Sníh, singletracky a medvědi. Devatenáctiletá Češka okusila TransRockies

Kanadskými Skalistými horami projel už po desáté peloton bikerů z celého světa. Kultovní etapový závod horských kol letos nabídl během sedmi dní 371 kilometrů s celkovým převýšením 11.350 metrů. Pořadatelé oproti minulým rokům lehce pozměnili koncepci celého závodu a upustili od úplného extrému, kdy závodníci pochodovali horami dlouhé hodiny s koly na zádech. Tentokrát se tým organizátorů pochlubil parádním údajem, že 49 % z celkové délky závodu tvoří čistě singletracky. To je 180 kilometrů! Vedle Martina Horáka a Milana Špolce z týmu BMC, jejichž zprávy jsme vám v průběhu závodu přinášeli, si přijel kanadské bikové dobrodružství užít i další český pár - Libor Oplt a Karla Štěpánová.



Česká dvojice pod názvem Kona Cycling Point byla první, která tento závod v kategorii mixů, čili smíšených týmů, absolvovala. Do třetice všeho dobrého, mohl si říct pražský biker Libor Oplt, když konečně stanul na startovní čáře a začal plnit svůj bikový sen. Dvakrát předtím už byl totiž přihlášený a z různých důvodů musel na poslední chvíli svou účast stornovat. Tentokrát do Kanady opravdu vyrazil. Ovšem se svou partnerkou, která na horském kole seděla poprvé teprve loni v dubnu a v devatenácti letech byla pravděpodobně nejmladší účastnicí TransRockies v jejich desetileté historii.

"Když jsem se dozvěděla, že pojedu TransRockies, řikala jsem si, že je to vlastně docela dobrý. Ale po tom, co jsme dorazili do Kanady a první den se jeli projet, mi bylo jasný, že tam umřem, že to nemá smysl jet. Nejdřív jsme hned potkali medvěda a pak vůbec nevyjeli na kopec. Ve sjezdu mi zase všichni ujeli. Chtělo se mi brečet! Nemám ráda šutry a prach a tam nic jinýho nebylo! Občas ještě kořeny... Říkala jsem si, že tohle nemůžeme dojet. Třeba ve druhé etapě byl sice jediný kopec, ale měřil vpodstatě 34 kilometrů!" líčí první pocity z kanadské divočiny Karla.
A medvědi k tomuto závodu patří stejně neodmyslitelně, jako krokodýli ke Crocodile Trophy.
"Medvědů jsem se nejdřív nebála, ale po tom, co jsem si jen jela projet kolo a hned ho potkala za horizontem dvacet metrů přede mnou, jsem začla."

Se startovním výstřelem ale šly obavy stranou a začaly převažovat pozitivní chvíle a pocity. Technická zdatnost šla nahoru, fyzička díky dobře zvolenému tempu držela a psychická odolnost s každou další etapou rostla.

A nejlepší zážitek?
"Těžko říct, bylo toho opravdu hodně a až když je teď člověk doma, tak mu to pomalu dochází, jak skvělé to bylo. Ale velkou radost jsem ze sebe měla, když jsem sjela jeden technický úsek, který většina ostatních bikerů šla. Byl to takový kamenný schod, kam nebylo moc vidět. Martin Horák si tam zlomil prsty. Těžký zadek ve správnou chvíli klesnul za sedlo a bylo to..." směje se blondýnka ze Zlivu u Českých Budějovic. Domů si přivezla jen jedinou jizvu navíc. Na lopatce ji zůstala vzpomínka na salto do kamenů ze druhé etapy.
"Líbilo se mi, jak kolem trati všichni lidi fandí. Je evidentní, že tam přijedou jen kvůli tomu. Závodníci si zase pomáhají, povzbuzují se navzájem. Prostě pohodová atmosféra, žádný prestižení. Skvělé byly občerstvovačky, které mezi sebou každý den soutěžily, která bude mezi bikery oblíbenější. Dostali mě na gumový energetický medvídky a žraloky. Na ty brusinkový jsem se vyloženě těšila!"



Naopak o nejnepříjemnější momenty závodu se postaralo počasí. Krize přišla čtvrtý den, v polovině závodu. To Kanada během několika chvil změnila svou tvář a z téměř tropických veder se ve dvou tisících metrech nad mořem ochladilo na deset stupňů. Do toho přišly kroupy.
"Člověk jede úplně zmrzlý, přijede k řece a musí do té studené vody. V televizi jsem viděla, že se tu kolo nosí na zádech, tak sem si ho tam hodila a šla hlouběji a hlouběji, jenže mě začal unášet proud. Když jsem se celá mokrá dostala ven, čekal nás šotolinový úsek, kde foukalo. Tam krize byla. Vůbec jsem necítila nohy a nemohla jsem držet řídítka. Potom, jak jsem pořád vyšitá koukala na přední kolo, jsem málem trefila krávu, která šla do cesty..."

