Cape Epic je týmová záležitost...

Ani na druhý pokus se nepodařilo Tomáši Přibylovi absolvovat vysněný závod Cape Epic v Jihoafrické republice s dlouholetým parťákem Viktorem Zeiselem z týmu Česká spořitelna MTB Masters. Před třemi roky musel Viktor svou cestu vzdát předem kvůli neodkladné operaci kolene (Sám na Cape Epicu I, Sám na Cape Epicu II), letos  mu stopku vystavil pád a následné zranění jen dva dny před startem etapového závodu. Mimochodem, vzpomínáte na loňský Trans Germany? Dvojice Tomáš a Viktor také stála na startu, cíle se však nedočkala. Viktor si totiž ve čtvrté etapě zlomil klíční kost (čtěte Hranice mezi snem a zmarem).

Tomáš Přibyl tak již podruhé nastoupil do Cape Epicu s naprosto cizím člověkem, se kterým měl pramálo času na seznamování. Osm set kilometrů v osmi etapách s více jak 16.000 nastoupanými metry vyprahlou africkou divočinou zvládnul s Němcem Markusem Dahmenem, devětatřicetiletým bikerem z Duisburgu.

Kromě každodenní porce najetých kilometrů nám také Tomáš zprostředkovával bezprostřední dojmy z každé etapy, za což mu patří obrovský dík a rovněž  obdiv. Abychom letošní Cape Epic na MTBS důstojně ukončili, připravili jsme pro vás s Tomášem zajímavý rozhovor. Dlouhý, ale jeho postřehy a zážitky stojí za to.

Soutěž o ponožky a kompresní podkolenky Moose berte jako odměnu za čas strávený s námi, Tomášem a Cape Epicem 2009....

MTBS: Co se ti jako první vybaví, když si vzpomeneš na letošní Cape Epic?
Tomáš Přibyl: Asi Tě to překvapí, ale jako první se mi jednoznačně vybaví Viktor. Ono by to celé vyžadovalo delší vyprávění, je to hodně o psychice a o tom, jaké člověk prožívá stavy, když je najednou postaven před neočekávanou, zásadní věc a musí ji nějak vyřešit. Nejlépe tak, aby se všichni zúčastnění necítili blbě, což bylo v tomto případě hodně těžké.
Mockrát se mi honilo hlavou, když jsem ho viděl sice statečného, ale hluboce nešťastného, jestli bych se na celý závod neměl vykašlat a strávit čas s ním, ale pak zase vystrčilo růžky sobectví a touha si přece jen závod užít, i když s někým jiným a trochu jinak. Ale věř mi, kdyby mi Viktor řekl, že mě potřebuje, neváhal bych ani minutu a prostě bych nejel. Místy jsem z toho byl dost zoufalý...

Co je na tom závodě nejtěžší?
Celý závod, a tím myslím i čas kdy se zrovna nejede, je týmová záležitost. Nejtěžší je nastolit určité kompromisy tak, aby oba rideři byli spokojení a nedocházelo k nedorozuměním nebo dokonce hádkám. Já si o sobě myslím, že jsem dost citlivý člověk, a proto také toužím podobný záhul strávit ve společnosti někoho, koho znám, vím, co od něj očekávat a a důležité je také to, že on ví, jaké mám já slabiny a přednosti. Viktor je v tomhle pro mě pořád jednička; umí na sebe být neuvěřitelně tvrdý a dokáže jít za stanoveným cílem bez ohledu na překážky. Takže když přede mě osud postavil Markuse, a já si tentokrát z jiných adeptů ani nemohl vybírat, měl jsem určité obavy, jak to dopadne. V roce 2006 jsme s mým „náhradním“ parťákem vytvořili takovou dvojku, že nás dávali za příklad. Jako rozený pesimista jsem byl přesvědčen, že něco takového se nemůže opakovat. No a nakonec se stal zázrak a my si vyhověli ve všem, teď už mohu říct, že mezi námi nedošlo k jedinému problému. To považuji za jedno ze zásadních pozitiv letošního Epicu.

To je určitě zásadní záležitost, ale měl jsem na mysli třeba náročnost etap, počasí, přicházející únava a tak podobně.
Na počasí jsme byli celkem naštelovaní, kromě první etapy, kdy nás dost trápily křeče, to bylo v pohodě. Únava přichází naštěstí na každého. Mám už malinko propracovaný systém, jak ji aspoň trochu otupit, chce to se prostě věnovat sám sobě o trochu víc, než jiní, kteří se váleli v chillzone a popíjeli pivko.
Ale přiznám se, že mě zaskočila náročnost etap. Nejde ani tak o převýšení, to na papíře nepůsobí nijak omračujícím dojmem. Jenomže když bych porovnal nějaký závod u nás s dvěma tisíci metry převýšení a každou z etap letošního Epicu, je to jako ráj a peklo. Tolik úseků, kde musíš tlačit kolo, jet na skorozoufalce hlemýždí rychlostí, seskakovat a zase pár metrů šlapat, to tě prostě odrovná. Kamarádi se divili, jak můžeme jet tak dlouho relativně krátké etapy; to bylo dáno právě a jen neskutečně náročným terénem, kombinací písku, skal, šutrů a nekonečných výjezdů krajem nikoho, kde cesta nebyla vidět, ale přesto tam existovala.

