Rok s Jahodou: Tereza Tvarůžková pekla frgály, skončila na antidepresivech. Teď je mistryní republiky
- 28. 07. 2026
- Pavla Hajpišlová a Jan Němec
- Týmy a kluby
- Foto: Jan Němec a vlastní archiv
Před rokem pekla frgály a nevěděla, jestli se ještě vrátí mezi elitu. Dnes je Tereza Tvarůžková mistryní republiky a po čtyřech letech znovu obléká reprezentační dres...
Před rokem závodila bez čísel, bez Garminu a bez jistoty, že se ještě někdy vrátí do profesionální cyklistiky. Pak zazvonil telefon, do jejího života naplno vstoupil Jan „Jahoda“ Rajchart a Tereza Tvarůžková se znovu postavila na start. Tentokrát s klidnější hlavou, novým týmem a trenérem, který je zároveň jejím partnerem. Ve Stupně jejich společný rok vyvrcholil mistrovským titulem.
„Z těch knedlíků mám nejraději to mumláníčko. Podívejte se. To se to máslíčko propojí s tím tvarůžkem, takhle se rozpracuje, rozňahňá, šoupne se hezky na vidličku a do pusinky…“ Legendární gastronomická óda z televizních Chalupářů možná na první pohled nemá s vrcholovou cyklistikou vůbec nic společného. Jenže některé věci potřebují čas, správné ingredience a především člověka, který je umí propojit.
V případě Terezy Tvarůžkové se během posledního roku spojila ztracená chuť závodit, nový tým, jeden nečekaný telefon a Jan Rajchart, kterému v cyklistickém prostředí nikdo neřekne jinak než Jahoda. Výsledkem je elitní titul mistryně České republiky v olympijském cross-country. Ještě nedávno přitom Tereza místo tréninkových plánů řešila, jak správně upéct frgál.
Závodnice, která přestala závodit
Když jsme spolu mluvily v květnu 2025 na závodě Stolové hory, Tvarůžková se po dlouhé pauze vracela do startovního pole. Ačkoliv v předchozím roce absolvovala mistrovství republiky, sama tehdy svůj návrat popisovala jako první opravdový závod po dvou letech.
„Poslední dva roky byly hodně náročné. Vyzkoušela jsem si i normální práci, za což jsem strašně vděčná, protože mě to hodně namotivovalo a posunulo dál,“ vyprávěla.
Pro sportovce, jehož život se dlouhé roky řídí podle tréninkových bloků, soustředění a závodního kalendáře, může být obyčejná práce bolestivým střetem s realitou. Pro Terezu ale byla také připomínkou toho, že svět za páskou cílového prostoru nekončí.Horší, než práce samotná byla nejistota. Trénovala, ale chyběl jí důvod, proč se každé ráno převlékat do cyklistického oblečení a znovu vyrážet ven. „Je to takové zvláštní, trénovat vlastně pro nic. Nemáte možnost se poměřit s konkurencí. Nejde ani tak o to vyhrát, ale porvat se s těmi nejlepšími,“ říkala.
Nejvíc jí nechyběly stupně vítězů. Chyběl jí samotný závod. Nervozita před startem, souboj, rozhodování ve zlomku sekundy i fyzická bolest, která má na rozdíl od psychického trápení jasně vyznačený konec v cíli. V Machově loni vyhrála. Přesto po dojezdu otevřeně přiznala, že se na trati trápila a do kopce jí to vůbec nejelo. Radost ale převážila nad pochybnostmi „Tohle vítězství pro mě znamená strašně moc. Poslední týden už jsem doslova klepala nohou a strašně jsem se těšila, až budu moct závodit.“ Bylo to první razantnější zaklepání na dveře, za nimiž zůstala její dřívější cyklistická kariéra.
