Rozhovor: Poslední sezona Jaroslava Kulhavého

Jaroslav Kulhavý 8. ledna oslavil pětatřicátiny. Je na sklonku své šestadvacaté sezony na horských kolech a reálně přemýšlí o konci. A ten může přijít už velmi brzy. To přiznal v exkluzivním rozhovoru, který vznikl v jeho novém domově v Čeladné, kde se mimo jiné svěřil i s tím, že Tokio nevzdává, že řeší rozpad manželství, že má nově teleskopickou sedlovku, že na MS v Albstadtu pojede na hardtailu.... a mnoho jiného. Jára je už v tuto chvíli žijící legendou horských kol v Česku a asi není nutné připomínat, že startoval na čtyřech olympiádách, kde vybojoval zlato a stříbro, přivezl spoustu nejcennějších kovů ze světových pohárů, mistrovství světa a Evropy napříč bikovými disciplínami, třikrát vyhrál Cape Epic. V Česku se výrazně zasadil o popularizaci horských kol, a i když se mu v posledním roce vůbec nedařilo, můžeme jen a jen smeknout.

S Jardou jsme seděli v Čeladné na golfu, kde obývá nový apartmán a kde v budoucnu plánuje stavět dům. Dlouho jsme si povídali o všem možném, já přemýšlel a vzpomínal na toho tichého Jardu, se kterým jsem před 16 lety, po mistrovství světa v Luganu, dělal rozhovor. Dostat z něj slovo byla fuška. Dnes se nedá zastavit, sype se to z něj jako kdysi v zimě sníh.

Járo, nemůžeme začít jinak než otázkou směřující do Tokia. Máš chuť ještě bojovat?
Mám, určitě mám. Nemůžu o tom takhle přemýšlet, i když moje výchozí pozice není vůbec dobrá, jsem teď až čtvrtý Čech v UCI žebříčku, tím pádem neboduji do OH kvalifikace. Takže bude teď strašně záležet na tom, jestli dokážeme jako Česko vyjet další - druhé - místo. Musíme všichni bodovat a hlavně já musím mít formu, pak ta šance na druhýho Čecha na OH pořád je. Další věcí je, že do olympiády je ještě pořád relativně daleko, může se cokoliv přihodit, a i když má Ondra podmíněnou nominaci, tak to není pořád 100%, může přijít zranění atd., ale to mu ani náhodou nepřeju. Všichni, co jsme za ním v širší nominaci, se na to teď nemůžeme vybodnout. Taky je možný, že se nějaký stát v pořadí před námi může vzdát místa, nevím, třeba Holanďani řeknou, že pojede jen van der Poel, protože nikdo jiný nesplnil kritéria. Takže rozhodně nic nevzdávám, ale zase na druhou stranu se k tomu taky neupínám. Chci být především zdravej, chci závodit. Nechci, aby to bylo jako vloni, kdy to fakt nešlo a nedávalo smysl. Vrátil jsem se do hry v podstatě až na konci sezony. Kolo mě musí bavit a výsledky odpovídat odvedený práci. Závodů je v plánu mimo olympiádu hodně, na který se budu soustředit. Za prvý Cape Epic, svěťák v Novým Městě, kterej bude pro mě asi poslední v kariéře, mistrovství světa v Albstadtu nebo maratonský mistrovství světa v Turecku, který by mi mohlo sedět profilově.... Takže zajímavých cílů mám v sezoně hodně, není to jen olympiáda. A popravdě jet do Tokia pro dvacátý místo, i když by to bylo hezký mít pátou účast na olympijských hrách, byla by to jen čárka za účast. 

Takže cross country scénu opustit nehodláš...
Ne, neopouštím cross country. Ale z 99 % to bude moje poslední XCO sezona. Kromě Andorry a Kanady bych měl objet celý svěťák, ale zatím se dívám jen do Novýho Města a na MS do Albstadtu, který bych chtěl jet určitě. Na konci května se uvidí, jak na tom jsme s místama na olympiádu. Já už jsem chtěl skončit s cross country před dvěma roky, ale ještě jsem si to protáhl. Takže je to pro mě finále, 2021 jestli budu jezdit, tak jen maratony a etapáky, který mě bavěj a mám tam pořád ambice. Hlavně je to pro mě i zábava, člověk vidí nový země, jiný kultury, závod trvá třeba i sedm dnů, je to víc než hodinu a půl spurtovat. A nemusíš sbírat od února body :-) Ono jezdit cross country není v tomto jednoduchý. Když nemáš body, tak nemáš šanci především na svěťáku. Už závodím 25 let, takže když mám jet po patnáctý do MSA, tak si říkám noo tvl... Naopak si užívám, když můžu jet na nový místa. Třeba loni v Brazílii na Brasil Ride, kdy se mi navíc chytnul uz i motor, to byla paráda. Když jel za mnou v háku poblitej Fumic s Avancinim, tak mi to celý dávalo smysl a chuť stále jezdit :-) 

