Virus skolil i Hrdinu. Tak se za Hero Dolomites ohlédneme

Že jsou italské Dolomity nádherné je bez debat. A to jak v zimě, kdy jsou tam neskutečné davy lyžařů, tak i v létě, kdy je tam klídek a pohoda. A že Mekkou lyžařů je tam pověstná Sellaronda to je taky bez debat. Od roku 2010 je onen letní klídek vždy v červnu na jeden víkend přerušen hordou bikerů, kteří přijíždějí na „nejtěžší bikový závod na světě“, jak organizátoři nazývají bikové závody na Sellarondě a v přilehlých vesničkách.

Na začátku to byla Sellaronda Hero, nyní Hero Dolomites, ale stále je to jeden a ten samý krásný a opravdu drsný bikový závod, prostě Hero. I ten letos bohužel padl za oběť virovým omezením, a tak bude 20. června ve Wolkensteinu místo startovního ruchu jen nepříjemný klid. A když to nejde v reálu, tak si pojďme střihnout Hero alespoň na pár následujících řádcích.

Nejdříve trošku statistiky

Hero se tradičně jezdí na dvou trasách, 84km s převýšením kolem 3900m a 60km s převýšením kolem 2900m (data z mého Garminu). Obě vedou kolem pověstné Sellarondy a překovávají horské pasy Gardena, Pralongia, Pordoi, Duron (dlouhá) a Sella (krátká trať). Vedení tras a jejich délka se mění jen minimálně, v prvních ročnících organizátoři trošku laborovali, protože se zvyšujícím se počtem závodníků se některá místa ucpávala a to jako že hodně, fronty byly i na více jak deset minut. To vše je už vyladěno a každý, kdo není nováčkem, dobře ví, co ho kde čeká. Prvního ročníku se zúčastnilo 198 bikerů na dlouhé a 145 na krátké trati. Marketingová mašinerie organizátorů zafungovala naprosto dokonale, a tak za pouhých 5 let, v roce 2015, kdy bylo Hero mimo jiné mistrovstvím světa v maratonu, startovalo již neskutečných 2386 závodníků a závodnic na dlouhé a 1478 na krátké trati. Lidi Hero milují, startovní listina je vždy hodně plná a to má, mimo jiné, za následek i výši startovného, která pro letošní ročník vystoupala na hodně mastných 140 EUR.

Jeden z Lucčiných sedmi triumfů...

Česká stopa je na Hero velmi silná, už první ročník jelo 9 českých bikerů a celkem se jich za 10 let na startu vystřídalo úctyhodných 311! Samozřejmě nejen bikerů, ale také bikerek. Nejsilnější byl již zmiňovaný rok 2015, kdy nás na startu bylo 79. Také na bedně bylo Čechů hodně, slavili jsme celkem 18x. Neskutečných sedm! vítězství v sedmi!! startech slavila nejen česká ikona Hero, Lucka Vlášková, později Hamanová. Vždy to všem střihla na dlouhé trati a jsem přesvědčen, že takovou vítěznou sérii už nikdy nikdo nedá.

Fotogalerie - Mistrovství světa XCM 2015 - Sellaronda Hero

Jaké je Hero na vlastní kůži?

To docela vím, doma v garáži visí sedm startovních čísel z Hero, ve skříni mám hromadu pěkných Hero dresů. Začal jsem samozřejmě na dlouhé trati, ale se zvyšujícím se věkem jsem přesedlal na krátkou. Odpověď na otázku v záhlaví této kapitoly je poměrně stručná: masakr! To by ale bylo málo, a protože v současné době (bohužel) frčí virtuální cyklistika, pojďme si dát společně jedno virtuální Hero.

Před startem nesmíme zapomenout na registraci. To je první zážitek. Respektive byla. Možná větší mazec než vlastní závod, než to organizátoři vyladili. První ročník byl v pohodě, místní hasičárna v pohodě těch cca 400 bikerů zvládla. Absolutní hrůza byl ale ročník druhý. Účastníků bylo mnohonásobně víc a registrace se konala v suterénu jednoho z hotelů. Pokud jste někdy u nás nadávali, že musíte při registraci čekat, tak jste se pletli. Na řadu jsme přišli určitě později, než za půldruhé hodiny a jedině vědomí toho, že jsme se tam táhli více jak šest hodin autem mi zabránilo v tom, abych to nezabalil a nejel zpátky domů. Od dalšího ročníku přesunuli registraci na zimní stadion a frontu už nikdy nikdo neviděl.

Autor článku s Pepínem Saskou na startu prvního ročníku

Autor s Luckou a Ottou na startu v roce 2013

Naše virtuální Hero jedeme samozřejmě na dlouhé trati. A užijeme si to, protože pokud se nepletu, tak má nejvyšší průměrná rychlost byla lehce pod 12 km/h. Startujeme ve vlnách na hlavní ulici ve Wolkensteinu a vln je neskutečně moc. Mám takový pocit, že každý Ital má cyklistickou licenci. Nejdříve totiž startují ti licencovaní a to ještě rozděleni podle kategorií do jedenácti skupin. Teprve po nich vyrážíme my, hobíci. Chleba se láme hned po startu, protože je před námi výjezd na Passo Gardena. Lyžaři to dají za 10 minut lanovkou na Dantercepies, pro nás je to necelých 50 minut, během kterých se docela oddělí zrno od plev. Výjezd není v žádném velkém terénu, musím ale přiznat, že pokaždé jeden úsek kousek pod vrcholem tlačím. Motivační je, že stále někoho přejíždíme. Oni ti Italové sice mají cyklistickou licenci, ale některým to moc nejede.  Proto potěší, když po půl hodině předjíždíme borce, co startovali 15 minut před námi.

