Rozhovor s Petrem Slavíkem, duchovním otcem Trail Busters

Bike, příroda a trail. Co víc si přát? V dnešní uspěchané době je možnost vyrazit na výpravu do hor, kde se musíte spolehnout jen sami na sebe, uvařit si po vyjížďce jídlo a vyspat se pod hvězdami, k nezaplacení. Petr Slavík si tenhle styl života oblíbil a své zážitky zprostředkované nádhernými fotografiemi a propracovaným videem přináší pravidelně na stránkách bikových časopisů i na vlastním webu www.trail-busters.cz.

Navzdory tomu, že Trail Busters mají tisíce fanoušků, autor projektu se jako cyklistická celebrita necítí. Dalo práci jej přesvědčit, že je pro  rozhovor MTBS ten pravý, ale povedlo se. A tak vám teď máme tu čest představit tohoto „krotitele trailů“.

Celou zimu zásobuješ fanoušky fotkami z výprav za dobrodružstvím. Tyhle výlety, ať už na biku nebo třeba na sněžnicích, jsou pro tebe příjemným útěkem z reality všedních dní, že?
Jasně. Díky tomu jsem se ze sezení u počítače ještě nezbláznil. 

Takže jste vznikli na nějaké takové výpravě? Kdo vlastně jsou Trail Busters?
Jo, jestli si dobře pamatuju, první jiskra nápadu dát našim bikovým výpravám nějakou jednotnou značku, opravdu vyletěla někde uprostřed hor. Jinak Trail Busters není tým v závodním slova smyslu, je to taková neohraničená skupina kamarádů, kteří mají rádi trailové bikování, hory, dobrodružství. Fotky, videa, články jsou v mé režii

Vyrazit provětrat hlavu na biku do míst, kde nikoho nepotkáš a nebo jen pár lidí za den je náplní každého hezčího víkendu spousty bikerů. Vy jste k tomu ale dali korunu tím, že pak pouštíte do světa dechberoucí fotky a videa. Jak si vybíráte lokality, kam vyrazíte?
Inspiraci sbírám prakticky neustále. Procházím zahraniční časáky, sleduju cestovatelské weby a fóra, studuju mapy. Fantastické na dnešní době je, že sedneš k internetu, za večer máš všechny potřebné informace a ráno můžeš vyrazit. Dovedeš si představit, jak se to dělalo třeba před sto lety?!

Může vám poslat tip na zajímavou lokalitu úplně kdokoliv? Slyšíte i na takovou zpětnou vazbu od lidí, kteří Trail Busters sledují?
Rozhodně ano. Už při plánování výprav se snažím plány konzultovat s místními bikery. Je to bezkonkurenčně nejlepší zdroj informací. Vedle toho mi průběžně chodí od lidí různé tipy, fotky a nápady, kam bychom měli vyrazit. Nejde být všude, ale hodněkrát jsme toho už využili a moc nám to pomohlo.

Kde tě to zatím chytlo asi nejvíce za srdce? Kam se rád vracíš?
Snažím se nevracet! Kolem je totiž tolik parádních míst, kde jsem ještě nebyl a která bych chtěl prozkoumat. Vracet se můžu na staré kolena. Pokud bych ale měl říct, kde se mi opravdu líbilo, vezmu to od lesa - mám rád místa s atmosférou, nepoznamenaná turismem a nezválcovaná civilizací. Se slzou v oku třeba vzpomínám na naše putování opuštěnými Ligurskými Alpami po stopách historické vojenské stezky Sentiero degli Alpini (Petrův článek z výpravy sem si můžete přečíst zde).

Vcelku často jezdíš na Slovensko. Je to kvůli panenské přírodě, kulinářským specialitám, lidem…?
Máš pravdu, na Slovensko nedám dopustit a jsem tam docela často. Táhne mě tam kombinace několika důvodů – zaprvé na rozdíl od nás mají pořádné hory, spoustu hor, zadruhé to mám z Moravy blízko a zatřetí je to díky našim společným kořenům velice jednoduché naplánovat a realizovat.

Vedle ambiciózních účastníků bikových maratonů je to úplně jiné pojetí bikingu. Zkoušel jsi vůbec někdy nějaký závod na kole?
Já to měl trochu složitější. Kdysi úplně dávno jsem nějaký lokální bikový závod dal, ale do juniorů jsem hrál vrcholově volejbal, takže kolo bylo jen doplněk. Na začátku jsem si taky prošel obdobím „bušení“ kilometrů, ale postupem času jsem si stále víc uvědomoval, že kolo toho dává mnohem víc. Nechci lesem proletět jak břitva. Naopak. Chci nasát všechny ty parádní vjemy, zážitky, vůně a příběhy, které terén, příroda a krajina nabízí. Shodou okolností právě nedávno jsem to celkem detailně popsal v zamyšlení o backcountry bikování (čtěte zde).