Jak to vypadá, když člověk dojede etapu? Co ho čeká, v kolik si jde lehnout?
Jé, tak to je asi hodně individuální, můžu posloužit popisem našeho „pracovního“ dne. Jak už jsem se zmiňoval v některém z mých reportů, vstává se v pět (někteří nedočkavci i dřív), protože start etap je vždy v sedm. Hygiena, snídaně, dojít pro kolo do bikeparku naplnit flašky a pokud se mění etapové místo, skloubit to tak, abys už hodinu před startem etapy nic nepotřeboval a tašku s věcmi měl odevzdanou na kamionu.
Když dojedeš do cíle, musí to běžet jak na drátkách. Pokud jsi v novém etapovém místě, vyzvedneš si tašku, cvakneš si svoje číslo (karabina s cedulkou) na stan, který si vybereš, každý člen týmu má svůj, rozumí se samo sebou, že se vybírají vedle sebe. Rychle vyrazíš ke sprchám, abys nečekal frontu, jak dojíždějí další a další týmy. Teče teplá voda, máš svou kabinku, docela luxus. Potom se postaráš o bika. Obsluha u wapky je skvělá, předmyjí kolo chemií a pak klasická wapka, netrvalo to obvykle ani deset minut. Do bikeparku to bylo zpravidla pár metrů, kolo tam pověsíš a později, když uschne, dojdeš si máznout řetěz nebo udělat nějaké opravy.

No a pak nastal čas dostat do sebe co nejvíc jídla. Společná večeře je až v šest, takže do té doby jsme zvládli u stánků, které zde místní vždy rozvinuli, nějaké těstoviny, hambáče, zeleninu, apod. Vlastně ti to bylo úplně jedno, hlavně když bylo co do huby.
Když si odbudeš všechny tyhle povinnosti, také vyprat je občas potřeba, jdeš si sednout třeba do chillzone, velkého stanu, kde koupíš nealko nebo pivko, hraje tam muzika a běží dvě velkoplošné TV se sportovními programy, třeba o Epicu. Stan zavírá kolem desáté, ale to už řada borkyň a borců zhluboka zařezává. Nebo můžeš jít zkusit vystát frontu do internet café, přečíst si maily a něco napsat třeba na MTBS.
Osobně nejsem velký spavec, takže jsem zpravidla ulehal do stanu až tak kolem jedenácté, pustil jsem si do uší nějakou tu muziku a snažil se usnout.

Jak prožíval Cape Epic smolař Viktor?
Na tuhle otázku by nejlépe odpověděl on sám... Osobně si myslím, že mu bylo hodně krušno. Ale ono jde spíš o to, co dělal, že? Původně měl v úmyslu, že s námi pojede a bude pomáhat jako dobrovolník během závodu. Ovšem zranění se nijak nelepšilo, takže nakonec zůstal v Cape Town, absolvoval další vyšetření a ležel v penzionu. Sešli jsme se znovu až v poslední den závodu, když přijel za mnou už s berlemi a pak jsme spolu trávili dny do odletu, měli jsme naštěstí čas ochutnat skvělá jihoafrická vína, poznat pár milých lidí, ale to víš, pořád tam byla ta nevyslovená otázka, co se bude dít potom...

Jaké je organizační zajištění? Klape to nebo je to spíš divočina jako na Crocodile Trophy?
Organizační zajištění je skvělé. Stejně jako další velké etapáky pořádá i Epic německá agentura, tím je docela jasně zajištěno, že věci budou klapat. Všechno je na čas, výsledky skoro okamžitě, ráno připraveny startovní kóje s vytištěnými seznamy startovních čísel u každé z nich. A není to sranda, protože tady se nejedná o pár desítek lidí, ale o tisíc dvě stě!