Polovina zimy je za námi, jak se teď cítíš? 
Tělo se myslím vrátilo do standardu po létě, kdy tři měsíce de facto nefungovalo ve vyšší zátěži. Problém to byl dlouhodobější, celé se to za ty roky nabalovalo, především vinou mých zranění a jejich 100% nedoléčení. Nesl jsem si určité disbalance. Čím víc jsem tlačil na pilu, tím to bylo horší. Tělo spadlo do nějakýho nouzovýho režimu a nebyl jsem schopen závodit a potom ani trénovat ve 100% intenzitě. Měl jsem “standardní” vysoký výkon, ale nemohl jsem se dostat na maximum, takže ono to na nějaký závody stačilo. Až na konci sezony se to zase trochu chytlo a dokázal jsem jet. Postupně se to vrací, pracuju na tom, aby tělo dokázalo pracovat opět bez omezení i v cross country, kde je to stěžejní. Tam když člověk na trati potřebuje za okruh pětkrát vylítnout kopec v maximální intenzitě a já pojedu o 100 w míň než ostatní, tak mě přelítne na svěťáku za dvě kola 50 lidí. No a zpátky je předjet už tak easy není. Navíc stárnu a chtě nechtě dynamika prostě odchází. Nejsem typ Absalon, kterej si nastupoval za každou zatáčkou. Já byl opak, jel jsem hodně vysokej standard a z toho jsem si byl schopen dvakrát zrychlit a rozhodnout závod. Žádná brzda - plyn. Dynamika je to, co nyní potřebuju, když se bavíme o XCO.

Vloni jsi měl spoustu nedokončených závodů, jak náročné to bylo?
Strašný. Měl jsem chuť se vším skončit. Není to dobrý, když jedeš o dvě úrovně hůř než normálně. Na tréninku jsem jezdil o 100 w níž než běžně. Byl jsem frustrovanej. Ještě ten rok po Riu jsem se honil stále za Ninem, říkal jsem si, sakra, já ale nechci být pořád druhej, chci být před ním. Řešil jsem detaily, abych byl lepší než on a ono to začalo jít opačným směrem. Vloni bych to býval zabalil na jaře a dal se dokupy. Ale nešlo říct partnerům a fanouškům - nejedu. Někdy mě to pustilo, někdy ne. Když pak jedeš devadesátej, tak to nemá smysl ani tréninkově. Nešlo ani otevřeně všem říct, v čem přesně byl problém a že za měsíc to vyřeším, já to sám nevěděl. Kupilo se to.

Co všechno?
Kromě těch zdravotních problémů přišla změna i v osobním životě. Řešil jsem rozchod (se ženou Denisou, pozn. redakce) už od jara, teď už jsem s tím pár měsíců víceméně v pohodě, ale samozřejmě to bylo hodně nepříjemný v době, kdy jsem řešil vše a byl vrchol sezony. Energie mně moc nezbývalo, když se mi hroutil osobní i sportovní život. Každopádně osobní problémy řeší každej druhej, takže se na to nechci vymlouvat a věděl jsem, že to musím vyřešit, jiná cesta není.

Musel jsi mít chuť všechno hodit za hlavu a utéct...
Takový myšlenky tam byly, nefungovalo to. Ale zase na druhou stranu jsem nechtěl končit v takovým stavu, kdy jsem nebyl schopen dojet líp než osmdesátej. Řekl jsem si, že nemůžu zahodit těch pětadvacet let, co jezdím na kole, a skončit na dně. Rozhodl jsem se jet dál a pokračovat i další sezonu, ono mě to pořád baví. Baví mě trénovat a závodit. Navíc té práce, co jsem odvedl poslední roky, nebylo málo, i když to samozřejmě nebylo vidět. Dával jsem tomu víc než roky před olympiádama!

