Ultramaratonec Božák pojede závod napříč USA

Závod je nejlepší trénink

Spolupracuješ s nějakým odborníkem na trénink?
Snažil jsem se to s někým konzultovat, ale je to pro ně extrém. Netuší, jak by takové tréninky psali. Součástí přípravy jsou ale pravidelné zdravotní prohlídky a používám pulsmetr a wattmetr. A v tréninku se řídím pocity.

Jak tedy vypadá tvoje příprava?
Jsem zaměstnaný, což trénink samozřejmě trochu limituje. Hodně tedy využívám trénink na spinneru. Kdo to zná, ví, že je to trochu „magořina“. Ale o tom ty závody jsou, takže já to beru jako mentální trénink. Na kole sedím šest až osm hodin denně, šest dní v týdnu. Na jaře pak odjíždím do Chorvatska na Makarskou, kde můžu využít teplejších podmínek. Denní dávka tam začíná na 200 kilometrech, zpravidla po snídani odjíždím a večer se vracím. Za 11 dní tréninku jsem tam najel asi 2500 kilometrů, část z toho i v kopcích. Jezdím i v intenzitách, základní objem už mám vždycky za sebou z tréninku doma.

Kolik máš za rok kilometrů?
Paradoxně méně, než by se mohlo zdát. Na běžném kole mám 16-17 tisíc kilometrů. Plus stovky hodin na stacionárním kole.

Musí být těžké to skloubit se zaměstnáním. Kde vlastně pracuješ?
V rožnovské firmě, která vyrábí polovodiče. Dělám dvanáctihodinové směny, takže po denní směně sednu na trenažér. do dvou do tří do rána šlapu a pak jdu spát.

Jsi přitom ženatý a máš dvě děti. Jak tento tvůj koníček bere rodina?
Kdybych neměl takovou manželku jakou mám, dělat bych to určitě nemohl. Je to hlavní postava v mém podpůrném týmu. Dokáže dva dny nespat, když nespím já. Vytrpět si všechno se mnou. A maximálně mě dokáže podporovat. Postavili jsme domek, který splácíme, a ona mě někdy na kolo až „vyhání“ i když mám třeba zrovna chuť něco dělat kolem baráku.

Myslím, že mnoho šťastně ženatých sportovců mezi ultramaratonci není…
Já mám to štěstí a skutečně mě to dobíjí. Když je volno, hned to vždy chci rodině vynahradit.

Jak jsi se vůbec dostal k cyklistice?
Vždycky mě bavila, už do školy jsem jezdil na kole a někdy si to po vyučování natáhl i s aktovkou nějakým větším okruhem. Ale začínal jsem s dvacetičtyřhodinovkami, připravoval jsem se na takový závod v nedaleké Zašové a dojel jsem tam čtvrtý. A to byl impulz se tomu věnovat.

A jak vedla cesta k ultramaratonům?
Čtyřiadvacetihodinovky mě přestaly bavit, byla to spíš velká show na celý víkend, větší masovka, týmová soutěž a mnoho kategorií. To mě nenaplňovalo. V roce 2009 jsem si tedy zkusil ultramaraton Race Around Central Europe, který se jel tady nedaleko a končil v Třinci. Chtěl jsem vědět, jestli na to vůbec mám…

Kde tě lidi můžou potkat při tréninku?
Bydlím v Rožnově, takže v srdci Beskyd. Ale nejradši jezdím do Hostýnských vrchů. Tesák, Troják, to je moje domovina, protože pocházím z Kroměříže. A párkrát do roka vyrážím na otočku z Rožnova na Praděd. Snažím se ty lokality k tréninku i střídat, abych se z toho nezbláznil.

Jaké si ultramaratony kladou nároky na vybavení a na kolo?
Mám běžné silniční kolo Cinelli, které je ale nastavené především na pohodlnou jízdu. Kratší a vzpřímenější posed. Ryzí silničáři to asi rádi nevidí. Časovkářská hrazda je tam ne pro výkon, ale aby si člověk mohl i během jízdy trochu odpočinout.

Takže žádné časovkářské speciály?
Ne, to mezi jednotlivci nevozí snad nikdo. Není to tak pohodlné.

Trávit desítky hodin a celé dny na kole musí být – pomineme-li fyzické zatížení – těžké u pro hlavu. Jak si krátíš na kole čas? Posloucháš při jízdě třeba nějakou muziku?
Ano, z auta mi pouští muziku, kterou chci, z reproduktoru. Ten mix, co mám na takové závody připravený, je absolutní všehochuť. Mám tam i Karla Gotta a Čechomor…

To nezní jako kdovíjak stimulující hudba…
Ne, to není. Představ si ale, že ti dva dny v kuse duní do uší něco jako třeba Offspring (smích). Člověk si musí i odpočinout. Důležité je spíš mít tu pohodu a něco klidnějšího. Být to závod na jeden den, pustím si něco ostřejšího, ale dospěl jsem k tomu, že na takové dlouhé akce se to moc nehodí. Spíš mě to otravuje, vyčerpává a jsem pak protivný.

Jaké hrozí nejčastější zdravotní komplikace?
Já sám během závodu ještě žádné potíže neměl. Běžné je, že člověku něco nesedne z jídla nebo pití, což k tomu zatížení zkrátka patří. Ultramaratonci si často stěžují na bolesti zad nebo krční páteře, ale mě se to vážně vyhýbá. Jsem zdravý a myslím, že mám i docela dobře vyladěný posed. Snažím se naslouchat svému tělu a jakýkoliv signál, který mi vysílá, přijmout.

Přesto nerozumím tomu, jak vůbec usedíš dva a více dní na kole v kuse?  Nemáš problém ani se sedacími partiemi?
Určitě musíš mít pohodlné sedlo, minimálně s titanovými ližinami. To minimálně. Karbonové jsou výhodou. Ale prostý recept na to není. Každý vozí, co mu vyhovuje. Mou zkušeností je hlavně nic moc neměnit a vozit sedlo, na které jsem zvyklý. Mám ho na kole i na trenažéru. Třeba po dojezdu závodu Kolem Rakouska jsem byl i po 2200 kilometrech úplně v pohodě a naopak člověku, co dojel tři hodiny po mně, tekla z pod nohavic krev...