To je na cyklistice krásné, že si v ní každý najde to své… Kde se vzala ta touha objevovat oblasti, které stojí stranou zájmu běžných lidí?
Ono to nepřišlo z ničeho nic. Převážení do dobrodružného režimu začalo díky Americe. Byl jsem na "vejšce" a díky šťastné náhodě vyrazil dvakrát po sobě na prázdniny pracovat do Colorada. Bydlel jsem v Boulderu, přímo na úpatí Rocky Mountains. Boží! Koupil jsem si v bikeshopu mapu a kdykoliv jsem nemakal, tak jsem sedl na bike a vyrazil objevovat nové traily. Ta krása velkých hor a jejich možnosti mi úplně otevřely oči. Fakt mě to změnilo.

A kdy jsi poprvé vyrazil na vícedenní přejezd s bikem? A kam?
Jó, to si pamatuju moc dobře. Není to tak dávno, nějakých sedm roků zpět. Ondra Michník vymyslel, že dáme hřeben rumunského pohoří Rodna. Tak jsem koupil mapu, Ondra vypucoval starého Formana, sbalili jsme batohy a jelo se. První noc nám stan obcházel medvěd, druhý den nám na hřebenu totálně došla voda a třetí jsme tak-tak stihli utéct před apokalyptickou bouřkou, která vyplavila celé údolí. Na začátek dobrý.

Spíte vždycky na divoko, pod širákem, nebo si najdete nějaké místo, kde se dá složit hlava? Objednáváte si třeba ubytování na horských chatách dopředu nebo jedete tzv. na blind?
Na blind se moc nedá, trochu plánování to potřebuje. Způsob přespání máme většinou vymyšlený už dopředu, tak abychom tomu mohli přizpůsobit i výbavu. Hodně záleží na stabilitě počasí, délce výpravy a dalších faktorech. Každý styl má svoje pro a proti – chata je jistota, zvlášť ve velkých horách, vezeš míň věcí, víc si zajezdíš. Ale spaní pod širákem je zase absolutní svoboda, mnohem víc nasaješ atmosféru hor.

Často připojuješ k reportážím i spoustu zajímavostí k dané oblasti. Je to přirozený zájem nebo tě historie a geografie zajímá nějak hlouběji?
No jasně, na vlastivědu jsem byl kanón. Ale vážně. Ve chvíli, kdy si lokalitu zasadíš do širšího rámce, spojíš historické souvislosti, doplníš místními legendami a příběhy, tak najednou dostaneš úplně jiný zážitek. Naráz jsi součástí příběhu. Když jsme třeba přejížděli hřeben Rychlebských hor, zastavili jsme se na Paprsku a večer u piva nám chatař povyprávěl, co se v kraji dělo po válce -  vysídlení vesnic, rabování, zakopávání beden s esesáckým proviantem. Druhý den jedeš lesem a ty příběhy se ti odehrávají doslova před očima.

Kdyby to chtěl někdo zkusit jako vy. Vyrazit na celovíkendový přejezd s noclehem někde na hřebeni. Co bys mu doporučil? Kam vyrazit a co nezapomenout vzít s sebou?
Na to mám skvělou radu – nedělejte z toho moc velkou vědu. Naši tátové neměli žádný goretex ani softshell, bundy a spacáky jim šily manželky z kusu šusťáku, a přesto dokázali parádní kousky. Dneska je to řádově jednodušší, spacák seženeš za pár stovek v každém obchoďáku, ale zase chybí odhodlání. Doporučil bych dobře nastudovat počasí. A kam vyrazit? Začít můžeš klidně v kopcích za domem, pěkné lokality pro trochu dobrodružnější výpravy pak máme v Česku kolem hraničních patníků – třeba Rychlebské hory, Javoří hory, Javorníky. Na už zmiňovaném Slovensku je to ale divočejší, hory krásnější, hřebeny delší.

O focení, natáčení a budoucnosti Trail Busters

Jako fotograf už máš hodně za sebou, dnes už fotíš i kampaně pro výrobce kol. Máš ve focení nějakou speciální průpravu nebo jsi začínal jako amatér a nadšenec?
To, že mě dneska živí focení a natáčení, je trochu divoká souhra náhod. Vystudoval jsem marketingové komunikace, takže jsem teď měl nejspíš fungovat jako tiskový mluvčí nebo něco takového. Focení mě ale vždycky bavilo. Když se tomu obětuješ hodně času, trochu u toho přemýšlíš, tak není důvod, proč to nezvládnout. Na druhou stranu myslím, že „neumělecký“ základ je vlastně moje výhoda. Dokážu psát články, vymýšlet projekty…taková holka pro všechno.

