Ultramaratonec Božák pojede závod napříč USA

RAAM je další meta

Čím je pro tebe a pro realizační tým RAAM?
Pro mě je to sportovní cíl, ale ani pro realizační tým to není dovolená. Berou to stejně svědomitě jako já. Bez týmu by závodník na takových tratích nebyl nic. V tomto pohledu je to týmový sport. Oni ví o čem to je, o tom jak je to náročné fyzicky i psychicky, že se bude málo spát… RAAM je v Americe, je to nejdelší závod, v extrémních podmínkách…tudíž nejnáročnější. Nelze to brát na lehkou váhu.

Co bylo těžší? Zmanažerovat účast na RAAMu nebo se na něj připravit?
Určitě ta manažerská stránka věci. Účast tam vyjde se vším všudy na milión korun a sehnat na to dnes peníze není legrace. Do poslední chvíle jsem s tím bojoval a teprve za minutu dvanáct přišlo kladné vyjádření z Nadace ČEZ, která mě společně s firmou OKD podpořila největším procentem prostředků.

Kde jsi sháněl prostředky? U regionálních firem nebo i jinde?
Málokdo chápe, že jde jet 1000 kilometrů na kole nonstop. A když už to někdo pochopí, neví jak by to mohli využít a proč by to měli podporovat. Mně se povedlo navázat spolupráci se společnostmi, které mají mnohdy i nadnárodní zájem. V tuto chvíli mám 90 % potřebných prostředků a zabralo mi to minimálně rok příprav a shánění.

Všechno si zařizuješ sám? I jednání s partnery?
Ano. Často sedím na trenažéru a přitom posílám maily, telefonuji, komunikuji s partnery a vyřizuji spoustu dalších věcí…

S jakými ambicemi tedy do Ameriky odlétáš?
Bude to můj první RAAM, což je pro mě samotného něco nepředstavitelného. Myslím, že když ale pojedu hlavou a nepřijdou nějaké zdravotní nebo jiné zásadní komplikace, které by mě mohly zastavit, je reálné dojet do cíle. A chtěl bych to dojet v limitu, což je v mé kategorii 12 dní. Mé skromné přání je to stihnout o den dříve. Je to pro mě teď tak otevřená kniha, že nejde říct, kolikátý dojedu. Sto kilometrů můžete jet tři hodiny, za jiných okolností klidně půl dne.

Kolik lidí jezdí RAAM?
Zatím jsou přihlášeny čtyři ženy a třiačtyřicet mužů, v mé věkové kategorii necelá třicítka. Konkurence je tam i letos silná, ze všech koutů světa.

Amerika je po všech stránkách něco jiného. Byl jsi už někdy „za velkou louží“?
Ne, bude to pro mě úplně nové. Jedeme tam sice týden předem, ale kromě aklimatizace budeme mít na starosti ještě spoustu jiných věcí na zařízení. Známí, kteří do USA létají, mě ale s tím, jak to tam chodí, seznámili.

Nemáš strach třeba z časového posunu?
Já stejně pojedu ve dne v noci, takže pro mě nějaký časový posun myslím nebude takový problém. Důležité bude si těch pár dní před startem trochu odpočinout. Už se ale těším, až budu na startu, všechno zařizování bude za námi a já už budu moct jen šlapat!

Ve Slovinsku jsi za dva dny spal 15 minut. Kolik si myslíš, že toho naspíš během RAAMu?
Závod startuje jako časovka v poledne. První noc určitě spát nebudu a pak počítám každou noc zaspím tak na hodinu, hodinu a půl. Pokud nebudou velké krize, bude stačit do dvou hodin.

Patříš k těm, co nepotřebují tolik spát i v běžném životě?
Ne, to spím jak nejvíc můžu. Ale tím, že chodím na směnný provoz, bývá organizmus hodně rozladěný. Někdy se mi stává, že po noční vůbec nespím. Ale aspoň toho jde využít k tréninku.

Máš z RAAMu nějaké obavy?
Nikdy jsem nejel tak dlouhý závod. Nejdelší byl na čtyři dny. V tom je to pro mě velká neznámá. Musím jet hlavou. Snažil jsem se si v hlavě závod do detailu rozpitvat, ale zpravidla nic v závodě pak nevychází podle plánu. Detaily budeme dolaďovat operativně a s chladnou hlavou až bude třeba.

Nemáš strach ani z celkové náročnosti a únavy? Pár lidí už takhle na RAAMu zemřelo. Vjeli třeba pod auto…
Krize přijdou a i to, co popisuješ se skutečně stává. Ale od toho je tým. Sleduje závodníka a když dělá něco nestandardního jako třeba že nejedu rovně nebo ve sjezdu nemám ruce na brzdách, snaží se mě varovat a promluvit na mě z amplionu. Případně mi řeknou „Zastav“!

RAAM před tebou zkoušeli dva Češi. Hana Ebertová ani Tomáš Celta ale do cíle nedojeli. Dali ti nějaké užitečné rady, čemuž se vyhnout?
V kontaktu s nimi nejsem, nemluvil jsem o tom s nimi. Soustředím se sám na sebe, nechci se s nikým srovnávat ani se nechat rozptylovat komplikacemi jiných.

Co pro tebe tedy účast tam znamená?
Pro mě je to hlavně velká výzva. Chci dojet do cíle a posunout svoji hranici. A předpokládám, že to dojedu, byť se samozřejmě může stát cokoliv.

Předbíháme, ale kam se ta hranice ještě může posunout?
Je to hodně daleko. Teď se budu snažit dojet do cíle, při první účasti nelze myslet dále. RAAM je to nejtěžší, co se zatím jezdí, byť mu tady v Evropě roste údajně ještě náročnější konkurence.

Jen na přípravách zázemí, shánění financí a celkové organizaci jsi strávil více než rok. Nemluvě o několik let dlouhé fyzické přípravě. Máš po tom všem ještě síly a chuť RAAM jet?
Teprve teď jsem se na tu akci začal těšit! Dokud člověk zařizuje peníze, jezdí po schůzkách a dělá spoustu dalších věcí kromě tréninku, je to dřina. Ale teď už se fakt do Ameriky těším! A děkuji všem partnerům, kteří mi splnění tohoto snu umožnili.