Žádný velký komfort ale po takovém dni bikového očistce nečekejte. Zmrzlé závodníky čekají vlhké stany a vlhké civilní oblečení. To závodní se snaží usušit kdekoliv je to jen trochu možné, třeba i u sebe ve svém spacáku.
"Tady jsem měl krizi zase já..." přiznává Libor chvíle před pátou etapou, kdy chtěl TransRockies zabalit. To teplota klesla k pěti stupňům a některá místa na trati pokryl sníh. "Ale když vidíte, že se vaše přitelkyně v šest ráno souká do mokrých ponožek, aby šla znovu na kolo, tak vás to zvedne. Nakonec to byl asi nejhezčí den, jelo se nám skvěle." říká k 66 kilometrů dlouhé etapě s převýšením 2000 metrů.



Do cíle dorazili po necelých 31 hodinách, na pátém místě v kategorii smíšených dvojic a mohli si obléct tričko s nápisem "Finisher".
"Je to neporovnatelný s čímkoliv u nás. Je to asi jako kdybyste jeli 7x za sebou mostecký maraton. Sedm dní po singletracích. Překvapilo mě, že se takový závod dá vůbec udělat. Je pravda, že už přemýšlíme o dalším takovémhle závodě a je dost možné, že se do Kanady vrátíme." dodává ke splněnému snu Libor Oplt.


Foto: Raven Eye Photography, archiv Kona Cycling Point

%pagebreak(Zápisky z TransRockies)%


Den startu
Fernie, krásný sluníčko, vůbec nevíme co nás čeká, na mapě je jeden kopec od startu, něco mezi 7 a 10km, a pak už snad lepší... vyrážíme jako na časovce, po minutě a neuvěřitelně lehce ve stejném tempu, ještě v údolí začínáme předjíždět některé páry. Děsíme se, jestli to tempo vydržíme a jestli je vůbec dobře zvolený. Kopce v Čechách nejsou kopce v Kanadě. Dvacet cm vyježděnýho korýtka, které šněruje nahoru, dolů, z prava do leva, mezi vším, co les dal, je záhul jak pro nohy, tak pro ruce i záda. Po půli kopce, už předjíždíme chlapi. Za vrcholem začíná krásnej masakr trailovejch sjezdů, na druhé občerstvovačce zbytečně stavíme, jak drahá chyba to byla se ukáže až v cílí. Následující singltrek 10 km do cíle je to nejbáječnější, co jsme do té doby zažili, ale jen do tý doby. Dnes nás nepředjel jediný člověk! Umýt sebe, kola, navečeřet se a pokusit se spát. Usíná se nám o to hůř, že jsme po večeři na vyhlášení zjistili, že na třetího nám chyběla minuta a na druhýho pouze čtyři...

Den druhý
Před startem zažíváme poprvé cirkus společné snídaně a následné mravenčí přípravy. Je devět a startujem, po včerejšku relativně v pohodě. Víme, že nás čeká, bez nadsázky 35km do kopce a to pořádnýho. Nastoupaný metry jsou neúprosný a na vrcholu, kde se to láme, začínají jámy, zvané louže, ve kterých se roky před tím pár lidí "utopilo" až po ramena. Sjezd Porky Blue mě poprvé v životě přivedl ve sjezdu na hranu skály, kde ani na pravo ani na levo nevidím dno srázu. V jeden moment nevím jestli řvu strachy, že spadnu já a nebo, že to za mnou neustojí Karla. Zvládá to bravůrně a až v úseku, kde jiní borci tlačí, háže své první salto do kamenů. Deset vteřin strachu a ticha, ale zvedá se a drtí další šněrovačku, pravá levá, zhruba v čtyřiceti procentním klesání. Do cíle dojíždíme spokojený, opět na čtvrtém místě a tušíme, že do konce závodu je pódium pravděpodobně nereálné. Večerní vedro a nesnesitelně těžký vzduch v hostelu, kde máme usínat ve čtyřech, v patnácti metrech čtverečních, nás likviduje snad víc, než kanadský kopce.

Den třetí
Celá etapa se dá přirovnat k maratonu jen a jen v singltreku. Sjezdy jsou bomba. Přichází kopec smrti. Nejde jinak nazvat 7km stoupání ve výhni kanadskýho slunce, kdy se poslední 3km v rozmočený travnatý stráni už nedá skoro ani tlačit. Zažívám poprvé, jaký to je litovat nejenom sebe a svých nohou, ale toho, že jsem do tohohle pekla přemluvil Karlu. Poprvé jí beru bika a zkouším strojovým tempem vždycky po pár metrech vystoupat výš. Úplně na plech objíždíme krásný jezero Lake Longe, Cíl a za ním 5 min, které si nepamatuju. Večer posloucháme instrukce, ohledně přesunu 250 km na start 4.etapy a čtyřka se nás drží již třetí den, jako výsledný umístění...

