Rychleby Challenge - víc než dobrý víkend

V českém cyklistickém kalendáři jsou stovky akcí, které bikerům v sezóně nabízejí týden co týden výběr z několika podniků na různých místech naší vlasti. Najdeme tu osvědčené "kultovní" akce, jejichž pomyslný věk brzy dovrší dvě dekády, najdeme tu spoustu profláklých akcí, ketré jsou známé svým lehkým profilem vhodným doslova pro rodinky s dětmi, ale občas tu najdeme také podniky, které se do jisté míry vymykají a odlišují od všech ostatních.

Jednou takovou akcí byl první ročník Rychleby MTB Challenge, který se uskutečnil o uplynulém víkendu, a který v sobě během soboty a neděle, krom bohatého doprovodného programu, obsahoval bikový marathon a také českou premiéru v podobě enduro závodu.

Severní část Jeseníků je známá mezi spoustou cyklistů jako ráj trailbikingu. Oblast zvaná Rychlebské stezky se každým rokem rozrůstá o další a další kilometry více i méně technicky náročných chodníků a lávek určených zkušeným cyklistům. Letos se místní crew v čele s Pavlem Horníkem rozhodla společně s partičkou organizátorů z Meridy, že nabídne bikerům znalým tohoto ráje další způsob vyžití - specifické závody.

Víkend je dlouhý, oblast krásná, tak proč nejít hned do dvou akcí během jediného víkendu? A tak vzniknul nápad využít potenciálu Sokolího vrchu na maximum a bikerům nabídnout jak možnost se na něj vyškrábat, tak se z něj spustit.

MTB marathon

Z redakce MTBS jsem dorazil do Rychleb tentokráte osamocen, protože víkend nabitý dalšími prestižními závodními akcemi odvelel další části naší sestavy do Pece pod Sněžkou a na Malevil. Předpovědi počasí na víkend celý týden typicky mlžily, takže jestli bude pršet nebo ne, bylo otázkou hodně vyrovnaných sázkových poměrů.

Jsa vnitřně smířen s tím, že nebude zima, ale s deštěm se potkat můžu, vybavil jsem se pro jistotu na víkend hned dvěma páry ponožek, na bike namontoval originální Crud Catcher první generace, moje oblíbené Onza rohy a v pátek v jedenáct dopo, chca se vyhnout kolonám za Hradcem, vyrazil směr severovýchod testovat jeden z dalších devětadvacítkových fullů na první ročník Rychlebského marathonu.

Cesta ubíhala jako po másle, až na výjimky nikde žádné kolony. Časová rezerva na přesun byla dostatečná, takže 260 km dlouhou cestu jsem prolít včetně krátké zkratky přes Polsko za krásných bezmála pět hodin. Odměnou mi bylo nejen krásné slunečné počasí místo avizovaného deště, ale také usměvavý personál rychlebského infocentra a výborné, nebojím se říct kultovní, zázemí akce situované do tábora nedaleko obce Malá Kraš, taktéž se sympatickým personálem místní knajpy, která sloužila rovněž jako recepce, presscentrum, registrace a infocentrum. Prostě táborová klasika.

Po krátkém zorientování se, ubytování se, a aklimatizaci v podobě dvou kousků Šeráku, jsem krátce po sedmé hodině vyrazil na malý seznamovací trénink s tratí. Bezmála dvacet kiláků dlouhý okruh do Černé vody a zpět trailem Černého potoka jsem dal za 50 minut a jsa dostatečně provětrán, nafasoval číslo a další propriety potřebné pro sobotní start.

První ročník Rychleby Challenge byl hned od prvního zveřejnění informací, že se závod uskuteční, velmi diskutovaným možná až tak trochu tabuizovaným tématem. Jelikož se o Rychlebách a místních trailech píše všude většinou jen v superlativech, je zřejmě mezi obyčenými bikery zakořeněn názor, že závod v takovémto terénu bude abnormálně náročný a tím pádem nic pro ně. Jak si jinak vysvětlit skutečnost, že se na dlouhou trasu předem zaregistrovalo jen bezmála čtyřicet závodníků?