Rok, kdy místo medailí přišly frgály
Tereza tehdy dokázala o své pauze mluvit s nadhledem. „Naučila jsem se péct pár frgálů, takže i to mi něco dalo,“ smála se. Za humornou větou se však ukrývalo období, které mělo k pohodové cukrářské pauze daleko. O rok později, po zisku mistrovského titulu ve Stupně, už popsala jeho skutečnou hloubku. „V roce 2024 jsem vlastně skončila. Nepohodli jsme se s týmem, neakceptovali mého trenéra a přidaly se i zdravotní problémy. Řekla jsem si, že v takovém prostředí a pod takovým tlakem být nemůžu. Můžu to říct otevřeně: skončila jsem na antidepresivech. Prostě to nebylo dobré.“
Profesionální sportovec může přestat závodit ze dne na den. Mnohem složitější je přestat se tak také cítit. Když člověk roky představuje sám sebe především prostřednictvím výsledků, může mu po jejich zmizení připadat, že spolu s nimi zmizela i část jeho identity. Tvarůžková si musela připustit, že cyklistika, které dala většinu svého dospělého života, jí v danou chvíli víc bere, než dává. A tak pekla frgály. Na kole však jezdit nepřestala. Jen ho zbavila všeho, co v ní vyvolávalo tlak. „Jezdila jsem bez čísel, bez Garminu, prostě jen tak pro radost.“ Možná právě tehdy se začala vracet. Ne do profesionálního pelotonu, ale sama k sobě.
Telefon, který začal urážkou
Velké sportovní návraty se v dokumentárních filmech často rodí za dramatické hudby. V reálném životě někdy začnou větou, kterou by si málokterý manažer dovolil použít při oficiálním náboru. „Čau Terko, jezdíš ještě na kole, nebo už je z tebe vysloužilá tlustá cyklistka?“ Tak podle Terezy začal telefonát od Radima, manažera týmu Česká spořitelna. Zavolat jí měl na doporučení Karly Löffelmann. Právě jí, stejně jako Káje a Petrovi Polívkovým, dnes Tereza přisuzuje důležitý podíl na tom, že dostala další šanci. Pod drsným cyklistickým humorem se skrývala jednoduchá otázka: Chceš to ještě jednou zkusit?
Tereza chtěla.
Díky Radimovi nastoupila na mistrovství republiky v maratonu, kde si znovu ověřila, že její závodní příběh nemusí být uzavřený. Následoval vstup do týmu Česká spořitelna a postupný návrat do pravidelného závodního provozu. Když pak po vítězství ve Stupně zahlédla Karlu Löffelmann, nedokázala říct mnoho. „Jen jsem jí řekla: Děkuju. Já ti zavolám.“ Brečely obě.
Od prvního telefonátu mezitím uplynula dlouhá cesta. A na jejím konci stála Tereza v mistrovském dresu.
Ve Španělsku na čtrnáct dní. Nakonec na dva měsíce
Ještě jedna osoba však měla na její návrat zásadní vliv. Jan „Jahoda“ Rajchart, bývalý elitní závodník, stupenský patriot a dnes také Terezin partner a trenér. Znali se už několik let. Tehdy z jejich setkávání nic nebylo. Změnilo se to až ve Španělsku. „Tam to bylo tak trochu na první pohled. Přijela jsem za ním na čtrnáct dní, a nakonec z toho byly dva měsíce. Dneska už spolu bydlíme.“ Pro milovníky drobného sportovního bulváru je tahle část příběhu téměř dokonalá. Dva bikeři, španělské slunce, soustředění, čtrnáctidenní návštěva prodloužená na dva měsíce a společná domácnost vzdálená jen pár minut na kole od trati mistrovství republiky.
Samotný vztah však vznikl dřív než trenérská spolupráce. Terezu začal Honza připravovat až v prosinci. Původně přitom vůbec nechtěla, aby ji partner trénoval. Obávala se toho, čeho by se obával každý, kdo někdy zkusil spojit práci a vztah. Že z trenéra nebude možné večer znovu udělat partnera. Že se nevydařený interval přenese k večeři, nesplněný plán do ložnice a špatný výsledek do společného víkendu. „Měla jsem obavu, že vztah a role trenéra nejdou dohromady a že by cyklistika mohla narušit naše soukromí,“ přiznává. Dnes říká, že to byla skvělá volba.