Dávali ti nezdary pocítit i sponzoři či fanoušci?
Samozřejmě to bylo znát, byly tam nějaký restrikce od partnerů. Taky byla cítit změna chování od lidí, pro které jsem dělal spoustu věcí, jezdil jim na akce a tak. Takže ono to stejně muselo přijít a vyselektovat se to. Když skončíš kariéru, tak to stejně přijde a z tý bubliny vypadne každý úspěšný sportovec. Já si to teda zažil z větší části vloni, teď už můžu být uvolněnej, od půlky věcí jsem dal ruce pryč a mám se fajn :) Mimosportovní aktivity jsem hodně omezil, protože i ty zčásti nesly vinu na tom, kam jsem se dostal. Zanedbával jsem regeneraci, trávil jsem v autě desítky hodin, bylo toho hodně a vše jsem chtěl stihnout. Do toho jsem to všechno tlačil tím, že jsem zvyšoval intenzitu v tréninku a celý se to roz.... Taková pomalá smrt a nevíš, z čeho to je.

Spolupracuješ dál s Emilem Bolkem, nebo máš nový tým?
Jo, jedeme společně s Emilem dál. Já si de facto řídím tréninky celý život sám, Emil mi poskytuje zpětnou vazbu z biochemie, ať už terénní testy v sezoně třeba na Řevničáku, nebo laktáty na trenažeru. Vloni jsem ale neodtrénoval skoro nic z toho, co po mně chtěl, protože jsem se tam jednoduše nebyl schopen dostat - na ty watty a intervaly. Když jsem měl jezdit čtyřminutovky na 500 wattech, tak mi to po 40 vteřinách spadlo na 400 wattů a nebyl jsem schopen tam vůbec pracovat. Na konci sezony už to bylo lepší, byl jsem schopen tři čtyřminutovky v tréninku dát. Před tím jsem byl schopen vydržet na 550 wattech dýl jak minutu, ale na 380 wattech klidně “celý den”. V roce 2018 jsem z toho byl ještě schopen vyhrávat Český poháry nebo MČR a porážet už tak dobrýho Cimbála, kde mi ten průměrný výkon celkově stačil. On mi tam za okruh sice odjel o 40 vteřin, ale pak mu zase výkon spadl dolů a já ho dojel, v kombinaci s tím, že se mezi námi nemotalo dalších 20 lidí jako na světaku, to ještě šlo. Dokázal jsem pracovat těsně pod maximálkou hodně dlouho, i to byl důvod toho, že na maratonech a etapacích to stále komfortně stačilo.

Nelituješ třeba teď toho, že jsi před těmi dvěma roky neskončil?
Ne, ono to tak prostě vyplynulo. Ono mě to i bavilo, ale trápil jsem se. A to i v tréninku, takže nejvíc mě mrzí, že jsem ztratil rok života/kariéry. Ale nejsem ten typ, kterej by to chtěl zabalit předčasně.... takových situací jsem měl v kariéře už hodně. Víš sám, kolikrát mě “všichni” pohřbili :) Přišlo mi prostě škoda skončit, když vím, kolik tréninku, práce a osobního času jsem všemu poslední dva roky obětoval. Po Brazílii mě to zase docela nakoplo a chci to ještě zkusit na té nejvyšší úrovni další rok. Vím, že na kole bych jezdil dál, i kdybych zítra skončil, také nemám žádnej byznys, do kterýho bych hned zítra naskočil. Ani to už není o penězích... 

Na mistrovství světa XCO v Kanadě...

Tam směřuje další otázka. Co budeš dělat dál, až skončíš?
Nějaký projekty v hlavě mám. Když pominu ty osobní, jako je rodina. Jedna část je pořád spojená se sportem a s cyklistikou, třeba mám v hlavě etapák tady v Beskydech - Čeladný, který by měl velký potenciál. Nebo ambasadorství pro značky a firmy, se kterýma dlouhodobě spolupracuju. A pak tu jsou další věci skrze nemovitosti, do kterých jsem investoval během kariéry. Takže varianty mám, ale rozmyšlenýho nic detailně. Dám si po kariéře pár měsíců volno, možná odjedu do zahraničí a o všem popřemýšlím. Nyní na to rozhodně není moc času.

