Rychleby 2015 - po šesti letech

S Pavlem Horníkem o Rychlebách, Walesu i Himalájích

Setkání s Pavlem kvůli nějakému konkrétnímu rozhovoru na předem připravená témata jsem vlastně ani pořádně neplánoval. Pokaždé, když se spolu vidíme, je ale tolik témat, o kterých se bavit, že jsem to nechal tak říkajíc osudu. Po dvě dopolední kávičky na prosluněné terase u Pavla doma nakonec vzniklo následující povídání...

MTBS: Pavle, kdybys měl nějak popsat tu pětiletou cestu, kterou jste od otevření Rychlebských stezek prošli, co bys řekl?

Pavel Horník: Je toho strašně moc a těžko říct, co je ze všech těch věcí nejvíc. Podařilo se nám vybudovat místo, kam jezdí nejen Češi, ale i Slováci, Poláci a další zahraniční návštěvníci a většina z nich se sem ráda vrací. Ročně k nám přijedou desítky tisíc lidí a to si tu před pěti lety nikdo nedokázal ani představit.

MTBS: Pamatuju si, když jsme tu byli poprvé, byl tu jeden hotel a dvě hospody - teď tu vidím doslova na každém rohu pension, nebo alespoň privat, evidentně to bude mít asi nějakou souvislost se stezkama...

Pavel Horník: Místní kraj je opravdu chudý. Mladí odsud utíkají do měst, protože tu nenajdou práci. Najednou sem ale začalo proudit strašně moc lidí, kteří potřebují ubytování, jídlo a vše s tím spojené a místní se snaží využít nové situace. Ubytovací kapacity se jenom v Černé Vodě zdesetinásobily. Dneska tu máme něco kolem 600 lůžek a během roku není výjimkou, že je většina z nich obsazena.

MTBS: Někde jsem slyšel čísla sezónní návštěvnosti pohybující se kolem 30 tisíc lidí, jak se k takovým číslům vlastně dojde?

Pavel Horník: To je dobrá otázka (smích)... Snažíme se tyhle naše "odhady" dělat podle několika ukazatelů. Jedním z nich je i to, kolik lidí registrujeme v rámci prodeje našich pásek, kolik se půjčuje kol, nebo prodá piva a jídla na základně. Řešíme ale i sofistikovanější počítání návštěvníků, které by se dalo zřejmě přesně zajistit třeba prostřednictvím mobilního operátora, který dokáže vyhodnotit, kolik mobilů se v danné lokalitě připojilo, kromě těch residentských, nebo prostřednictvím Facebooku, kde máme poměrně velkou skupinu našich fanoušků. Před dvěma lety jsme čárkovali jednotlivé průjezdy na trailech. Za den to bylo 500 průjezdů. Dneska je to o víkendu určitě přes 1000 průjezdů. Celkově jsme začali komunikovat návštěvnost v "člověkodnech", která započítává jak vícedenní návštěvníky tak jednodenní "turisty", kterých jezdí hodně zejména z Polska. Letos to bylo cca 60 000 člověkodní.

MTBS: Zmínil si prodej pásek. Řekni nám o nich něco víc. Primárně je to jeden ze způsobů, jak mohou návštěvníci přispět na provoz stezek. Povinnost platit za jejich používání stejně tak jako za parkování zatím není. Zůstane to na dobrovolné bázi i v budoucnu?

Pavel Horník: Rozhodně ano. Dobrovolný model se nám v posledních dvou letech osvědčil. Zjistili jsme, že když se lidi dozvědí o tom, že mohou takto podpořit chod a další rozvoj stezek, tak to rádi udělají. Padesát korun za měsíc, na který je páska vydávána, je suma, která nikoho nezabije a rostoucí počet bikerů i bikerek, kteří tuto částku i opakovaně investují, nás těší. Do budoucna zvažujeme ještě další kanály, které by umožňovaly přispět nezávisle na otevírací době základny, a také možnost posunout minimální částku z padesáti na sedmdesát korun. Model dobrovolnosti by měl určitě zůstat zachovaný.

MTBS: Když už jsme u těch čísel, prozradíš, v jakých sumách se ročně pohybuje váš rozpočet?

Pavel Horník: Letošek ještě nemám přesně spočítaný, ale odhad je někde kolem tří milionů. Poměrně dost dáváme každý rok za štěrky a jejich dopravu po lese. V režii máme několik vlastních aut a především 13 stálých zaměstnanců, kteří se starají během sedmi měsíční sezony o údržbu stezek. Část z obratu tvoří samozřejmě základna, shop a půjčovna kol a příjmy z prodeje pásek samozřejmě. Těch se prodá v některé silné víkendy i 500, což už je celkem hezké číslo. Letos se nám dokonce jednou stalo, že koncem měsíce pásky začaly docházet. Musíme je kvůli jejich ceně objednávat na celý rok dopředu, a odhadovat proto jejich optimální počet je celkem důležité.

