Pro charitu i vlastní tělo "Majk na cestách" ujede z Brna do Singapuru 13 000 km na kole

Z Brna do Singapuru? Na kole? Co si o tom myslí Pražák, je jasné a nerelevantní :-) Ale dost vtípků. Michal Kamermeier má takovou cestu před sebou a má k tomu velmi dobré důvody. Singapur je cílem mnoha cestovatelů. Ale dojet do malého městského státu, jemuž se přezdívá asijský tygr, na kole z Brna? Šílenost? Možná. Ale pro Michala Kamermeiera alias Majka na cestách je bicykl náplní života. A trošku bláznivá cesta dlouhá třináct tisíc kilometrů napříč planetou je pomyslným vrcholem jeho boje s nadváhou. Vždyť ještě v sedmnácti letech vážil sto padesát kilogramů. „Jde o charitativní projekt. A současně věřím, že se díky cestě dostanu na vysněnou váhu,“ říká jednatřicetiletý člen týmu WeLoveCycling.cz.

Jak se vlastně nápad na absolvování trasy z Brna do Singapuru v sedle kola zrodil?
Je to asi osm let zpátky, co jsem si pohrával s myšlenkou podniknout cestu na kole do Číny. Jenže teď to kvůli pandemii covid-19 není realizovatelné. Restrikce v Číně jsou velké. Navíc, zcela objektivně, v zemi turisty šikanují. Tudíž jsem vymyslel jako náhradní cíl Singapur, který je bezpečnější. A možná i trošku exotičtější.

Prozradíte motivaci pro takovou cestu?
Chci vidět nové země ze sedla kola. Dalším hnacím motorem je touha shodit přibližně dalších deset kilogramů váhy. Na kole jsem vlastně začal právě kvůli boji s obezitou. Měl jsem sto padesát, mám nějakých pětadevadesát. Myslím, že při takové porci kilometrů je deset kilogramů realizovatelný cíl. V neposlední řadě jde pak o charitativní podtext. Jsem ambasadorem projektu Jedna se počítá. Takže za každý ujetý kilometr půjde jedna koruna na dobrou věc. Budu se snažit motivovat i další lidi, aby se zapojili a pohybem přispěli na handicapované děti. Myslím, že třeba dvě stě korun za měsíc není pro řadu lidí velký problém, prospějí svému zdraví a podpoří děti, které neměly tolik štěstí.

Plán cesty už je definitivně daný?
Začal jsem vše připravovat na konci listopadu. Ale trasa definitivní ještě není. Některé země nejsou pro civilisty zrovna bezpečné. Osobně bych se chtěl dostat do Barmy. Jenže tam proběhl před pár lety vojenský převrat, pro turisty je země sice otevřená, ale nejde překročit hranice po zemi. Musí se letecky. Tudíž tahle varianta zůstává otevřená.

Letadlo každopádně minimálně jednou v itineráři zařazené bude.
Určitě, protože jet přes Pakistán nebo Afghánistán by bylo riskantní. Takže pojedu z Brna do Dubaje nebo do Muscatu v Ománu. Bude záležet na ceně letenek, které objednám až na cestě, abych nebyl limitovaný časem. První cílovou variantou pro let je Hanoj, odkud bych jel přes Laos, Thajsko a Malajsii do Singapuru. Druhou možností je přelet do Dilí a následně šlapat na barmské hranice, které bych překonal nějakým způsobem letecky, a pak pokračoval po naplánované trase do Singapuru, protože Barmu opustit pozemní cestou možné je.

Singapur jako cíl je pevně daný bod?
Bude záležet na mojí rychlosti. Na celou trasu mám přibližně půl roku. Pokud vše půjde ideálně a budu v Singapuru včas, natáhnu cestu na kole ještě na Bali, kde si dám týdenní volno. Spousta lidí mi totiž říká, že to bude pěkná šest měsíců trvající dovolená. Ale každý den budu na kole, tudíž nějaký odpočinek na konci přijde vhod. Každopádně na konci září chci být v dresu týmu We Love Cycling na posledním závodě sezony v Mikulově.

