TEST: dětský vozík KoloFogo

V praxi od zapřažení až po jízdu

První složení vozíku zabere přibližně 10 nebajkerských minut. K vozíku je dodáván přehledný návod i s obrázky nebo ho naleznete na blogu Kolofoga zde.

Připojení vozíku za kolo je pracnější než u dvoukolové konkurence. Nejprve je potřeba na sedlovku nasunout kloubový adaptér (při objednávce musíte zadat průměr sedlovky). Ten je potřeba zapřít o spodní rámovou trubku a pevně dotáhnout, aby se zamezilo jeho protáčení.

Majitelé hydraulických teleskopů nebudou úplně nadšení a nejsem si jist, jak by na to reagovala karbonová sedlovka.… Dále je potřeba nasadit upínák na madlo kočárku a propojit tažnou tyčí, kterou dotáhnete rychloupínáky. Přikurtujete pasažéra a můžete vyrazit. Jak probíhá složení a zapřažení vozíku za kolo můžete shlédnout v krátkém videu, které jsme si s dovolením vypůjčili od firmy Redfleck. 

Pasažérův prostor

Nalodění pasažéra je zde velmi snadnou záležitostí. Jak už jsem zmínil v popisu. Přední část čalounění se dá kompletně odklopit, čímž vznikne velkorysý prostor pro manipulaci a díky světlé výšce se s prckem nemusíte tolik ohýbat, což ocení hlavně něžné pohlaví. Vnitřek vozíku poskytuje dostatek prostoru pro pasažéra i jeho případného plyšového spolucestovatele. U pravé nohy má 1 přihrádku na pití a 1 na menší sváču. Náš roční pacholek na ní teda zatím nedosáhne, ale vždy odjížděl s pocitem, že má vše co potřebuje. Jen jsme občas museli zastavit a lahvičku mu podat. :)

Sedadlo možná na první pohled působí jako dřevěná lavice z vězeňského autobusu, ale nenechte se oklamat. Pasažérovi poskytuje opravdu dostatek komfortu. Opěradlo sedadla se dá nastavit do dvou poloh. Vzpřímenější pozici ocení takzvaní “čilící” a naopak pohodáři nebo notoričtí spáči, kteří to po 200 metrech jízdy zalomí, ocení tu položenější. Přičemž ani jedna z poloh je nepřipraví o dokonalý výhled. Co jsme velice ocenili nebo spíš Mára, byla opěrka hlavy, která mu při menším šlofíku držela hlavu v příjemné pozici. Jištění mají na starosti pětibodové pásy.

Zapřažen za kolem

Vozík  jsme do testu dostali již značně použitý s několika provozními šrámy. Před námi ho měl například Pepa Dressler a dalších nespočet případných zájemců. To nám nikterak nevadilo. Naopak jsme byli rádi. Mohli jsme ho bez obav protáhnout všude, kde jsme chtěli, bez pocitu ničení nové věci. Trochu jsme i doufali, že se na něm projeví neduhy související s častým používáním a stářím. Inu pojďme na to!

Při prvních metrech se mnou vozík značně cvičí. Kymácení ze strany na stranu se po prvním kilometru naštěstí vytrácí. Stačí trochu upravit styl šlapání. Podobně jsem se musel sehrát i s dvoukolovým vozíkem, který mě při šlapání naopak tahal za zadek. Prvních pár kilometrů většinou musíme absolvovat po silnici. Míjení s auty bylo rozhodně bezpečnější než s dvoukolákem, který je o něco širší. Kfko kopíruje vaší stopu, což je velká výhoda při najíždění ke krajnici. S dvoukolákem si musíte dávat pozor, aby nezaplul do příkopu.

Při najetí na lesní cestu vám teprve Kfko začne ukazovat jeho největší přednosti. Obrovskou výhodou je možnost nastavení tlumiče dle aktuální váhy pasažéra a daného terénu. Ať jsme s ním zavítali na štěrkovou cestu plnou kamení nebo lesní cestu posetou kořeny, Kfko bylo vždy jak přibité k zemi. S dvoukolákem na rozbitějších cestách musíte uvážlivě volit stopu, aby vám jedno kolo nezapadlo do vyjeté koleje, větší díry a podobně. Ruku na srdce. Je to otravné. Obzvlášť když dítko spí a vy ho nechcete probudit šokem. To, že se pak musíte více soustředit na volbu stopy místo po pokukování po okolí (okolí čti ženských) je věc druhá. To u Kfka odpadá. Vozík, jak už jsem zmínil výše, kopíruje vaší stopu. Stačí v sobě utlačit toho malého kluka, co vás nutí projet každou větší kaluž, přeskočit kdejakou kládu ležící na zemi.