Kolik s sebou vozíš techniky na vaše výlety s Trail Busters?
Jak kdy, záleží na akci. Ideálně foťák, tři nebo čtyři objektivy, externí blesk, stativ. Mám výhodu, že jedu na systému bezzrcadlovek od Panasonicu, který má menší rozměry a hmotnost než klasické zrcadlovky. Tělo a objektivy mají společně nějakých 1500 gramů, takže i v plné polní to uvezu bez kompromisů na výbavě nutné k přežití. Aktuálně se ještě snažím vymyslet, jak na batohu bezpečně převážet quadrocoptéru. To je trochu oříšek.

Kolik času zabere natáčení pár minutového videa z výletu, které si pak pouštíme na webu Trail Busters? Strávíš na trailech celý den, ne?
Kdo s náma nikdy nejel, tak to nepochopí (smích). Pro nováčky mám připravenou přednášku o tom, že nejedeme jezdit, ale že se bude natáčet, což je úplně jiná disciplína, tak ať pak nejsou zklamaní. Posunujeme se takovýma přískokama. Kousek se jede. Pěkná sekce, tak zastavit. Musíš se kousek vrátit a naplno projet. Blbě projeté, tak znovu. A tak stále dokola…Obecně s focením a točením v terénu urazíme nejvíc polovinu, co bychom ujeli normálně. Nejnáročnější je ale až následné zpracování. Každý si myslí, že se nepřetržitě opaluju někde na horách, ale ve skutečnosti dáme dva dny venku a na zbytek týdne jsem zavřený u počítače a zpracovávám to – fotky, videa, články.

Jak je dnes těžké prosadit se s videem?
Vezmu to od konce. Dnešní doba přeje nezávislým tvůrcům jako žádná jiná. Večer nahraješ video a ráno už visí na druhé straně zeměkoule na blogu nějakého japonského maníka. To je prostě pecka. Zároveň ale dochází k neuvěřitelnému zlevnění technologii – to co dřív uměla jen velká studia s technikou za miliony, dnes dokáže šikovný kluk s foťákem za desítku. Takže sice obrovská příležitost, ale také nebývalá konkurence. Já se snažím, aby videa, která pouštím ven, měla hlavu a patu, byla součástí nějakého příběhu, přinášela divákovi přidanou hodnotu praktických informací. Pak se dá dostat k opravdu zajímavému výsledku. Třeba jeden díl našeho seriálu Zapomenutých příběhů českých hor, který děláme s českým Giantem, měl za pár dnů kolem tři sta tisíc zhlédnutí. Docela hukot.

Jak vlastně projekt Trail Busters vznikl a co sis od jeho spuštění projektu sliboval? Naplnilo se to?
To je zapeklitá otázka. Dá se říct, že projekt začal jako platforma, jak na jednom místě ukázat věci, které se mi hromadily v šuplíku. Zároveň jsem doufal, že by nám to v budoucnu mohlo pomoct realizovat zajímavé bikové výpravy a najít pro ně případné partnery, což se vyplnilo určitě. Dneska na řadě výprav spolupracujeme třeba s Rock Machine, některá videa točím přímo pro regiony. To, jak se projekt prosadil a jakou popularitu získal, mě stále příjemně překvapuje, jedním dechem ale musím dodat, že je za tím strašně moc práce.

Můžeš prozradit, jaké máš s Trail Busters další plány?
Na to není úplně jednoduchá odpověď. V hlavě mám spoustu dalších nápadů, jak projekt pro lidi vylepšit a obohatit, poohlížím se také po možnostech jak dosah Trail Busterů rozšířit i za hranice Česka. Všechno je ale závislé na tom, že projekt není komerční. I přes to, že na web chodí kolem deseti tisíc unikátních návštěvníků měsíčně, je to stále jen koníček tažený převážně jedním člověkem. To projekt dost limituje, reporty dělám po večerech, s programováním pomáhají kamarádi, kdybych myslel víc na byznys, už bychom byli určitě dál. Ale takto je to takové pohodovější a přátelštější. Radši se s lidma bavím osobně, než aby to za mě dělala najatá agentura.

Vím, že se řidítek nepouštíš ani v zimních měsících, ale kam se chystáte vyrazit poprvé po zimě? A máte nějakou vysněnou lokalitu?
Vypadá to, že v půlce března vyrazím s klukama ze Superior Teamu okouknout toskánské traily kolem Punta Ala, kde se jezdí závod série Superenduro. Ty vysněné lokality jsou ale ještě dál. Moc mě lákají hory v zemích bývalého Sovětského svazu. Už na ně dlouho v hlavě spřádám plány :-)

Petře, moc díky za rozhovor a věřím, že ne poslední! Hodně štěstí!

Články, fotky a videa Petra Slavíka najdete na serveru www.trail-busters.com. Trails Busters můžete sledovat také na Facebooku.

Foto: Borek Kučera, Pavel Horník, Martin Haman, Petr Slavík