Prioritou pořadatelů nebylo přilákat do Rychleb bikovou elitu, ale spíše srdcaře, kteří sice závodí, ale nejde jim v první řadě o čas nebo ceny za první místo, ale o to si závod užít a společně s ostatními si pak o něm v cíli u piva podebatovat. Takovýchto lidí nakonec přijelo do Rychleb zhruba osmdesát z nichž jen malá část využila možnosti vyzkoušet si závod na dvacetikilometrové trati, která v podstatě spočívala v mém pátečním večerním tréninku.

Důvodů proč první ročník Rychlebského marathonu nepřilákal víc závodníků je zřejmě víc. Dílem to mohly zavinit nepříliš optimistické předpovědi počasí, dílem zvěsti o supernáročné trati a dílem skutečnost, že se tento víkend konalo hned několik dalších velkých akcí, z nichž největšími konkurenty byly zřejmě Malevil a nedaleký Kopřivnický Drtič. Na druhou stranu obě výše uvedené akce za sebou mají mnohaletou tradici a reference, zatímco Rychleby jsou nováčkem v závodním kalendáři a tak jsme společně s Alešem Procházkou (pořadatelem dalšího známého Šela marathonu), který přijel do Rychleb také závodit, došli nakonec k názoru, že je možná lepší, že napoprvé nepřijely stovky lidí. Alespoň na sebe nikdo nemusel při předjíždění řvát, nikde se netvořily kolony a každý si tak mohl závod doslova užít a kochat se výjimečnou krajinou.

Jelikož se naplnily zvěsti organiátorů o tom, že se na start postaví také Martin Horák (BMC SAVO Racing), nikdo nepochyboval, že bojovat se bude až o druhé místo. Osud ovšem nechává vedoucí trojici závodníků zakufrovat hned v první třetině závodu což sice nechápu, protože kdykoliv se někam odbočovalo, nebo naopak jelo rovně na nepřehledné křižovatce, stáli buď svítivě žlutí lidé a ukazovali, kterým směrem dál pokračovat nebo směr ukazovaly nepřehlédnutelné červené cedulky společně s bílými šipkami na zemi.

Pravdou je, že jsem měl zvláštní pocit, když mě právě Martin Horák předjížděl na sedmadvacátém kilometru na první občerstvovačce a zatímco já jsem do sebe soukal druhý krajíc chleba se sádlem, on prosvištěl téměř bez zastavení chňapnouc jen něco k pití. To už jsem věděl, že čelo někde zakufrovalo a rychlostí střely se valilo přes nás pohodáře míříc zpět na špici pelotonu.

Šok z toho, že mi do časového limitu pro projetí první občerstvovačkou chybí ještě víc jak dvě hodiny což nebývá díky mé gurmánské povaze užít si trati a občerstvovaček a nikam nespěchat zvykem, zklidnily čtyři výborné tvarohové koláčky šok z překvapivě výborného času a náležitě posilněn vyrazil jsem vstříc nejprudšímu stoupáku na trati, který začínal tím, co bikeři absolvují cestou na nejvýše položený a nejnáročnější trail zvaný Wales. Místo vysvobozující levé odbočky na tento trail jsme ovšem pokračovali dál rovně až na nejvýše položený bod trati Ripperův kámen, přičemž posledních několik stovek metrů vedla trať po trase nedělního endura avšak v opačném směru, tudíž do kopce.

Následovalo odpočinkové klesání okořeněné maximálkou dne, která se bez problémů vyšplhala kousek nad šedesátku, po kterém se závodníci ocitli podruhé během dne na oblíbeném trailu "Tajemný", který dokonale odhalil všechny výhody i nevýhody mojí devětadváci s širokými řídítky. Podruhé už jsem byl na trailu podstatně rychlejší a to nejenom proto, že jsem si ho alespoň trochu udržel v paměti z první jeho dnešní návštěvy, ale také proto, že jsem na něj dorazil řádně odpočinutý z předchozího sjezdu, zatímco jeho prvnímu absolvování předcházel táhlý výjezd oblíbeným, leč fyzicky náročným trailem pod Sokolím.