Trenér, který jí nenaložil víc. Naopak ubral
Tereza nepotřebovala někoho, kdo by ji učil disciplíně. Sama o sobě říká, že odtrénuje všechno do puntíku. Nepotřebovala ani připomínat, že má zabrat. Potřebovala člověka, který jí dovolí občas nezabírat. „Honza mě přivedl na jednu důležitou myšlenku. Vůbec nevíme, jak dlouho ještě budeme moct závodit. Přijde mi, že se všichni za něčím pořád ženeme, zbytečně se stresujeme a ten tlak si často vytváříme sami.“ Ve vrcholovém sportu zní podobné věty skoro kacířsky. Závodník má chtít víc. Má hledat rezervy, posouvat hranice a analyzovat každou ztracenou sekundu. Rajchart ale pochopil, že největší rezervu nemá Tereza ve wattech. Má ji v hlavě.
Před mistrovstvím republiky byla podle vlastních slov psychicky rozklepaná a rozházená. Honza ji uklidnil a vrátil k jednoduché myšlence: udělali všechno, co mohli. Výsledek už není možné zcela ovládat. „Dneska jsem šla na start s tím, že když to vyjde, tak to vyjde. Udělali jsme pro to všechno, možná i sto dvacet procent. A když by to nevyšlo? Tak je za týden další závod. Prostě život jde dál.“ Téměř paradoxně právě ve chvíli, kdy přestala považovat jeden závod za otázku sportovního života a smrti, zajela závod, na který bude vzpomínat celý život.
Déšť, prach a absolutní flow
Trať ve Stupně znala dokonale. S Honzou bydlí přibližně sedm minut jízdy na kole od závodního okruhu a před šampionátem si ji několikrát projeli. „Byla bych strašně naštvaná, kdybych na ní udělala nějakou zbytečnou chybu.“ Před startem připravila sobě i Honzovi ovesnou kaši ve vanilkovém mléce s borůvkami a banánem. Žádný kouzelný předzávodní rituál, jen obyčejná snídaně ve společné domácnosti.
Během závodu začalo pršet. Podmínky, které mohly jiné závodnice znervóznit, hrály Tereze do karet. Na mokru sice přímo netrénovali, trať ale znali z období, kdy ji pokrýval obrovský prach. Chování kola bylo podle ní překvapivě podobné. Pak přišlo flow. Tvarůžková nevnímala hlášení z depa, netušila, kdo se pohybuje za ní ani jak velký má náskok. Jela technicky, soustředěně a bez zbytečných myšlenek. „Až v posledním kole jsem se zeptala, jak daleko jsou holky za mnou. Prý mi to během závodu několikrát hlásili, ale já to vůbec nevnímala.“ Když se konečně dozvěděla rozdíl, věděla, že už musí titul dotáhnout.
Dokázala to.
Doma se na ni nikdo nezlobí
Partnerské a trenérské spojení má samozřejmě i své praktické důsledky. Tereza s Honzou tráví velkou část dne, řeší trénink, závody, regeneraci a týmový program. Zároveň se ale učí cyklistiku vědomě vypínat. „Umíme si najít chvíle, kdy si řekneme: Teď ne, teď řešíme něco úplně jiného.“ Jdou na paddleboard, jedou na návštěvu nebo plánují společné týdny na Moravě. Důležité podle ní je, aby cyklistika nezabrala sto procent jejich vztahu. Nejcennější na celé spolupráci nakonec není tréninkový plán ani mistrovský dres. „Když přijedu ze závodu – ať se povede, nebo nepovede – tak doma mám člověka, který se na mě nezlobí, má mě pořád stejně rád. A to je vlastně to nejhezčí.“
Právě v téhle větě se možná ukrývá největší část Jahodovy práce. Vrcholový sportovec bývá obklopen lidmi, kteří jeho život posuzují prostřednictvím výsledků. Manažeři, fanoušci, média, někdy i samotný závodník. Tereza dnes žije s člověkem, který chce, aby vyhrála, ale nezmění k ní vztah, když nevyhraje. A to může být v profesionálním sportu větší výhoda než jakýkoliv údaj z wattmetru.