Už jsem taky mluvil o tom, co je všechno pro účastníky k dispozici, a to jsem nezmínil stany, které jsou vždy vzorně postavené v sekcích, v každém na tebe čeká čistá matrace, celý areál má logiku, všude to máš blízko, z tohoto pohledu si opravdu není nač stěžovat.
Ale přeci jen jsem letos pár vad na kráse našel. Může za to hlavně fakt, že jsem mohl srovnávat s rokem 2006. Je jisté, že organizátoři se pokusili dost zásadním způsobem šetřit na nákladech. Změna etapových měst vždy po dvou nocích v jednom místě, absence závěrečného banketu nahrazeného piknikovými koši s jídlem a pitím pro všechny závodníky, méně ToiToi budek, i když vždy vzorně udržovaných a čistých, k čemuž sloužila trvalá obsluha. K mému překvapení ale pořadatel také rezignoval na systém tří čipů, který se mi tak líbil. Jen pro připomenutí; čipy byly umístěny v tašce, startovním čísle a na zápěstí každého závodníka. Vše bylo pod neustálou kontrolou snímacích rámů (jako na letišti), ztratit ani vyměnit se nic nemohlo. Letos byl čip pouze ve startovním čísle, další dva byly nahrazeny pouhou páskou s číslem na zápěstí, která se stále smazávala...
Ale to jsou všechno věci, které se dají přežít, jak už jsem řekl na začátku, ve své podstatě je závod perfektně zorganizován a nikdo nemá problém se v tom velkém bludišti orientovat.

Je nějaký rozdíl mezi letošním ročníkem a tím prvním, který si jel? Vyvíjí se ten závod nějak? Jsou třeba nějaké změny v zázemí, fungování atd.?
Na tuhle otázku jsem už částečně odpověděl. Ale pokusím se to shrnout trochu všeobecně a ve více rovinách. Závod jako takový má určitě svůj vývoj. Asi už všichni čtenáři pochopili, že se podstatným způsobem změnila trať. Z jezdivých rychlých etap, kde nebylo moc místa pro hračičky v zatočených singlících, ale pošmákli si spíše drtiči, kteří to umějí ve skupině, v háku a dokáží jet velkou pilu, když je potřeba, se závod posunul do ukrutně obtížného terénu, průměrné rychlosti se propadly a rozdíly mezi nejlepšími a námi amatéry dosáhly dramatických rozměrů. Někomu to může vyhovovat, já ale zastáncem obtížnosti za každou cenu nejsem, takže vyhledávání nepřirozených cest, nošení kola a podobné vychytávky, to mně radost nepřináší. Po hříchu musím konstatovat, že podobné zvyky začínají vyznávat i někteří naši stavitelé tratí, což mě mrzí...
Zázemí se určitě také vyvíjí, třeba mytí kol je dneska fakt na špičkové úrovni, vlastně na bika kromě mazání ani nemusíš sáhnout, když nepočítám nějakou tu rutinní kontrolu. Určitě bylo příjemné, že novým sponzorem se stal provider 3G sítí a internet byl skvělou pomůckou, ale i příjemným místem pro volné chvilky.Rychlejší byl i výsledkový servis a kancelář závodu, aspoň co já vím, neřešila v podstatě žádné zásadní protesty.
Oblast, ve které došlo k velkým změnám, je technika, na které jsme jezdili. Jestliže před třemi lety byl poměr celoodpružených kol k pevným 1:1, tak letos už fully jednoznačně vévodily startovnímu poli; odhaduji, že z deseti kol bylo osm celopér. Když jsme se pokusili jen tak odhadnout cenu všech kol v bikeparku, došli jsem k sumě 2 mil. euro, a to jsme byli dost konzervativní. Největší zastoupení měl Specialized, Merida a Trek, ale našel by jsi asi všechny známější značky,včetně Ibise a Ellsworth. Co jsem měl možnost vidět, byly všechny ty klenoty v perfektním stavu. I přes tento fakt je překvapivé, že se na Epiku nekoná technická prohlídka před zahájením etapáku, což je na některých evropských jednorázových závodech podmínka účasti.
Rovněž jsem zaznamenal poměrně masivní používání kompresního prádla nebo aspoň podkolenek po etapě. Osobně s tímto materiálem nemám zkušenosti, ale jak se zdá, je to poměrně významný trend v oblasti regenerace.

