Rychlebské stezky - 10 let radosti a zážitků

Je to přesně 10 let, co jsme poprvé okusili Rychlebské stezky a psali o tom reportáž. Tehdy působily stezky jako zjevení, byla to čistá radost z bikingu, z přírody, ze zážitků na šestadvacítkách. Od té doby vyrostly v celém Česku další desítky možná i stovky kilometrů trailů, žádný ale nemá to, co mají Rychlebské stezky. Své kouzlo, energii, svého genia loci, svou čtyřhodinovou cestu z Prahy...

Na začátku září oslavily Rychlebky 10 let svého fungování a nás mrzelo, že jsme nemohli přijít pogratulovat. "Byla to velká zahradní párty na Základně. Celý den hrály kapely, probíhaly soutěže a večer byl ve znamení vzpomínání a promítání nového videa od Petra Slavíka. Prostě velká párty," popsal nám muž, se kterým jsme si o všem přijeli popovídat; s Pavlem Horníkem, otcem zakladatelem, tahounem, motorem, mozkem Rychlebských stezek. Dnes už vysekaným čtyřicátníkem a trojnásobným otcem. Čas prostě letí.

Do podzimního hávu oděné stezky máme stejně nejraději. Voní a kloužou :-)

Pavel se zrovna vrátil z pětitýdenního pobytu v Kanadě a USA. "Vždycky jsem se tam chtěl podívat a bylo to úžasný. Bikovali jsme na North Shore, ve Squamishi nebo třeba na legendárním Moabu. Dobré bylo potvrzení, že se nemáme za co stydět a že naše traily jsou i po tomto srovnání opravdu na světové úrovni. V Kanadě máš lokace, kde je podle mapy spousta trailů, ale reálně je to obvykle na dva hezké dny ježdění. Je tam většinou i spousta trailů, co nikdo nejezdí a ani je jezdit nechceš. Těch opravdu dobrých zase tolik není. Najde se tam ale spousta zajímavých technických pasáží ať už kamenitých, nebo dřevěných. A člověk si taky přiveze reálnou představu o obtížnosti těch trailů, z videa ani z fotek nevidíš tu realitu, jak je ten 'double-diamond' opravdu těžký," sypal ze sebe Pavel Horník, když jsme začali poprvé stoupat na Sokolí vrch, aby nám ukázal, co se svou věrnou partou zase vybudoval.

Sice udýchaný a zpocený, ale plný energie cestou na kopec vyprávěl: "Letos na jaře přibyl nový trail 'Naučná stezka' vedoucí kolem nejtěžšího kamene 'Sítko', dál letos přibyla úplně nová, už sedmá sekce Superflow. V loni to byl 'Hup-cuk' a před tím 'Obelix'. Během jara doděláme novou prostřední sekci 'Prokletého', která je z velké části už hotová. Téměř hotový je trail 'Velbloud', který otevřeme na otevíračce na začátku dubna. Je to trail, který se teď snažíme udělat i pro sebe, těžké věci, které baví nás." Když Pavel hovořil o nás, myslel tím jeho samotného a svou partu skalňáků, bez kterých by nebyl na Rychlebkách kámen na kameni. "Lehkých trailů máme už hodně, lidi stejně brousí pořád dokola Superflow, víc než polovina všech průjezdů je právě tam než na celém zbytku trailů," prozradil čtyřiačtyřicetiletý Horník a na Velbloudovi nám ukazoval místa, která ponesou označení 'double-diamond', tedy nejvyšší obtížnost.

Je skvělé vidět, tedy alespoň pro nás, že na Rychlebkách se stále drží svého původního záměru a citlivě zakomponovávají kameny nejrůznějších velikostí do svých trailů, což jim dává osobitý rukopis. Nic podobného v Česku nenajdete. Jak už tu několikrát padlo: takový malý zázrak.

Co se mění, je krajina kolem. Tam, kde byl před deseti lety výhled, tam jsou dnes stromy. Bohužel do rázu krajiny také zasáhl ten malý prťavý brouček kůrovec, jehož vinou zmizelo z okolí trailů množství stromů a některé části se tak ocitly na holinách. "To nám dělá problémy, na traily působí déšť i sluníčko jinou intenzitou a musíme opravám věnovat dvakrát tak větší úsilí," vysvětloval Pavel.

A věřte, že není zrovna jednoduché udržet stav trailů v takové formě, aby si to pořád každý mohl užívat. "Kromě toho, že budujeme nový traily, tak neustále opravujeme ty stávající. Těch lidí, které sem k nám proudí hlavně v létě, jsou opravdu mraky a každý průjezd je setinka milimetru..." A když si to přepočítáte ze speciálního Horníkova ukazatele "60 000 člověko-dní" v letošním roce... No, když to srovnáme s rokem 2009, kdy za celou sezonu projelo traily 1500 bikerů - což je méně než za prodloužený víkend v roce 2019 - je jasné, že úpravy trailů jsou důležitou náplní Pavlova týmu. Pravdou ale také je, že za deset let výrazně vzrostly i počty kilometrů trailů: "Celkem máme přes 100 km tras i s transfery, z toho je zhruba 50 km trailů." Ale jak už několikrát z Pavlových úst padlo: "V Rychlebských horách neměříme na kilometry, ale na zážitky!"