Jsou na trase země, z nichž máte vyloženě respekt?
Konzultoval jsem vše s cestovateli, kteří konkrétní destinace projeli. Třeba v Íránu aktuálně není situace úplně klidná. Ale bylo mi řečeno, že média vše zveličují. Hodně se těším na Laos a sever Thajska, kde je parádní příroda.

Máte zmapovaná největší nebezpečí?
Na Balkáně jde o divoké psy. Jsou ve smečkách a představují velký problém. Jsou velice agresivní. Ani očkování proti vzteklině v případě pokousání nestačí, člověk stejně musí na přeočkování. V Asii jsou pak velkým problémem divoké opice. Jdou po všem a kradou. A pak mám obavu z hadů. Zejména v Laosu jsou podle mých informací všude. Mluvit o protivětru nebo písečných bouřích je asi zbytečné, protože jde o záležitost, na niž se stejně nejde dost dobře připravit a ani ji člověk nemůže ovlivnit.

Kterou oblast považujete za nejméně vstřícnou vůči cyklistům?
Jednoznačně jde o Hanoj. Průjezd přes tuhle metropoli je katastrofální. Tam nikoho nezajímají předpisy. Jezdím sice s vlajkou, abych byl dobře vidět, ale pochybuju, že budu mít nějaký respekt. I skútry tam jsou spíše jako lovná zvěř. Jde o předvídání. Nikdy se nespoléhám na fakt, že mám přednost. Radši přibrzdím a auto pustím, než bych riskoval. S cyklistikou v Arménii, Íránu, Emirátech, Ománu, Laosu či Thajsku nemám zkušenost. Velkou otázkou je stav cest. A pak místní zvyky. Třeba při první návštěvě v Černé Hoře na mě zatroubili, až jsem spadnul do příkopu. Až s odstupem jsem zjistil, že jde o běžný způsob pozdravu.

Jak reagovali nejbližší na váš nápad vyrazit na kole z Brna do Singapuru?
No, mamka moc nadšená nebyla. Ale už se s mojí cestou smířila a fandí mi. Tím spíše, když jsem zdůraznil charitativní smysl.

Evropská část trasy bude z velké míry kopírovat váš loňský výjezd z Brna do Turecka?
Ano. Evropu se budu snažit překonat co nejrychleji právě kvůli faktu, že jsem cestu do Istanbulu absolvoval v minulém roce. V Turecku se těším na oblast kolem Černého moře, pak na skalní oblast Kappadokie. Hodně jsem zvědavý na Arménii, protože mám z téhle země mnoho kamarádů.

Při plánování jste na každý den určil počet kilometrů? Nebo půjde o čistou improvizaci podle sil a energie?
Zpočátku jsem při dlouhých cestách plánoval, kam musím dojet. Ale jak jsem starší, tak je horší někdy naplnit úsek pro daný den. Člověk nikdy neví, jestli se něco nezmění na trase. Už vím, že od prvního pocitu únavy zvládnu ujet ještě dvacet třicet kilometrů. Takže si najdu přes booking ubytování a je lhostejné, jestli jsem zvládnul za den padesát kilometrů nebo sto.

Povezete jako záložní variantu pro nocleh i stan se spacákem?
Ne. Jde o pět či šest kilogramů váhy navíc. Preferuji alespoň trošku komfortu. Při nocování ve stanu se člověk mnohdy nemá kde umýt. Navíc nemusí pokaždé vybrat bezpečné místo. Přitom za pár korun lze sehnat pokoj s elektřinou, kde si člověk může vyprat a usušit cyklistické věci, oživit baterie v telefonu...