Tady je asi dobré se zmínit o profilu trati, který organizátoři navrhli tak, aby maximálně využil rázu místní krajiny a přitom zavedl závodníky nejenom na osvědčené značené traily, ale i do míst, kam zatím žádné značené trasy nevedou. Obavy z přílišné obtížnosti nebyly na pořadu dne, protože trať se vyhnula nejnáročnějšímu trailu Wales. Její výškový profil však rozhodně nepatřil do škatulky "okolohradce". Víc jak dvoutisícové převýšení na 67mi kilometrech se může směle rovnat s renomovanou masovou konkurencí a hravé Rychlebské traily pak byly odměnou všem, kteří přijeli a postavili se na start sobotního marathonu.

Ačkoliv byl favorit závodu dopředu jasný, v cíli se z vítězství nakonec radoval Polák Maciek Balazy (Burkatón) před druhým René Horákem (Cyklo TJ písečná) a třetím Petrem Březinou (AVELI Racing Team). Martin Horák nakonec stíhací jízdou přilétl do cíle jako čtvrtý s víc jak dvacetiminutovou ztrátou na vítěze.

Víc jak tři a půl hodiny pak dělilo v cíli prvního od posledního závodníka. Do osmihodinového časového limitu se tak až na pár odstupivších odpadlíků vešli všichni, včetně mé osoby i o dvě místa za mnou klasifikovaného Aleše Procházky, který měl na trati celkem čtyři defekty, což s jedinou náhradní duší nebylo jednoduché zvládnout bez cizí pomoci, na kterou si ale musel chvíli počkat.

Také nejrychlejší ženy první Hana Petrůjová (Merida Biking Team) a druhá Kristýna Koscová (Drahany) se poněkud praly s nástrahami tratě a díky přiznanému leč nevědomému zkrácení někde neznámo kde, uvnitř rychlebských lesů, dorazily do cíle jen půl minuty za Martinem Horákem v čase 3:27:02hod.

Sobotní odpoledne pak zpestřily ještě závody dětí, které se ve dvou vlnách popraly s nástrahami podstatně kratší tratě vedoucí okolo tábora, pochopitelně za mohutného povzbuzování jejich rodičů. Večer pak patřil koncertu výborné Lenky Dusilové, představení taneční skupiny Lenky Bachové a následně kapelky Old rock, která končila až dlouho po půlnoci.

Falcon Ultimate Enduro

Nedělní den uvítal všechny přítomné rozespalé táborníky příjezdem prvního cyklobusu doprostřed tábora, který krátce po deváté hodině vyvezl první várku endurochtivých závisláků na kopec, aby se otočil vzápětí pro druhou várku přihlášených. Na pořadu druhého víkendového dne bylo totiž Falcon Ultimate Enduro, závod pro vyznavače jízdy dolekopcom.

Trať endura organizátoři postavili tak, aby maximálně využila geografických možností a výšky Studničného vrchu a přitom neopomněla závodníky provést traily "Tajemný" a "Sjezdy" aby je po šesti kilometrech a zhruba šesti stech naklesaných metrech přivedla do cíle stezek pod místním hradem.

Zajímavým zpestřením nedělního dopoledne byla návštěva hejtmana Olomouckého kraje pana Martina Tesaříka, který nejprve všem popřál v závodě hodně štěstí a poté ho symbolicky výstřelem odstartoval.