Čeladná ti přirostla k srdci?
Jsem tady vážně spokojený, miluju hory a drsnou přírodu, zároveň si zajdu rád na dobré kafe a jídlo. Vše tu mám, navíc Ostrava 25 min autem. Každopádně já nikdy nebyl muž jednoho místa, mám pořád bydlení v Praze i Ústí nad Orlicí. Uvidíme, jak to nakonec dopadne a kde se co podaří rozjet. V Ústí jsem každopádně prodal dům a nechám si tam jen něco máleho. Počítám, že hlavní domov budu mít tady na Čeladný a umřu tady... snad ne brzo :)

Jaký byl vloni tvůj nejsvětlejší okamžik?
Nejdřív jsem si myslel, že by to mohl být ČP v Bedřichově, kde se mi po šesti týdnech jelo konečně dobře a trochu jsem si myslel, že problémy jsou vyřešeny. Seděl mi tam ale jen profil tratě a pustilo mě to na výkon, který nebyl problémový. Ale další týdny to stále nebylo ono. De facto jsem byl od dubna několikrát týdně u fyzioterapeutky Lenky Jůzové, která mě dávala dohromady a cvičila se mnou, no anebo ve fitku, kde jsem pokračoval sám. První dobrej pocit jsem měl až tady na závodě Bike Čeladná při maratonu na konci srpna, kdy jsme odjeli s Višňou pěknej závod na dobrých wattech. Pak na mistráku světa už se mi podařil start, dostal jsem se ze 70. pozice na 30. místo. Byla trochu smůla, že mě tam jednou někdo poslal k zemi a jednou jsem šel vlastní chybou. Jinak jsem měl dobrej pocit a byl jsem schopen jet. V Brazílii už jsem cítil dobrou výkonnost, byl jsem schopen jet tam, kde jsem byl zvyklý. To mi udělalo velkou radost i službu, protože jsem tam zachránil i smlouvu ve Specialized jako Global Ambassador. Samozřejmě mi to dalo i pozitivní energii a motivaci do přípravy na tuhle sezonu.

Jára s Matoušem Ulmanem vyhráli poslední etapu Brasil Ride 2019...

Pojďme se podívat na letošní sezonu, která se blíží. Jaký budeš mít program?
První závod bude v Barceloně - XCO Banyoles HC, pak Kypr ve dvojici se Škarnou. Po Kypru je týden pauza a je Cape Epic. Potom bych hned měl jet Langenlois a dál nějaký HC, více či méně každej víkend závody až do Novýho Města. Takže naboucháno. 

Vše podřídit vyjížděním bodů pro sebe a tým...
Musíme si na to sednout a dát si jasný plán, kdo kam, co pojede, aby se ještě vyjelo co nejvíc bodů a mohli jsme si zajistit to druhý místo. Viktor má snad připravený přesný plán, abychom všichni věděli, kdo na jaký závod má jet, abychom byli efektivní v bodování. Druhá věc taky je, co nasbírají nebo ztratí Němci, hlavně s nima my budeme soupeřit, je to víceméně nepředvídatelné. Já osobně jsem na tom hodně špatně, takže pojedu tak, abych si bodů vyjel co nejvíc i vůči mým startovním pozicím. Nechci stát v Novým Městě v sedmý řadě. Každopádně zatím do OH žebříčku boduje Vastlík, který je jako třetí Čech přede mnou, tak mu budu vozit gumový medvídky, aby se mu dařilo :)

Cape Epic znovu s Howardem Grottsem?
Hodně lidí si myslelo, že Howie to zabalil úplně, včetně mě.  Ale on se stáhnul jen ze světových závodů, v Americe závodil úspěšně dál. Asi si doma i trochu odpočinul, dokázal vyhrát Leadville. Už na podzim se vyjádřil, že by chtěl jet se mnou Cape Epic a vyhrát. I díky tomu jsme pak řešili smlouvu se Specialized a vše dávalo větší smysl. 

Jára a Howie Grotts na Cape Epic 2018

Jsou tedy reálné ambice vyhrát?
Určitě ano, zvlášť po loňským roce, kdy to nevyšlo, což nás hodně mrzelo. Nikdo moc nepočítal s tím, že Howie bude nemocný a se Samem Gazem nedojedeme. Každý rok tam jedu s tím, že chci vyhrát. Ale Cape Epic je v tomto šílenej a krásnej zároveň; stát se tam může cokoli. Když Howie sám přišel s tím, že chce se mnou jet, tak věřím, že bude skvěle připravenej a popereme se o žlutý dres.