Vybavení povezete v brašnách? Kolik kilogramů materiálu vlastně na takovou cestu potřebujete?
Mám dva batohy. Jeden má objem 45 litrů, druhý má objem ještě o deset litrů větší. Jeden z nich vyberu. A pak brašnu pod sedlo, který má objem 18 litrů. Nerad používám nosiče. Zatěžují kola, která jsou pak náchylná k defektům. Navíc když někde zastavím a chci se podívat, mám batoh na zádech. Nemusím se strachovat, že mi někdo něco ukradne.

Co všechno do zavazadel musíte vtěsnat?
Povezu dva rezervní dresy, jednu bundu, jednu větrovku, dlouhé volnočasové kalhoty, něco na spaní, spodní prádlo, hygienické potřeby, základní léky. Pár náhradních komponentů. Power banku, kameru, fotoaparát, dron a náhradní mobil. Člověk toho moc nepotřebuje.

Třináct tisíc kilometrů je obrovská porce v sedle. Absolvoval jste během zimy speciální přípravu?
Vlastně jsem od loňské cyklistické sezony nepřestal trénovat. Myslím, že mám docela dobrou kondici. Celou zimu jsem pětkrát v týdnu jezdil na rotopedu, občas jsem přípravu proložil výletem na hory. Nejhorší tudíž bude osedět si zadek na sedle po dlouhé pauze.

Variantu tréninku na kole upnutým do trenažéru v domácích podmínkách jste nezkoušel?
Trenažér doma mám, ale potřebuji mezi lidi, abych se donutil k pořádnému výkonu. Dával jsem si hodinu denně na rotopedu plus nějaké cvičení. Každý všední den před prací. V sobotu bylo volno, v neděli trošku lehčí kolo nebo nějaká vycházka.

Jaké kolo pro expedici použijete?
Kamarádka mi doporučovala gravel. Ale já jsem zvyklý na horské. Vím, jaké cesty mě čekají. Částečně se jede i polopouští, tudíž čím širší pláště, tím lepší. Minulý rok jsem měl pro výlet z Brna do Istanbulu celoodpružené MTB Škoda 29 s teleskopickou sedlovkou. Letos pojedu variantu bez teleskopické sedlovky.

Proč? Je to pro dlouhé cesty zbytečné?
Při výpravě do Istanbulu se mi rozbila v Albánii sedlovka. Nemohl jsem ji dostat do původní pozice. Takže celou Severní Makedonii jsem jel jako kašpar se sedlovkou dole. Až v Řecku v servisu věděli, jak problém vyřešit.

Zvládáte sám opravy, které dost možná budou na tak dlouhé cestě nevyhnutelné?
Brzdové kotouče, brzdové destičky či další základní věci vyměnit zvládnu. Navíc mám zkušenost, že po cestě jsou lidé schopní s řadou oprav pomoci. Třeba v Istanbulu v autoservisu mi skvěle zalepili plášť. Některé náhradní komponenty povezu, beru i nářadí, takže v tom snad problém nebude.

Jak náročné je absolvovat dobrodružství Brno-Singapur v sedle kola z hlediska ekonomického?
Rozpočet je přibližně 250 až 300 tisíc. Někdo říká, že je to málo. Ale najdou se lidé, kteří tvrdí opak. Když vydělím částku počtem dnů, co budu na cestě, nejde o tak přehnanou sumu. Nějaké prostředky mám, část nákladů se pokryje z darů sponzorů a na platformě hithit.com běží sbírka.

V zaměstnání vám vyšli vstříc nebo jste musel dát výpověď?
Mám příslib, že po návratu mohu nastoupit zpět, ale musel jsem dát výpověď, aby mohli moji pozici obsadit. Budu pracovat vlastně ještě dva dny před odjezdem, který je naplánovaný na 12. března. Půjde o trošku slavnostní akt, protože záštitu převzalo město Brno. Kamarádi mi na podiu na náměstí Svobody pokřtí kolo, a kdo bude chtít, může na úvodní kilometry vyrazit společně se mnou.