MTBS: Rychlebské stezky rok co rok připravují svým návštěvníkům nové kilometry trailů. Po Superflow to byly nové věci na Vidnavě a trail Lesů ČR. Letošní hlavní novinkou jsou však Traily na Lipové, o kterých se toho kromě oficiálních zpráv zatím mnoho nepsalo, protože jsou otevřeny zatím jen pár týdnů. Řekl bys nám o tom něco víc?

Pavel Horník: Pohledů na Stezky v Lipové je víc. Když do Černé vody přijede rodinka s dětmi, je to většinou o kompromisech. Taťka chce pojezdit na stezkách, zatímco zbytek rodinky na něj většinou někde čeká a buď se nudí, nebo se vydá, pokud je zdatnější, na lehčí traily u Černého potoka, nebo Vidnavy. V Lipové je to postaveno jinak. Na projektu spolupracovala obec spolu s Hotelem Helios, kde je kromě dalšího sportovního vyžití také bazén s wellness. Tady se už "odložený" zbytek rodinky určitě tolik nudit nebude a navíc Lipovské stezky nejsou co do náročnosti tak těžké, takže to na nich bude bavit nejednu manželku nebo caparta. Je to příměstská lokalita, která má nabídnout odpolední poježdění - hodně zábavy v krátkém čase. Fakticky jsme se podíleli na trasování a přípravě celého projektu a následně pak dozorovali stavbu s tím, že se o Lipovské stezky budeme také průběžně starat. Rukopis i značení jsou proto obdobné jako kdekoliv jinde na Rychlebských stezkách.

MTBS: S tím, co říkáš, bych v podstatě souhlasil, ostatně sám jsem měl možnost si Lipovské stezky projet a udělat si na ně vlastní názor, ale co je teď dál v plánu? Prozradíš?

Pavel Horník: To je otázka. Přiznám se, že máme připraveno a s lesy předjednáno několik kilometrů nových natrasovaných úseků. Jenomže nás letos zbrzdily církevní restituce. Fakticky se totiž v podstatě celý hřeben Rychleb má někdy začátkem roku 2016 předávat církvi a dokud to nebude předané, je v podstatě stop stav s budováním nových věcí. S církví jsme už o možných dalších postupech předběžně jednali a vypadá to dobře, nicméně konkrétní práce zatím stojí. To ovšem neznamená, že bychom se nudili (smích)... Máme plné ruce práce s rekonstrukcí, protože nás teď na podzim a přes zimu čeká kompletní výměna dřevěných lávek na trailu Dr. Wiessnera. Jsou šest let staré a kromě toho, že některá prkna začínají odcházet, je potřeba vyměnit hlavně nosné kmeny. Dřevo už máme připravené, jen jsme ze započetím rekonstrukce čekali na uzavření trailů a konec letošní sezony, protože vyměňovat tyto lávky za chodu navíc na nejexponovanějším trailu, po kterém jezdí všichni, by se prostě nedalo. Další docela velkou rozdělávkou pak bude rozšíření základny, na kterém se začalo pracovat v tomto týdnu. Dostavba by měla rozšířit a zkvalitnit nejenom sociální zařízení a sprchy, ale také kuchyň a hospodu. V létě jsme už položili základy, teď se staví hrubá stavba a přes zimu by se mělo dokončit kompletní vybavení.

MTBS: Možná někteří čtenáři zaznamenali tvůj letošní "neplánovaný" výlet do Himalájí. Seběhlo se to nějak rychle a navíc skoro tajně. Prozradíš víc? Vím, že to má spojitost se stavbou trailů.

Pavel Horník: To je příběh skoro z jiného světa, kolik hodin času na něj máš? (smích)... Jednou mi takhle zavolal Rowan Sorrell (človék, který před třemi roky postavil hlavní sekce trailu Superflow a který je hlavním tvůrcem Bikeparku Wales - pozn. redakce) a povídá, jestli bych s ním nechtěl vyrazit do Himalájí pomoct s rozjetím tamního projektu na podporu trailbikingu v jedné z tamních lokalit. Má to ale jeden háček - odlet je za 7 dní.

MTBS: Co ti blesklo při takovéto nabídce hlavou? To se asi jen tak neodmítá?

Pavel Horník: Samozřejmě že je to výzva. Po krátké konzultaci s manželkou a klukama z týmu RS jsem jsem souhlasil, i když to znamenalo spoustu komplikací a hodně rychlých rozhodnutí. Pas jsem naštěstí měl, ale vízum sehnat a skloubit ho s letenkou nebylo nic jednoduchého. Nakonec pomohl zvací dopis přímo z Indie, díky kterému se vízum stihlo takhle rychle udělat. Měl jsem ho v ruce ale až den před odletem, takže si dokážeš představit ten adrenalin. Bohužel to ale také znamenalo, že jsem nemohl být při letošním rychlebském Enduru, což mě sice mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Klukům z týmu ještě jednou tímto děkuju, že se organizace závodu zhostili i beze mě na jedničku.