Nejprve jsme vozík používali v kočárkové verzi. Její náprava slouží i jako stojánek. Po připojení vozíku za kolo ji jednoduše odepnete, po směru jízdy překlopíte a přicvaknete k hornímu rámu.  Jednoduché, rychlé a funkční. Problém nastal na užších trailech, kde jsme kolečkem čas od času zavadili o terén. Ne, že by to byla veliká rána, co by vozík zastavila, ale nepříjemné to bylo. Máru to vždy spolehlivě probudilo a mě dosti rozhodilo. Ono když si to jedete v náklonu s rohlíkem na obličeji klopíte, klopíte…a najednou rána, co se vás snaží narovnat, není úplně příjemnou záležitostí, obzvlášť, když je před vámi strom, skála nebo prudký svah a potřebujete točit! :D Možná si teď říkáte: “Tak ty kolečka sundám!” No ale kam je dám? 

Do kokpitu k Márovi určitě nemůžou a do zadní kapsy se nevejdou. Doma je také nemůžete nechat protože bez nich pak vozík v zaparkované poloze nedrží. Tady se trošku láme chleba k využívání KFka. Jestli budete převážně jezdit rozbité, ale široké cesty s možným využíváním odrážedla v místě tomu odpovídajícím, doporučuju kočárkovou verzi. Jestli vás to naopak táhne více do lesa, sáhněte po stojánku. Ten vám ušetří nějaké to kilo, které je pak znát ve výjezdu, dovolí více klopit, jezdit užším terénem a plní i funkci ochranného rámu. A za mě, pak KFko hlavně vypadá rozhodně drsnějc! Zdlouhavější, trochu i otravnější zapřahání za sedlovou trubku se vám oplatí ve sjezdu a v obratnosti. 

Kolo je více zatěžováno z vrchu, což bylo znát v zatáčkách na brzdách. Vozík neměl tendenci mi zadní kolo rvát do smyku a projíždění zatáček ve větší rychlosti bylo přirozené. V pomalejších zatáčkách jsem v náklonu pociťoval menší vratkost do strany. Ale nic velkého. Přirovnal bych to k jízdě na motorce v serpentinách. Stačí trochu přidat a vratkost je pryč. Pozor si musíte dát v zatáčkách při míjení stromu, kde je potřeba myslet na celkovou délku soupravy a majitelé endur musí zapomenout na “řezání” zatáček. Při volbě tras nám Kfko dávalo volnou ruku. Ať už šlo o cyklostezky nebo lesní traily poseté kořeny. Vždy odvedlo skvělou práci. Jak komfortem pasažéra, který si jasnými výkřiky řídil rychlost, tak plnohodnotnějším zážitkem z jízdy mé maličkosti. 

Kočárek

Kfko jsme převážně využívali jako vozík za kolo. Ale menším výletům v kočárkové verzi jsme se neubránili. Tady mu do karet oproti dvoukolové konkurenci hrála opět jeho šířka, která nám nebránila se prorvat kdejakou brankou nebo dveřmi. Co se týče pohodlí pro pasažéra, už to zase taková sláva nebyla. V kočárkové verzi je většina váhy na pevné, neodpružené nápravě a drncání zde bylo znatelnější oproti dvoukolové konkurenci.

Další věcí, která je z počátku výhoda, se s dospíváním dítěte stává nevýhodou. Pro setup "Kočárek" je váš potomek situován pohledem na vás. To je bezesporu výhodou pokud máte sviště ještě v miminkovníku. Po celou dobu ho máte pod kontrolou. V nevýhodu se to obrací v útlejším věku dítěte. Tomu našemu je už něco málo přes rok a to poslední, co chce venku vidět je náš obličej. Jeho neustále vykrucování hlavy do strany nám připomínalo jeden nejmenovaný horor. Za to nesmíme zapomenout pochválit brzdu. Ta při chůzi ze svahu odváděla svojí práci důkladně. Stačilo jí pomoci ke gripu zatlačením na rukojeť.