Pravdou je, že před deseti lety byste stezky na Sokolím vrchu zvládli za jeden den s prstem v nose, dnes jste bez šance. A dost těžko by to nedal ani Jirka Fikejz, sběratel místních KOMů na Stravě. Vždyť musíme připočíst i trail Podél Černého potoka, Vidnavský okruh a také Lipovské stezky. 

Tou dobou už máme tři a půl hodiny v sedle. Zopakovali jsme si po dlouhé době trialový Wales, viděli nový Obelix mrkli na Sítko, dali Tajemnýho a sešli víc než půlku Velblouda. U kávy a makového koláče u Pavla doma na terase dál vyprávěl.

"Největší radost mám z komunity, která se nám tu povedla vytvořit. To, že na brigády chodí pravidelně spousta lidí a taky že máme skvělý tým našich zaměstnanců, kteří mají ke stezkám vztah. Těší mě, že jsme se dostali tam, kam jsme chtěli. Ježdění na dva dny, máme všechno, co jsme chtěli - Základnu, lidi sem jezdí a mají tady všechno, ví, že tady najdou lidi z komunity, se kterou se znají. To je hodně pozitivní. Těší mě, že na pravidelné brigády jezdí pořád hodně lidí, kteří už mají velké zkušenosti. Od začátku jsme to chtěli dělat dobře, poctivě a hlavně aby se to lidem líbilo, aby se sem vraceli pro zážitky," vyprávěl náš průvodce Pavel Horník, kterého nyní obklopuje slušně početný tým věrných spolupracovníků, z nichž někteří jsou s ním od samého začátku. Třeba Honza přezdívaný Piškot.

"Piškot je borec, se kterým všechno řeším na prvním místě. Když se to nelíbí Piškotovi, tak se to stavět nebude :-)" Ale řada lidí, bez kterých by se dnes Pavel neobešel, je dlouhá. "Celou sezonu máme 10 zaměstnanců plus cca 6 brigádníků během léta. Zvlášť je hospoda a kuchyně, kde je dalších 5-6 zaměstnanců a minimálně 10 brigádníků," vypočítával Pavel a zároveň dodal: "Je to obrovská zodpovědnost vůči všem, hodně z nich už má rodiny a hypotéky. Nežijeme z dotací, žijeme z toho, co si vyděláme v restauraci, v kempu nebo na příspěvcích od bikerů. Už jsme se vyhrabali z červených čísel, ale je to pořád hodně napjaté, že jsem z toho měl před touhle sezonou pořádnou depku a krizi. Skutečně jsem přemýšlel, jak to celé ukončit... Po každé zimě si říkám, jestli ti lidi znovu přijedou, jestli jim máme pořád co nabídnout. A oni přijíždí, je to krásný pocit." 

Rozšiřování Rychlebských stezek se neplánuje. Tedy alespoň ne v blízké budoucnosti. "Máme povolení budovat traily na Sokolím vrchu mezi stávajícími traily, ale ven rozšiřovat se zatím nemůžeme," vysvětloval Pavel. Ono by už možná bylo i těžké Černou Vodu nafouknout, přesto, že se ubytovací kapacita během deseti let více než zdesetinásobila. "V Černé Vodě je teď 800 lůžek a 8 hospod plus pekárna a cukrárna. K tomu další služby. Přesto se v létě občas stane, že už člověk nemá kde složit hlavu. Náš odhad je, že ročně sem návštěvníci přivezou kolem 45-50 milionů korun. Stezky také zajišťují obživu převážné části Černé Vody."

Znovu jsme vystoupali na kopec, Pavel nepřestával povídat. Hlavně o svém týmu lidí, na který je velmi pyšný a za všechny by se porval. Už přemýšlí, jaký a kde jim udělá večírek. Ten kluk by se pro ně rozdal. 

Tentokrát už jsme okusili jen kus Prokletýho a sklouzli Superflow s několika zastávkami na vstřebání trailů, nadýchnutí a opravu jednoho defektu. Už se skoro smrákalo, v údolí už se válela mlha, skrz mohutné buky se draly poslední paprsky podzimního sluníčka. Prostě paráda. Parkoviště prázdné. Kluci zastavují Stravu a smějí se. "Pět hodin, 35 kiláků a 1500 metrů..." A smějí se dál. Je jasné, že zážitků nám bylo naděleno vrchovatou měrou. Děkujeme za to! Sám si dávám závazek do další pětiletky, že na Rychlebky prostě musím častěji. 

Přejeme Rychlebským stezkám, Pavlovi a všem, kteří nechávají na trailech svůj volný čas a pot, ať se i nadále daří, ať energie budovat nemizí.