět bikepackingově. Určitě Ekvádor a Peru, ještě se rozhodujeme, zda i Bolívii a Kolumbii. Momentálně to začínáme plánovat. Chtěla jsem se tento rok přihlásit na závody tady na ostrovech, nakonec jsem to ale odložila. Na závodění mám stejně času dost (smích), teď chci raději ještě cestovat. 

 

Jano, děkujeme za rozhovor a ať se plány vydaří.

Přečteno - 9407x Tagy:
Zapojte se do diskuze

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.
  1. avatar
    #4 tntbiker - vloženo: 25.07.2023 v 11:17:51

    Opravdu se dá nějaká cyklotrasa pokořit? To snad ne ...

    odpověz na tento komentář

redakční systém | ISSN 1803-5744