TEST: Cannondale Jekyll 2015

Three, two, one, Go...

Na start první rychlostní zkoušky jsme se museli vydrápat do výšky 500 m.n.m. a krásně tak vyzkoušet hned na začátku jak dobré je mít možnost přepnout Jekylla na stoupací režim. Vzpřímenější vidlice a zejména necelá stovka milimetrů zdvihu vzadu nám občas i velmi prudký výjezd hodně zpříjemnily.

Tady je třeba říct, že vůbec geometrie celého biku se oproti jeho 26" předchůdci výrazně změnila. Kromě větších kol se totiž prodloužil rozvor a víc se položila vidlice, což pro enduro bike, jakým Jekyll bezesporu je, znamenalo výrazný posun ve stabilitě kola. Té pak napomáhá, stejně jako výbornému ovládání, také předsazená osa náboje oproti ose Lefty vidlice o 50 mm.

Systém nastavení stoupacího módu probíhá rychle a snadno malou páčkou na řídítkách, která má dvě polohy. Bohužel, kdo by očekával integrované ovládání zdvihu rovněž i u vidlice, bude zklamaný. 160 mm se dá sice u Lefty vidlice výrazně "zabrzdit" čudlíkem uprostřed regulačního kolečka, ale k zamčení, nebo snížení vidlice bohužel v žádném případě nedojde. Je pravda, že stoupací geometrie se ale přesto upraví díky tlumiči a tak je otázkou, zda-li by další snížení předku bylo vůbec ještě smysluplné.

Nicméně když už jsme u té Lefty vidlice, tak musím konstatovat, že kombinace historicky největšího zdvihu, který dostala letos do vínku, s nízkou hmotností a výborně poladěným chodem dává téměř zapomenout starým časům, kdy byly Lefty, nebo headshoky známé absolutní absencí progrese. Těžko říct, zda-li v Cannondale pro nás novináře nějak speciálně poladili testované biky s Lefty vidlicemi, ale chod té mé i všeh mých kolegů, u kterých jsem vidle zkoušel, protože jsem nevěřil, že mohou najednou fungovat tak dobře, byl opravdu výtečný, hladký, jemný, nezadrhával se a přitom s narůstajícím zdvihem patřičně přituhoval.

Karbonový rám, karbonová vidlice, XX1 sada a karbon kam se jen podíváte stojí za další brutální vlastností tohoto kola a tou je výborná hmotnost. Pocitově je to něco podobného, jako když si sednete na 6,5 kg silničku a vnitřně si říkáte jestli vás vůbec unese. V případě Jekylla jde o bike na 160 mm zdvihu, přesto je jeho hmotnost pohybující se kolem 12 kg nezvykle nízká a to nešlo o top model Ultimate, který bude vážit odhadem tak 11,7 kg!!! Sečteno a podtrženo; stoupání je s Jekyllem skoro tak snadné jako byste jeli na kole s o minimálně 4 cm nižším zdvihem. Odpich má výborný, a jediné, co ho lehce omezuje, jsou široké pláště Hans Dampf, které ovšem 100% využijete ve sjezdech a enduro eRZetách.

Jak jsme se postupně šplhali na kopec, kde byl start první erzety, hlavou mi probleskovaly myšlenky jak moc bude asi trať náročná? Přežije Japonec první erzetu, jaký to bude pocit jet na kole, na kterém jsem nikdy předtím neseděl? Závod na oči bez jediné možnosti tréninku, a kde budou skrytí avizovaní fotografové, před kterými máme pózovat a usmívat se abychom pak měli následně pořádný materiál do svých rodinných alb a redakčních testů s fotkami, které si v ničem nezadají se závodními fotkami Jeroma Clementze?

Začátek první erzety spočíval ve šlapavém 50m úseku do mírného kopce hned po startu aby se záhy trať za horizontem, kam jsme neviděli, zlomila do několika prudších serpentin a následného trailového úseku mezi kameny s občasnými skalkami. Žádná zásadní past na nás naštěstí nečekala, jen mě těsně před cílem zabrzdil jeden z amerických kolegů, kterého se mi podařilo dojet, takže mi úplně zkazil ambice na vítězství, protože jsem ho předjet už nedokázal a cílem prohoupal na pohodu.

V hlavě mi však v průběhu první eRZety několikrát problesklo, jaké by to asi v těch přísných zatáčkách bylo na devětadvacítce? Sedmadvacítkový Jekyll totiž zvládal utažené zákruty příkladně, v podstatě ještě lépe oproti možnostem jeho pilota, který byl pochopitelně, a to musím sebekriticky přiznat, slabším článkem. Navíc jízda na oči vám pěkně zvedne adrenalin v krvi obzvlášť když jde o závod. Jenomže riskovat zranění na úvod sezony navíc 3000 km od domova, to si nepřeje asi nikdo, takže intenzivní test brzd občas prostě proběhl ačkoli jsem vzápětí zjistil, že by to bývalo bylo šlo projet pod plynem daleko rychleji. Jenomže vrhejte se za horizont, kam nevidíte, jestli bude skok nebo klopka...

Ale pojďme zpět ke kolu. Otevřením tlumiče Fox Dyad přepnete 95 stoupacích mm zdvihu na 160 mm zdvihu sjezdového. Sníží se vám těžiště a z XC biku se tak najednou stane ten pravý Enduro dravec. Ale abychom zase nepodléhali přehnané eufórii. Dyad je zajímavý počin, to je pravda, ale na vlastnosti a charakter pružinového chodu sjezdových tlumičů, ač se snaží sebelépe, tedy rozhodně nemá. Dílem za to mohou pochopitelně obrovské tlaky, které v něm jsou, dílem možná i jednočepová, byť přepákovaná zadní stavba. Charakteristika zadního zdvihu je prostě taková gumově tupá. Progrese je sice dostatek, pochytá i malé nerovnosti, ale oproti pružině je systém línější, jakoby více utlumený. To je však obvykle vlastnost takovýchto univerzálních kol, na kterých zvládnete vyjet i sjet prudký kopec, ale nemůžete po nich chtít aby srdnatě sekundovala jak XC speciálu, tak DH kolu. Jejich cílem je právě univezrálnost a v té je Jekyll opravdovým králem.

Zvyknout si na 1x11 řazení nebyl problém, převodníky zcela postačovaly našim potřebám a jednoduchost jediné páčky je prostě geniální stejně tak, jako absence vodítka i přesmykače, přičemž řetěz mi nespadl ani jednou a to byla trať občas i hodně rozbitá a drncalo to na ní o 106.

V cíli jsme byli všichni plni zážitků. Kola jsme odevzdali do depa a při současné konzumaci zasloužených těstovin jsme probírali naše závodní zážitky čekajíc na vyvěšení výsledků, a rozlití místní kořalky. Ze 44 novinářů jsem se nakonec prohoupal do cíle 16. s víc jak třemi minutami ztráty na Clementze a dvě desetiny sekundy před maníkem z Mountain Bike Action což je ve třech erzetách tak nějak akorát - utěšoval jsem se konzumujíc při tom kávičku se sladkým jahodovým dortíkem.