TEST: Merida One Forty 700

Předmětem dnešního testu bude hliníkový trailbike s hodně slušnou výbavou, který letos nově nabízí Merida...

Autor: Petr Bureš
Foto: Petr Bureš
TEST: Merida One Forty 700

Jízdní dojmy

Tuhle Meridu jsme měli v redakci o něco déle, než bylo původně v plánu, ale o to víc jsem měl možnost se na ní povozit a mimo jiné také srovnat její schopnosti s nedávno testovaným, taktéž hliníkovým Canyonem Neuron, ale třeba také zavzpomínat na to, jak jsem několik měsíců zpět lítal na hodně podobném modelu One Sixty.

Ale vezmeme to pěkně popořádku. Na test jsem dostal tuto stočtyřicítku ve velikost L, což by v řeči čísel díky délce sedlovky odpovídalo téměř dětské velikosti 17,5". Jenže podle tohoto údaje se u nových Merid nemůžete vůbec rozhodovat, protože i největší dostupná velikost XL má hodně krátkou sedlovou trubku, a to po stejném přepočtu dává jen 18,5". Merida tím totiž naznačuje, že to, jakou velikost si vyberete, nemá primárně ovlivňovat vaše výška, ale vaše jezdecké preference a kvůli tomu se i na XLko vejde 175cm jezdec zatímco vyšší postavy, které mají rády vzpřímenější posed, se dokáží klidně poskládat nejen na eLko, ale i na eMko. Má to však svá "ale".

Merida zvolila v tomto případě překvapivě o něco progresivnější geometrii než u allmountain modelu One Sixty. Tedy hlavový úhel je sice o stupeň kolmější 65°, ale sedlový úhel je zde rovných 80°, což v kombinaci s poměrně krátkou hlavovou trubkou vyrábí u většího člověka, jako jsem já, pocit, že bylo tohle kolo navrženo pro nonstop jízdu do kopce, protože ta mu jde neuvěřitelně dobře.

Díky tomu, že sedíte opravdu hodně před zadním kolem potažmo nad středovým složením a šlapete hodně pod, nikoli před sebe, se rám i v maximálních stojkách chová naprosto stabilně, klidně a vy nemáte potřebu jakkoli balancovat kvůli vyvažování těžiště. Po rovině je to už poněkud jiná písnička, protože se najednou ocitáte v poměrně nevyvážené pozici, kdy máte pocitově daleko více těžiště na předních rukách a z vysoko napozicovaného sedla se musíte ohnout do více aero předklonu k řídítkům, než je na tuto kategorii kol obvyklé. Po prvních několika jízdách jsem si dokonce připadal, skoro jako kdybych seděl na XC kole, jen s tím handicapem, že tady musím rozpohybovat 16,5 kg hliníku místo pro XC obvyklých cca 12 kg karbonu :-).

Tenhle nesoulad jsem nakonec vyřešil zajímavým poznatkem, a to tím, že jsem začal častěji měnit výšku sedla. Ve výjezdech a rychlých rovinkách, kdy se potřebujete maximálně opřít do pedálů ze sedla, jsem nechával sedlovku ve své maximální pozici (80,5 cm) ale na trailech a tam, kde jsem nepotřeboval dupat jako drak, jsem si ji prostě spustil o pár centimetrů dolů, snížil si tím tlak na ruce a pocitově se tak s těžištěm posunul více ke středu kola.

Tohle bych řekl, že je hlavní a podstatný rozdíl oproti kolům s položenější sedlovou trubkou. Třeba takových 77°, což je sám o sobě už hodně progresivní úhel sedlovky udělá o několik centimetrů větší vzdálenost sedla od představce a tím podstatně změní pocit z této pozice v okamžiku, kdy potřebujete pedály točit a švihat.

Jakmile se před vámi kopec sklopí a začnete z něj sjíždět, je hodně věcí jinak. 230 mm zdvihu sedlovky, které jsem obvykle nemusel ani využít celých, totiž v jediné sekundě dokáže přepnout pocit z tohoto kola a místo XCéčka se z něj najednou stane opravdu šťavnatý trailbike. Sedlo se vám pod nohama úplně ztratí, takže rázem můžete s těžištěm manipulovat, jak potřebujete. Poměrně blízký kontakt s terénem díky velice nízkému stacku sice není úplně mou preferencí, ale přiznám se, že jsem si v tomto případě na něj nemusel dlouho zvykat a časem jsem ho začal vnímat i jako určité plus. Svůj podíl na tom měla ale také vidlice, která na svůj zdvih 150 mm byla poměrně dost progresivní a i při nastavení nižšího tlaku jsem nedokázal využít její potenciál zcela naplno.