Frgály zůstaly, jen trouba připaluje
Po mistrovství republiky čeká Terezu nabitý závodní program. Během následujících týdnů má absolvovat patnáct závodů, prakticky každý víkend jeden. V kalendáři má také mistrovství Evropy a světa. Netají se tím, že by se ráda vrátila mezi světovou špičku. Zároveň ale realisticky přiznává, že současná světová konkurence je stále o kus dál. Po letech tlaku je to možná další známka změny. Velké ambice nezmizely, jen už nemusejí být doprovázené panikou, že všechno musí přijít okamžitě.
A co frgály?
Peče je pořád. Jen méně než dřív. „Honza má hroznou troubu, takže mi to moc nejde. Strašně připaluje.“ Každý velký romantický příběh zkrátka potřebuje drobnou vadu. V tomhle případě to není trenérský konflikt ani žárlivost na cyklistiku, ale špatná trouba. Možná je to však dobře. Frgály už totiž Tereza nepotřebuje péct proto, aby zaplnila prázdné místo po závodění. Dnes znovu závodí. Vyhrává. Vozí mistrovský dres a těší se na konfrontaci se světovou konkurencí.
Když se propojí Tvarůžková s Jahodou
Příběh Terezy Tvarůžkové není pohádkou o zázračném návratu. Neexistoval jeden trénink, jeden člověk ani jeden telefonát, který by všechno okamžitě napravil. Musela odejít z prostředí, které jí nedělalo dobře. Připustit si psychické problémy. Zkusit normální práci. Péct frgály. Jezdit na kole bez čísel. Přijmout nabídku nového týmu. Znovu se postavit na start a nakonec svěřit svou přípravu partnerovi, kterého původně jako trenéra vůbec nechtěla.
Jednotlivé ingredience se spojovaly pomalu.
Tak trochu jako v oné scéně z Chalupářů. Máslíčko se propojí s tvarůžkem, všechno se rozpracuje a rozmňamňá. V tomto případě se propojila Tvarůžková s Jahodou. A vznikl z toho mistrovský titul.
Místo oslav přišly zdravotní komplikace. Evropa ale zůstává cílem
Zisk mistrovského titulu ve Stupně však nebyl začátkem bezstarostného léta. Už několik dní poté Terezu přibrzdily střevní potíže, které výrazně ovlivnily její přípravu na další vrchol domácí sezony – mistrovství republiky v maratonu na Zadově.
„Od úterý po mistráku ve Stupně jsem se potýkala se střevními potížemi a skoro nic jsem v sobě neudržela. Přesto jsem to chtěla zkusit. První hodina byla v pohodě, jela jsem s Adélou Holubovou a myslela jsem si, že je všechno v pořádku. Pak to ale bylo, jako kdyby někdo zatáhl ruční brzdu a úplně se mi vypustily nohy,“ popisuje Tereza.
Přesto ještě dlouho bojovala s myšlenkou závod dokončit. „Chtěla jsem to dojet, pořád se jelo o medaili. Nakonec mě ale zhruba na šedesátém kilometru Honza sundal z kola. Kvůli mistrovství Evropy. Chtěl, abych byla připravená.“
A právě evropský šampionát je nyní hlavním cílem. Tvarůžková už je se zbytkem české reprezentace ve Švýcarsku, kde se v národním dresu představí poprvé od roku 2022. Zdravotní stav se podle jejích slov rychle zlepšuje.
Tereza Tvarůžková v roce 2020 na trati ME v Monte Tamaro...
„Teď už jsem s reprezentací ve Švýcarsku. Cítím se docela dobře, jen mám pořád obrovský hlad, takže doplňuju všechno, co jsem ztratila. Do štafety je ještě dost času, takže jsem si jistá, že budu připravená na sto procent.“
Na trať v Monte Tamaru se navíc vrací ráda. Právě zde se v roce 2020 představila na evropském šampionátu také startovala. V tehdejším covidovém roce byla součástí české štafety společně s Janem Vastlem, Janem Zatloukalem, Jitkou Čábelickou, Adélou Novotnou a Ondřejem Šulcem, která obsadila páté místo. V závodě žen do 23 let pak dojela desátá.
„Na tuhle trať mám krásné vzpomínky. Nechám tam úplně všechno a pokusím se rvát o každou pozici,“ říká odhodlaně česká mistryně.
- 28. 07. 2026
- Týmy a kluby
- Foto: Jan Němec a vlastní archiv
Vložit komentář