Na kole máš teleskopickou sedlovku. Konečně :-)
Ano, pozdě, ale přece. Já bych si ji pořídil i dřív, ale byl jsem tam docela ”zabržděnej” svým dlouhým posedem, vozím totiž 2,5 cm offset a nikdy jsem nenašel takovej teleskop. Takže až teď. Pravdou taky ale je, že jsem z kopce začal na XC ztrácet, už jsem si myslel, že jsem zestárnul, ale zjistil jsem, že to tím není, protože to bylo jen v některých pasážích. Na mistráku světa e-biků jsem měl teleskopku a byla to naprosto super věc a začal jsem to tedy intenzivně řešit. Hodně mi pomohl Pavel Čábelický, který mě napojil na kluky z Protocycles dovážející značku 9point8, která má pro mě vyhovující parametry offsetu. Už jsem ji vezl v Brazíli na testování a musím říct, že je to obrovskej rozdíl, já se svojí technikou, položenejma řídítkama a celým setupem, který vozím, jsem se cítil o hodně líp. Možná ani ne o parník rychlejší, ale rozhodně jistější. Měl jsem ji i v Tokiu na testovacím závodě a hodně jsem jí využíval. Těžko říct, jestli bych si tu trať bez teleskopu vůbec dokázal užít, asi bych tam často visel za sedlo. Speciálně V Mont St. Anne jsem ji neměl a tam jsem se teda fakt trápil. To je pro mě za pět let největší změna v technice!

A co ten hardtail?
No ten je kvůli mistráku světa a taky protože jsem se nudil, asi. Ta trať v Albstadtu je na pevňáka jako dělaná. Nechápu teda, kdo to vloni stavěl, je to takovej cyklokros, kde není žádná technika.  Klouže to jako k.... když to namokne, což je super nebezpečný, a jinak je to totálně hladký. Chtěl jsem ho tam zkusit už vloni, kvůli delší změně zpět na full jsem to ale nakonec neřešil.

V Albstadtu se znovu pojedou e-biky, pojedeš znovu?
Ne. Mě to vlastně ani neláká, ono i to mistrovství světa loni byla více méně jako “poděkování” Mikovi Sinyardovi, kterému jsem to slíbil.... jinak já se rozhodně neztotožňuju s tím, že by e-biky měly být vrcholovej sport. Ale z marketingovýho hlediska jsem tomu rozuměl a závod mě bavil, nakonec asi bych to zařadil do nějaký sekce "zábava", ale ne do vrcholovýho sportu. Tím nechci říct, že e-biky odsuzuju, to rozhodně ne, určitě je dobře, že přitáhnou ke kolu lidi, který by na něm třeba vůbec nejezdili a dostanou se na místa, kam by se jinak vůbec nepodívali. Zase ale hrozí nekontrolovaný nárůst a masovost, takže je to o nastavení nějakých pravidel a jejich respektování. Asi i o oddělení od běžných cyklistů na některých místech. Když pak potkáš frajery, jak se honí na cyklostezce padesátkou a honí si tam ego, to je fakt špatně, vrhá to špatný stín na všechny cyklisty. Na druhou stranu sedmdesátiletý nadšenec, který si chce vyjet v Alpách na nějakej průsmyk, etapu z GranTour, tak to mi to smysl dává, pořád je to i o výkonu, který do toho musíš dát. Není to motorka. Je to asi něco jako když lezeš na Everest s kyslíkovou maskou, taky se to nebere, ale byls tam a můžeš ukázat babičce fotku :-) Každej si to musí nastavit sám, rivalita mezi těma dvouma táborama je ale asi zbytečná a bude to vždy o lidech.

Co ostatní disciplíny, láká tě nějaká?
Spíš než gravel, tak enduro. Gravel jako závodní disciplína mi k srdci nějak nepřirostla. I když já trénuju na gravelu hodně :-) Je to tím, že je tu spousta rozbitých asfaltek a makadamových cest, na kterých nepotkáš auto. Takže na silničním kole víceméně nejezdím a drtím to na gravelu, přesněji Cruxu. Když jsme jel na Roc d'Azur gravel závod, tak to nebylo nic moc, málem mi to vydrncalo zuby a pak jsem cvaknul gumu, každopádně jako hobík bych si gravel koupil. Na závody buď bike, nebo silnice.