Oproti přední vidlici mi ta zadní přišla výrazně aktivnější, a to jak při sjezdech, tak i ve šlapacích úsecích. Tady je potřeba přiznat, že jak jsem chválil vrchařské schopnosti rámu, resp. jeho geometrie, musel jsem pokaždé sáhnout po páčce regulující tlumení, abych zmírnil pohupování zadního odpružení. Přiznám se, že v poslední době vnímám většinu odpružení a toho, jak je nastaveno podobně, vlastně jako výhodu, protože když chcete opravdu aktivně žehlící chod v otevřeném módu, nemůžete automaticky čekat naopak tuhý projev pod pedálem ve výjezdu. Vždycky to bude nějaký kompromis, který bude mít za výsledek buď ztrátu citlivosti, nebo nutnost používat páčku tlumení ve výjezdu. A ta druhá z možností je podle mě rozhodně lepší.

Ohledně zadního zdvihu bych pak ještě dodal, že na 143 mm a zeropivot je tu překvapivě hladký chod, který se u bezčepového odpružení zas tak často nevidí. A zejména u hliníkového rámu si vlastně ani nevybavuju, že by ho někdo jiný nabízel. Co mě občas malinko štvalo, bylo jemné povrzávání zadní stavby během šlapání a pohupování, které jisto jistě nešlo ani od pedálů ani od BSA středového složení.

Co se týká použitých komponentů, musím říct pár slov o použité sedlovce. Její vnitřnosti a krabička, kterou nepřehlédnete na levé straně sedlovky totiž přinášejí možnost měnit zdvih sedlovky, resp. redukovat ho z maximální hodnoty 230 mm třeba jen na 100 mm, nebo i méně. Záleží na tom, jak vysocí jste a jak velký rám používáte. Osobně jsem tuhle věc ale nepoužil, protože i při maximálním vysunutí sedlovky jsem měl v rámu dost místa pro nastavení mého posedu a naopak mě občas docela bavilo využívat obrovský zdvih na maximum.

Samotná krabička je sice poměrně velká a nevzhledná, na druhou stranu nijak zásadně nepřekáží během šlapání a ucítíte jí pouze v okamžiku, kdy se levou nohou zapřete v dolní úvrati o pedál při zatáčení doprava. Jindy o ni vůbec nevíte. Mechanicky chodí jako jiné sedlovky. Ovládací páčka nevyžaduje extra sílu a rychlost vysunutí také nebyla ani příliš rychlá ani pomalá.

Pokud bych měl zmínit ještě další komponenty, musím opravdu pochválit jednak SLX brzdy, které ve své čtyřpístkové verzi dokázaly spolehlivě brzdit kolo i během delších sjezdů. Sice zde byly jen obyčejnější Shimano kotouče, ale jejich účinek posiloval průměr 203 mm na obou kolech, což bylo fajn.

Další pochvalu pak zaslouží ojedinělý jev, kdy produkťáci zvolili kombinaci řazení tak, že s Shimano Deore základní kazetou vyspecifikovali SLX lehčí přehazovačku a k ní XT páčku řazení, která umí, stejně jako nejvyšší XTR odřazovat o dva pastorky najednou. Obvykle výrobci totiž dávají páčku SLX, nebo Deore, které jsou sice o pár dolarů levnější než XT, ale tuhle fičuru nemají a to je škoda.

Poslední, o čem stojí zato se zmínit, je nářadí. Merida sice nemá uvnitř rámu žádný speciální úložný prostor, přesto s sebou to nejnutnější budete mít a to jednak díky univerzální páce upínáku v zadní ose a jednak díky sedlu, pod kterým najdete ve speciálním držáku malý multiklíč. Jediné, co vám tak bude chybět, je pumpička, náhradní duše a centrklíč s montpákami. Pro ty je ale připravený v rámu další úchyt, ke kterému lze toto vše připevnit a nemuset tak mít s sebou kvůli tomu batoh nebo ledvinku.

Přečteno - 20279x Tagy: testy merida my2023
Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. DoplňkyTEST: Magene C606 GPS
    TEST: Magene C606 GPS
  2. TechnikaFotogalerie: Orbea Rise M10
    Fotogalerie: Orbea Rise M10
  3. Testy - RecenzeTEST: Orbea Rise M10
    TEST: Orbea Rise M10
  4. TechnikaFotogalerie: 2x Qayron One.Dr
    Fotogalerie: 2x Qayron One.Dr
  5. Testy - RecenzeTEST: Ocel, nebo hliník - 2x Qayron One.Dr
    TEST: Ocel, nebo hliník - 2x Qayron One.Dr
  6. DoplňkyTEST: e*thirteen Helix Race 12
    TEST: e*thirteen Helix Race 12

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.

redakční systém | ISSN 1803-5744