Vlasta a Petr Hynčicovi - velký rozhovor nejen o začátcích MTB

Sourozenecká dvojice bratrů Hynčiců je s českým mountainbikingem nerozlučně spjatá již od jejich absolutních začátků. Oba se k horským kolům dostali díky trialové průpravě. Oba získali jak v trialu tak v horských kolech nespočet vítězství a titulů a oba jsou i dnes aktivními závodníky, byť už jen ve veteránské kategorii.

Vyrazili jsme si s oběma popovídat do Hodonína, kde má starší z bratrů dnes svou prodejnu kol.

Hoši, zkuste každý popsat své opravdové začátky na horských kolech. Kdy a jak to pro vás začalo?

Petr Hynčica: Začal jsem ve dvanácti letech jezdit cyklotrial, ale to byly jenom takové začátky ve škole. Rok na to už jsem jezdil pod Zdenkem Floriánem ve Strážnici. Okresní přebor, ten jsem vyhrál. Krajský přebor jsem jezdil další rok a dostal jsem se i na český pohár v trialu. Tam už jsem se poprvé setkal s Pepou Dresslerem. Takže už v nějakém 87 roce jsme závodili spolu s Dresslerem, ale Pepa většinou vyhrával a já byl až za ním, ale byli jsme konkurenti.

V roce 1988 jsem poprvé odjel na mistrovství světa. Sám, tehdy ještě bez bratra. Byla to taková evropská tour - Německo, Francie, Španělsko a Itálie. Jenomže ve Španělsku jsme přišli o doklady, takže do Itálie už jsme nemohli pokračovat. Přesto jsem skončil celkově čtvrtý. Rok na to jsem si řekl, že když jsem skončil čtvrtý, že bych mohl o něco víc potrénovat, tak jsem potrénoval opravdu pilně no a vyšlo to. V Belgii jsem vyhrál, ve Vlašimi jsem vyhrál, pak se jelo do Španělska, kde jsem byl druhý a v Andoře třetí. Celkově jsem ale ten seriál jako junior vyhrál.

Rok na to v 1989 už mě převeleli do Elity a tam už to bylo těžké. Ot Pi, Dressler, velká konkurence. Nakonec jsem byl šestý myslím. Na první rok v elitní kategorii dobré, ale bylo to hodně náročné, bylo tam asi 12, nebo 15 jezdců z celého světa. Rok poté, v devadesátém, jsem mistrovství světa vyhrál. Současně nám tehdy ale do týmu firma Elstar ze Zlína zapůjčila dvě horská kola. Byly to tehdy železné rámy, řazení GS200 a pevná vidlice. Na tehdejší dobu to byla první horská kola, která se dala volně sehnat. Tenkrát to stálo strašné peníze 13, nebo 15 tisíc.

No a já tehdy na tomhle kole vyhrál první ročník českého poháru ve sjezdu a X-Country. Stále ještě jako osmnáctiletý junior. Tehdy se výsledky z obou disciplín totiž sčítaly dohromady.

Pak už jsem přešel další rok mezi seniory, ale tam už byli Kvasnička, Štícha, Raufer, Bambula, Hrubý a další. Už si přesně nepamatuju, jak jsem skončil první rok mezi těma seniorama, ale myslím, že do desítky jsem tam byl.

V roce 1992 už jsem dostal lepší kolo. Byl to Scott. A rok poté jsem začal jezdit na Heavy Tools. Ta firma měla u nás úplně perfektní nástup. Začala prodávat kola dřív než slavný Author. On to byl takový dobrodruh. Míra Polesný chodil po horách v Rakousku a v nějakém tamním horském středisku se dal dohromady právě s tou rakouskou firmou Heavy Tools. Pár kol prodal v naší republice. Ze začátku měl třeba padesát kol. Jenomže ta poptávka po kolech byla taková, že další rok musel dovézt 150 kol a zase je okamžitě prodal.

Heavy Tools byl tehdy rychle v kurzu. Dokonce se pravidelně umísťoval v čele poháru konstruktérů, který se tehdy vyhodnocoval jednak podle umístění závodníků jednotlivých značek, ale také podle toho, kolik kol dané značky se poháru účastnilo. Doplňuje Vlasta Hynčica.

Rychle se u nás vytvořil Heavy Tools závodní tým, ve kterém jsme byli se Štíchou, Alešem Procházkou a dalšími. To byly roky 1993 a 1994.