Den čtvrty
Snídaně už od 5:30, všechno naházet do tašek, kola do náklaďáků a busem 3 hod přejezdu. Startujeme v poledne a vedro mě poprvé přesvědčilo, že si neberu ani spodní triko ani vestu s sebou. Karla mě kopíruje a o pár hodin poté mě musí k smrti nenávidět. Od startu jedeme první šotolinu, kde si po třech dnech zataženejch nohou ze singlů uvědomíme, jak rozdílný můžou být jednotlivé etapy. Procouváme si hloubějc než bychom chtěli a v singltrekách nás to potom o to více bolí. Na horských plošinách Kananaskis začínají rašeliniště a brody, někdy po náby, někdy po sedlo! Zatáhlo se a rázem je 10 stupňů. Začíná bouřka ve 2000m.n.m a z vody se stanou kroupy velikosti třešně, jsme unavený, zmrzlý, ale víme, že jedinou záchranou je les. Poslední singly, poslední sjezdy, koryta plná vody, nohy do fialova modrý a ve sjezdech člověk neví, jestli ještě drží brzdové páčky, nebo už je pustil. Euforii údolí schladí brod řekou, kde borcí mizí až po krk, ale my genialně vybíráme hloubku po pás, proud je tak silný, že Karla vystupuje z řeky o 10 m níže, než do ní nastoupila. Cílovou bránu nevidíme, vodu a bláto máme úplně všude. Před námi stojí stanové městečko.Jinak nic, jen jeden stan s propanbutanovým hořákem a o pár metrů dál sprchy. Zázraky se dějí, voda je teplá. Pak už jen tři hodiny rozmrazování se, ve čtyřech vrstvách čehokoli. Nastává boj o místo na sušáku treter a poté zjištění, že věci v taškách, jsou z poloviny mokré. Sušíme, sušíme, sušíme... Zima u večeře, zima všude a zamrzli jsme i v umístění, 6. místo a propad na 5. celkově...

Den pátý
Otevřít oči v 5 stupních je námahou, jsme nateklý z vejšky, z vlhka i ze zimy. Mám krizi a přemýšlím, že zabalím... zaplať pán bůh, ženský jsou v těhle momentech tvrdší, takže mi Karla říká pár správných vět ve správný okamžik. Oblíkáme na sebe zateplené věci, pláštěnky, zbytek věcí rozkládáme ve stanu s naivní představou, že uschnou a vyrážíme na start. 9:00 a had se rozjel do dlouhého táhlého kopce. Z dálky to musí vypadat jako lokomotiva, protože se z nás kouří a párá jde i od pusy. Vrcholek lámem uprostřed pole a začínáme singlem ve sněhu, kde se poprvý snad i smějeme. Je srpen a jedeme zasněženou cestou. Jak ubíhají kilometry, ubíhají i hodiny; bahno, louže, potoky vody už člověk nevnímá, ale dobře zvolený oblečení nás morálně drží... je to sexy day!!! Z krize se nakonec vyklubal asi nejpohodovější den, díky za něj, a za 4.místo! Počasí se snad umoudřilo, večer už neleje!

Den šestý
Ráno startujem, před tím vše do tašek a aut, dojezd bude s přesunem. Vyrazili jsme na "nejobávanější" etapu, která strašila sedmičkou na začátku v dýlce. všichni staří mazáci nás děsili, že tady teprve začíná Transrockies. Až o pár km dál jsme pochopili, že starý Transrockies mělo sílu a váhu délky etap, ale při relativně větších přejezdech šotolinou a po cestách... pro nás se tahle etapa stala odpočinkovou, protože jsme zjistili, že jsme vlastně v Čechách trénovali na dlouhý "kilometráže" a tohle nám sedělo. Snad jsme si i užívali výhledy ve 2000m.n.m, sjezdy alá Jizerské hory, to vše standardně vmícháno do fantastických singlů. Posledních deset km singlů nám ale medvědice s mláďaty "ukradla" takže nás čekala "časovka na silnici". Opojení, z předposlední etapy proložený večerní šou, ve stylu kanadského "kýče"-svatba jednoho z mixu, nás hodila do pohody. Poprvé za celou dobu leštíme kola abychom se do cíle "blejskli!". Na předčasné oslavy není síla a tak jdeme do spacáků.

Den sedmý
Ranní chlad na ranči slunce vyhnalo na příjemnou teplotu a po snídani na sebe natahujeme čistou a slabou "kůži". Prvních pár km cítím, že to Káje dneska nesedí, takže zvolňujeme, ale jak už to bývá, ženská vás vždycky překvapí, takže první přejezd transcanada highway mě rozhodí její zrychlení Chopíme se příležitosti a pomalinku zrychlujeme i v singlech, dojíždíme davy, které se natáhly do neuvěřitelného hada. Čekáme, čekáme, čekáme a dojíždíme dvojici, která je v celkovém pořadí před námi, dvakrát je předjedem, dvakrát předjíždějí oni nás, ale nakonec si chceme poslední km užít a v relativně rychlém tempu přijíždíme ke Canmore, poslední sjezdovka v Nordic Centre a singltreky přímo v Canmore jsou tou nejfantastičtější tečkou za Transrockies. Do cíle Karlu ženu, mám defekt na zadní gumně (první za celé Transrockies), takže poslední sjezdy letíme, až se bojim aby jsme dojeli. Strach střídá husí kůže a emoce v cíli, jsme tam! Dostáváme medaile a nejdražší tričko na světě, tmavě červené s nápisem: TRANS ROCKIES FINISHER...

%pagebreak(Fotogalerie)%