MTBS: Co bylo tedy na místě vaším hlavním posláním?

Pavel Horník: Šlo o to, že Rowana oslovili zástupci tamního regionu, kteří chtějí pomoci s výstavbou trailů pro bikery. Rowan sestavil tým, ve kterém byl za stavitele on a já, pak francouzský fotograf a kameraman, co připravoval materiál a video, a pár dalších kluků např. jeden bikeparkový guide, Skot žijící ve Švýcarsku. Prostě partička šesti lidí, kterou bikování živí a která se sešla poprvé v této sestavě až v tisíce kilometrů vzdálených Himalájích. Na místě nás přivítali skoro jako vládní delegaci a snažili se nám udělat podmínky jako nikde jinde. Vrtulníkama nás převezli na takovou náhorní plošinu, kam bychom autama jeli asi půl dne. Dali nám k dispozici mapy a na nás bylo v podstatě jenom jezdit, fotit, natáčet a trasovat. V podstatě to bylo podobný, jako když u nás chodím po lesích a hledám nové lajny, jen to bylo trochu dál a výš.

MTBS: Co znamená v tomhle případě výš? Himaláje mají všichni spojené s osmitisícovkami, ale nepředpokládám, že byste se na kolech šplhali takhle vysoko.

Pavel Horník: Jasně, nejvyšší štít, "přes kopec", který jsme měli stále na očích, měl asi 7 800 m.n.m.. My jsme ale na kolech byli nejvýš tuším někde 3 850 m.n.m., ale i to ze začátku stačilo. Celkem rychle jsme se ale aklimatizovali, takže problémy s nedostatkem kyslíku jsme překonali poměrně rychle. Velkou výhodou bylo i to, že jsme měli k dispozici místní nosiče, kteří nám do kopců vynášeli kola, abychom se s nimi nemuseli nosit sami. Občas jsme se museli mačetami prosekávat křovinami v místech, kde byla na mapě nakreslená cesta, no prostě jsme měli o zábavu postaráno od začátku až do konce. Jeden den jsme dokonce učili místní omladinu jezdit na kolech, nebo jsme místním stavitelům trailů ukazovali, jak kopat trail v jejich podmínkách, kde nelze počítat s nasazením ani lehké mechanizace.

MTBS: Výlet skončil evidentně úspěšně, ale tím to asi nekončí. Bude to celé ještě určitě nějak pokračovat, nebo se pletu?

Pavel Horník: Zatím nikdo pořádně neví, jak konkrétně to bude pokračovat, ale jisté je, že budování trailů tam má zelenou, projekt je v běhu a Rowan má za úkol s týmem dokončovat průzkum lokality, výběr trailů a drobné úpravy na trailech, plus postupně zaučovat místní guidy. Neznamená to, že by se tam ale přestěhoval na několik měsíců. Spíš se budou organizovat inspekční cesty, v rámci kterých budou probíhat konzultace a další plánování na konkrétních místech. Zatím ještě není konkrétní plán, kolik takovýchto cest bude a v jakém složení se uskuteční, ale je víc než pravděpodobné, že se tam ještě určitě společně s Rowanem podíváme. Prozatím je všechno ale ve stádiu zrodu, takže na fotky a video, které jsme tam točili, je veřejné mediální embargo. Je to proto, aby se zamezilo nějakým masovým výletům do lokality dřív, než bude opravdu připravená na větší množství návštěvníků.

Prohlížením fotek z Himalájí, včetně tří velkých, které přivezl Rowan spolu s kolegou fotografem ještě horké doslova před několika dny, končíme posezení u kávičky a já nasedám na kolo a vyrážím vstříc Rychlebskému hřebenu. Pavel Horník mě ještě vybavuje mapou, kam narychlo fixou črtá pár nejznámějších místních ilegálů a já mu v duchu závidím jeho práci, která rozhodně není lehká, ale současně je snem mnoha podobně "postižených" lidí, kteří měli a mají to štěstí, že se jim jejich koníček stal nejenom životním stylem, ale také jejich obživou. A o tom, že to v Rychlebách dělají dobře, svědčí i fakt, že se na letošní poslední brigádě sešlo rekordních 120 dobrovolníků, kteří přijeli ze všech koutů republiky, aby pomohli s údržbou stezek.

Rychlebské stezky jsou nyní až do jara oficiálně zavřené, aby vás mohly přivítat v plné síle zase v roce 2016. Aktuality o nich se dozvíte na webu www.rychlebskestezky.cz a facebooku. Celý tým Rychlebských stezek děkuje všem návštěvníkům za přízeň v letošním roce a těší se na vás příští rok zase v plné síle.

Foto: Petr Bureš, Andy Lloyd a archiv Pavla Horníka