Následující krásný sjezd z velké části po singltrailech do Corvary si užíváme, jen se to sem tam ucpává, a tak buď budeme chvilku virtuálně čekat, nebo následovat odvážné, kteří to po italsku perou direttissimo po louce rovně dolů. Vzhledem k odvodňovacím kanálkům, které nejsou vidět, raději počkejme.

První kopec a hned na krev – Passo Gardena

Občerstvovačka v Corvaře je skvělá, vše k dispozici a tak frčíme na další kopec jménem Pralongia. Tuhle stojku opět tlačíme, vyjel jsem ji jen asi dvakrát. Sjezdík do Arabby je chvílemi docela technický, hodně záleží na počasí. 

Počasí je kapitola sama pro sebe. Připadá mi, že v době konání Hero, což je vždy kolem 20. června, je takové digitální. Buď je opravdu krásně, nebo opravdu hnusně. Nic moc mezi tím. V hnusném počasí jsem jel jednou, ráno před startem přišla bouřka. Málem jsme to s kamarádem Romanem vzdali, ve finále mne Roman ukecal a dali jsme to. Déšť a vítr ve výškách nad 2000 m nad mořem není nic moc a trailové sjezdy v tekoucí směsi bahna a kamení jakbysmet. Většinou ale přijde bouřka odpoledne, což je silná motivace být v cíli co nejdříve.

 
Tak vypadá Hero, když se počasí nepovede

Závoďme ale dál. Z Arabby nás logicky čeká výjezd na Passo Pordoi. Ano, jenom ale trošku oklikou. Místo stoupání to místo do kopce valíme lesem a pak i kousek po asfaltu a furt z kopce. Spadneme do výšky nějakých 1400m a před námi je necelých 10 km s převýšením skoro 1000m na Porta Vescovo. Tahle taškařice nám zabere tak asi hodinu a čtvrt. Chvílemi není jasné, proč máme s sebou kola, spíš by se hodily trekové hole. Zejména jeden rok, kdy byly některé části cestiček vysypány čerstvým štěrkem, byl úplně na mrtvici. To se prostě nedá! Ptal jsem se profíků, zda to vyjedou a odpověď byla jasná: „sure, you just have to keep the pedalling frekvence“. Aha, jak jednoduché! Dojet pak k občerstvovačce na Passo Pordoi je brnkačka, i když to vede chvilku potokem.

Z Passo Pordoi do Canazei je to chvílemi hustej sjezdík, hlavně pokud je mokro. Zejména v jedné pasáži mi nikdy není jasné, jak to někteří dělají, že ji sjedou. Pravda ale je, že jich je hodně málo. Takže opatrně, protože před námi už je jenom jeden výjezd, a to na Passo Duron. Vede krásnou přírodou kolem potoka, část je dokonce po asfaltu, což ale moc nepomáhá. Kopec je to dlouhý a prudký. V některých úsecích je to o tom, kdo umí rychleji tlačit kolo. V jednom ročníku jsme se neustále předjížděli s maďarským bikerem a zdolali jsme ho až ve chvíli, kdy jsme mu pěšky utekli právě do kopce na Passo Duron. Jsme na posledním pasu a před námi je logicky nějakých 17 km krásně z kopečka. To by ale nebylo Hero, aby tam nepropašovalo ještě jednu stojku. Sice necelých 200m převýšení, ale docela to stačí. Ale teď už to opravdu mastíme z kopečka do cíle, přejíždíme Saslong, jednu z nejtěžších sjezdovek lyžařského Světového poháru, krátký trailík a konečně cíl! Dali jsme to za 7:08 hod, rychleji už to nebude. Tedy alespoň co se mě týče. Následuje pivko na sluníčku, kafčo, tiramisu, pokec s kamarády – kvůli tomu to vlastně děláme, že? 

Dlouhé Hero je mazec, a tak si člověk jednou řekne, že to nemá zapotřebí a pojede krátkou. Ano, je kratší, ale že by byla lehčí? Ani omylem. Jen jednou jsem jel pod 6 hodin, v roce 2016, kdy jsem v mé dědkovské kategorii vyhrál. Na krátké sice chybí skoro 1000 m převýšení, ale také kus sjezdu do Canazei a celý z Passo Duron, což jsou místa, kde si můžete alespoň trošku odpočinout.

Nevím, zda je Hero opravdu ten proklamovaný „nejtěžší bikový závod na světě“. Je hodně těžké, a navíc je návykové. Kdo mu jednou propadne, tak se musí vracet. Je to i můj případ, a tak doufám, že to příští rok klapne. Držme si palce!

Více informací zde: www.herodolomites.com