Pak jsem dva roky jezdil Mariny, to znamená 1995 a 1996 a poslední rok, co jsem závodil ve sjezdu, jsem sedlal KHS, ale to jsem měl nakonec jenom jeden rok. Měli jsme nějaké neshody tenkrát se Zamem s dýl to nevydrželo.

V té době, když jsem vyhrával pohárové závody, jsem jezdil hodně rád i na slovenský pohár, protože tam na tu dobu vypláceli neuvěřitelně vysoký odměny. Myslím, že to bylo 30, 20 a 10 tisíc korun za první, druhý a třetí místo a to bylo na tehdejší dobu a platy fakt hodně peněz. Mě tam kvůli tomu neměli moc rádi, protože jsem často vyhrával a porážel jejich kluky. Za dva roky jsem si díky tomu mohl koupit novou fábii. To je z dnešního pohledu nepředstavitelný. Kluci na stupních vítězů v Enduro sérii dostanou dneska pár tisíc a to jim sotva pokryje náklady na ten závodní víkend. V tom byly ty pionýrský doby úplně jiný.

Brácha na tom ale tak dobře finančně nebyl, protože byl tenkrát ještě junior.

Vlasta Hynčica: My jsme v juniorech žádné finanční odměny nedostávali. Bylo to jenom o věcných cenách. Některé věci jsme ale mohli prodat a tak jsme získali nějaké peníze alespoň na cestování. Od sponzorů jsme pak měli finanční prémie za výsledky a zajištěné zázemí na závodech, takže jsem si nestěžoval.

Já jsem měl tehdy velkou výhodu v tom, že jsem se připojil k týmu Zdeňka Floriana, který organizoval všechno kolem týmu Heavy Tools. Měl zázemí, měl auto a vozil nás na závody a nebyl problém se tak přifařit k bráchovi. Takže když brácha dostal novější kolo, tak já jsem dostal to po něm. Vlastně jsem se nemusel o nic starat, sbalil jsem si jenom chrániče a dresy, kolo měl po Petrovi a jelo se. Já byl tehdy ještě junior, zatímco on jezdil už v Elitě.

Pamatuješ si první rok, co jsi začal s horskýma kolama?

VH: 92 a 93 jsem se stal mistrem světa v cyklotrialu jako kadet, ale to už jsem jezdil současně i horský kola. A to byla výhoda, protože už za náma tehdy za oběma byly nějaké výsledky. Oba jsme měli mistrovské tituly a sponzoři na tohle slyšeli. Brácha jezdil v elitě, já začínal v juniorech, tak mi dali kolo stejný jako měl tehdy brácha s tím, že můžu jedině překvapit. Tehdy to bylo to železný s klipsnama a pevnou vidlicí. Na tom jsem jel i na Slovensku jeden ze závodů, kde si pamatuju, že mi sjely obě nohy z klipsen a já dojížděl do cíle na horní rámové trubce. Tehdy jsme na těch kolech měli normálně rohy, košík na láhev, no prostě úplně normální kolo, žádný odpružení.

V roce 1993 jsem jezdil kompletní český pohár ve sjezdu i X-Country, protože se to tehdy vlastně jezdilo současně. V sobotu jsem odjel XC, to jsem se vybil a odpoledne jsem dal jen jednu tréninkovou jízdu ve sjezdu na čumendu. V neděli ráno byla jedna tréninková jízda ve sjezdu, pak následovalo semifinále a finále. Byly celkem čtyři jízdy za celý víkend a kdo umí, umí. Smích...

To už bylo pod Heavy Toolsem a to už jsem měl HT Laser s pevnou vidlicí s novým řazením STX tehdy a na něm jsem tehdy odskákal dokonce i mistrovství světa v trialu, kde jsem skončil třetí v horských kolech. Tehdy tam se mnou startoval třeba Martyn Ashton a takoví kluci. Prostě jsem na jednom kole odjel jak trial, sjezd i cross country.

Když se ještě vrátím k těm kolům tak vy jste tehdy jezdili trial na 20" kolech a 26" se v trialu chytly až později...

VH: Já jsem jezdil dvacítky a první šestadvacítku jsem měl právě od toho Heavy Toolsu. Ono to tehdy teprve začínalo, do té doby tahle kategorie vůbec neexistovala.

PH: Nechci se chválit, ale díky tomu, že jsem měl tehdy toho Elstara v devadesátém prvním roce, jako jeden z prvních jsem si tehdá po sezoně předělal kolo jako že na něm budu v zimě trénovat a něco dělat. Na posledním závodě v trialu jsem si dokonce na tomhle kole zkoušel jezdit některé sekce a následně jsem pak zkoušel jezdit obě kategorie, jak dvacítky, tak šestadvacítky. Dělal to i Vlasta Tlašek, ten měl taky předělanou šestadvacítku na trialový kolo.