Systém závodu byl naprosto jednoduchý. Na start se řadilo po dvou minutách v pořadí jak kdo přišel. Měřená byla pouze jedna jízda, která se také započítávala. Trénink byl doporučený, nikoliv povinný. Ostatně skutečnost, že autobus fungoval pouze v neděli a na kopec razil pouze dvakrát a autům je do této lokality vjezd zakázán znamenala, že trénink spočíval v pravém Enduro ježdění, které znamená po svých nebo v sedle na kopec a pak teprve dolů. V Rychlebách to tedy obnášelo minimálně půl druhé hodiny svižného šlapání do kopce, aby jste mohli absolvovat plnohodnotnou tréninkovou jízdu. Ta vám byla pak ale pořádnou odměnou za nastoupané stovky metrů. Našli se dokonce tací, kteří se ráno vyvezli autobusem na kopec, sjeli si trať a obratem se vyšplhali na kopec ještě jednou na start vlastního závodu. Velký respekt!

Ačkoliv v druhé polovině závodu se nad startem přehnala krátká, o to intenzivnější však dešťová přeháňka, žádné výraznější problémy s blátem na trati nevznikly a ačkoliv těch pár oslizlých kamenů a kořenů poslalo k zemi mnoho nic netušících riderů, bylo vidět, že si startovní pole doslova užívá tenhle závod a vůbec nejde o to, zda-li někdo startoval na sjezdovém celopéru, enduro mašince, nebo XC speciálu. Našli se dokonce odvážlivci i s proklatě vysunutými sedlovkami a super nízkými (na enduro) zdvihy, kteří přesto statečně polykali jak uzoučké traily, tak široké lesňačky plné záludných volně se povalujících kamenů a větví.

Jestliže u sobotního marathonu se dalo hovořit o relativně malé účasti, tak nedělní enduro podnik s bezmála sedmdesátkou startujících na tom byl o poznání lépe. Prognózy stavitelů, že když se dá trať tak zvaně "na oči" bez vysekaných horních pasáží ve vysoké trávě sjet za 17 minut, tak v závodě se ti nejlepší dostanou pod patnáct se beze zbytku vyplnila. Pod patnáct minut se dostala celá první desítka borců, které kraloval i absolutní vítěz Jakub Grežo (Shaman Racing) věkem považte, junior! Nestačil na něj ani druhý celkově v pořadí, domácí senior Martin Mrva, který pak ještě společně s Jarodu Peškarem (B4 Team Šumperk) stlačili čas jako jediní pod 14 minut.

Šestici odvážných žen na startu endura pak kralovala Míša Lípová (NoQuestion bike team) před Polkou Agnieszkou Balcerek (Beastie Armia) a třetí Denisou Szucsovou.

Co dodat závěrem? Ti, kteří to zažili, mi snad dají za pravdu, že to byl opravdu hodně povedený víkend se vším všudy. Možná jen trochu lituju toho, že jsem se nepostavil i v neděli na start Endura, ale jelikož jsem slíbil, že zajistím Rychlebákům nějakej ten fotomatroš, seběhl jsem si trať během závodu jen po svých a musím říct, že to muselo bejt fakt hezký svezení napříč několika povrchům i sklonům tratě a to si pište, že příště už mě na startovce uvidíte po oba dva dny! Spokojený byl i starosta Černé Vody a místní stezkový guru Pavel Horník, který se se všemi v neděli rozloučil se slovy "Po celou dobu závodu dneska jsem byl strašně nervózní, protože jsem si přál abyste všichni přijeli dolů v pořádku. Respekt vám všem, že jste přijeli a že jste to sjeli. Doufám, že se vám to všem líbilo a že přijedete i příště. Že stezky porostou, za to ručím. Příští rok přibudou další kilometry a uděláme všechno pro to abyste se sem rádi vraceli." Pronesl s dojetím Pavel Horník a všem přítomným zatleskal. K tomu asi jen těžko něco dodávat.

Více spatříte již brzy ve fotogalerii a také v krátkém videu, které pro vás připravujeme. Kompletní výsledkové listiny marathonu najdete zde, a nedělního endura tady.

Fotogalerie

Video

Z akce jsme pro vás připravili také toto krátké video, pokud nemáte rádi Lenku Dusilovou, raději si vypněte zvuk, ale byla hodně dobrá...