Co tě láká teď, když si dojel do cíle? Pojedeš do třetice nebo orazíš, počkáš na Viktora a příští rok vyrazíte zkusit štěstí třeba na TransRockies?
Ve chvíli, kdy jsme úspěšně proťali cílovou pásku poslední etapy, se ve mě rozhostilo prázdno. Asi si o mě většina lidí musí myslet, že jsem úplný idiot. Ale já se snažím dívat pořád dopředu a permanentně mít nějakou motivaci, abych trvale dokázal zvládat ten kolotoč; doma, v práci, na trénink a taky trochu odpočívat, někdy mě to dost zmáhá a říkám si, jestli není čas (maličko) zvolnit. Takže chvilka radosti z toho, že je člověk v cíli je vystřídána poměrně dlouhou pasáží útlumu a deprese. Vždycky si vzpomenu na „Cimrmany“. Podle jejich teze se život skládá ze dvou periodicky se střídajících období; očekávání a zklamání. Na mě to tedy platí stoprocentně.
Ale už jsem se z toho oklepal a začínám přemýšlet o něčem ještě šílenějším. Určitě mám v hledáčku tebou zmíněné TransRockies, ale stále víc mě láká La Ruta de los Conquistadores v Kostarice. Tam mi vadí jen to, že je to etapák individuální, stejně bych chtěl někoho ukecat, aby tam případně letěl se mnou. Bez toho, aby jsi se podělil o zážitky, je celé závodění poloviční. Ale jinak tenhle závod splňuje všechny mé představy o pořádné zabíračce, aspoň z toho, co jsem o tom četl.
Takže určitě chci ještě něco zažít. Brzy budu slavit kulaté narozeniny, tak to doma budu zdůvodňovat jako dárek. Pro mnohé asi dost zvrácené, ne? Ale uvidíme. Musím se vzpamatovat finančně, nejsem žádný magnát a doba není úplně nakloněna takovýmto projektům. Pokud jde o Viktora, není možné v tuto chvíli říct, jak se jeho zdraví bude vyvíjet; pokud by ale šlo jen o ten adrenalin, určitě by nebyl proti.

Co vás na trati nejvíce překvapilo? Kromě toho, že může mít člověk za den pět defektů...
Kromě těžkého terénu mě na trati nepřekvapilo vlastně nic. Všichni bikeři se chovali ohleduplně, pomáhat si na trati bylo samozřejmostí. Značení etap bylo sice jednoduché, ale dokonalé. Ale přeci jen něco; stále dokola mě překvapovali lidé na občerstvovačkách. Tolik ochoty a snad i radosti z toho, že tam mohou celý den stát v prachu a vedru a sloužit těm stovkám znavených cyklistů, to jsem asi nikde nezažil. Jihoafričané jsou obecně vzato hodně komunikativní, ale když ti odebírá flašky, sám je plní, u toho si třeba zpívá nebo tě podporuje slovy: „jste fakt borci, perfektní výkon, hodně štěstí ve zbytku etapy“, tak to je tedy něco! Překvapily mě i fotoautomaty, což byly rozestavěný foťáky na trati, které fungovaly na čidlo. Když byl zaznamenán pohyb, cvakla spoušť a odkudsi vypálil blesk. A ty defekty? Určitě teď umím vyměnit rychleji, už jsme měli praxi. Ale musím si ohřát trochu svou polívčičku; na mých bezdušovkách plněných mlíkem nebyl defekt ani jeden...

Celkově jsi spokojen s výsledkem a celou účastí na Cape Epic?
Na to není lehká odpověď. Už jsem tady jednou psal něco o smíšených pocitech a o tom, jak je charakterizoval kdysi pan Werich. Pro jistotu to zopakuji. Smíšené pocity zažiješ, když se tvá stará tchýně zřítí ve tvém novém autě do propasti. A tak nějak je to i se mnou. Vážím si toho, že jsme s novým parťákm všechno zvládli a dostali se do cíle. Markus byl super a vypadá to, že bychom mohli společně pokračovat i při dalších příležitostech. Naše umístění odpovídá tomu, co jsme jako dvojice byli schopni ze sebe dostat; kromě těch ztrát z celkových třinácti defektů asi nebyl další prostor pro zlepšení výsledku, odmakali jsme to víc než poctivě. A věřte mi všichni, už jen absolvovat ve zdraví celý Epic a dojet do cíle poslední etapy je vítězství!
Na druhou stranu tam pořád byla určitá pachuť toho, že se mi nepovedlo absolvovat závod s Viktorem, musel jsem na něj pořád myslet a měl jsem obavy, aby se vše zdravotně brzy otočilo k lepšímu. Už jsme spolu zažili hodně, ale pořád se nám nedaří dojít až do finále. Moc bych nám oběma přál, aby se to ještě někdy podařilo...

!!! SOUTĚŽ !!! Ve spolupráci s firmou Moose, která se specializuje na výrobu nejen cyklistických ponožek, jsme pro vás připravili další malou soutěž. Pro prvních pět nejrychlejších, kteří na dané dvě otázky správně odpoví, tu máme jeden pár luxusních ponožek Moose v barvách MTBS a jeden pár kompresních podkolenek. Pojďme si to tedy zkusit.. 1) Kolikátý ročník etapového závodu Cape Epic se letos uskutečnil? a/ druhý b/ čtvrtý c/ šestý 2) Kolik českých bikerů se etapového závodu Cape Epic v celé jeho historii zůčastnilo? a/ dva b/ čtyři c/ šest Vaše odpovědi posílejte na email: press@mtbs.cz (předmět mailu: Soutez Cape Epic)

Foto: Gary Perkin / Sportzpics.net, archiv Tomáše Přibyla