VH: Jezdili jsme během jednoho víkendu dva závody. V sobotu na dvacítkách a v neděli pak na šestadvacítkách. U těch šestadvacítek se jenom nabrousily ráfky, aby to trochu brzdilo, dopředu se dal jinej převodník, ale ta kola už nějak vypadala. Nebyly to malý dětský hračky a k dospělým kategoriím to daleko líp sedělo. Ty začátky ale nebyly jednoduchý, protože trial na dvacítkách měl jméno a profesionální závodníky, zatímco biky měly různé vložené závody na zkoušku a nevědělo se pořádně jestli se to ujme.

PH: V té době nebyl problém za rok odjet i padesát závodů. Když to byl trial tak v sobotu 20", v neděli 26" a když to byly biky tak zase v sobotu cross-country a v neděli sjezd za jeden víkend.

VH: A já v tu dobu zkoušel navíc ještě i cyklokros. Tehdy nám Standa Bambula poslal rámy a říkal: Víte co, v letě jezdíme biky, ale v zimě nic neděláte, tak co zkusit cyklokros? A jezdili jsme.

PH: Já si pamatuju, že jsem tehdy jel tři závody nějakého moravského poháru v cyklokrosu na horském kole. Tehdy to šlo a mě se dokonce podařilo i trochu zamíchat pořadím. Opravdu. Tehdy se jezdil český pohár a vedle toho moravský pohár a nějak se výsledky započítávaly a já jsem tak byl jeden rok i v cyklokrosové ročence desátý.

VH: Když se nad tím tak zamýšlím, tak mě chybí jenom dráha. Tu jsem nikdy nejel. Silniční závody jsem taky zkoušel, tehdy to bylo u nás v Kyjově, to si pamatuju. Dělali jsme všechno, protože příprava na sjezd byla potřeba dělat na silnici. Museli jsme získat fyzičku, tu jsme z trialu neměli.

1994 Sušice 1. Petr Hynčica, 2. Jan Koutský, 3. Petr Zůbek

Pro sjezd je ale přece důležitější hlavně technika ne?

VH: Techniku jsme měli z trialu, to bylo k nezaplacení, protože ti lidi, když viděli někde dvojhrb, nebo bylo potřeba vyskočit na kořeny, tak na tom všichni lehli, protože si nikdo nedokázal tehdy ani nadhodit přední kolo. Problém jsme ale měli s krosařema, kteří měli našlapané do kopce. I ve sjezdu tehdy byly táhlé úseky do kopce a tam nám ujížděli. Těžkou techniku třeba Kvasnička, Kořínek a další proběhli s kolem na rameni, ale pak si přišlápli a my neměli šanci.

PH: No my jsme ale dokonce se Zdeňkem Florianem zkoušeli i světový pohár ve sjezdu, tuším, že už v roce 1993. Ještě na Heavy Toolsu to bylo, to si pamatuju. Já tehdy nakonec skončil celkově na padesátým místě jako jeden z prvních Čechů, co získal body ve svěťáku. Tenkrát začínal jezdit i Kvasnička a ten jel dokonce i nějaký závod v Americe, ale ten jezdil hlavně cross country.

Já jsem byl tehdy dokonce i v televizi. Ve znělce Eurosportu kterou dávali před DH reportážema. Bylo to z Cap d'Ail. Vlítnul jsem tam do sítě, udělal kotrmelec i s kolem, ale to dopadlo na kola, mě se nevycvakly boty a tak jsem hned mohl zase pokračovat. Vypadalo to docela jednoduše. Já měl sice nějaké chrániče, ale ještě čtrnáct dní potom mě bolela záda. Smích...

No a pak přišla Evropa ve Špindlu 1995. Jenomže Špindl mi nevyšel. První jízdu jsem zajel sice dobře, ale v druhý jízdě jsem hodil kotrmelec na jednom hrbu a vůbec jsem do cíle nedojel. V korunce se mi protočil sloupek vidlice a už to nešlo spravit. Navíc jsem byl i dost pobitý. Hned po startu, jak se sjelo z té rampy, tak dva tři hrby a šel jsem.

1993 1. Petr Hynčica, 2. Petr Zůbek, 3. Radim Kořínek, 4. Martin Kaňkovsky, 5. Zdeněk Kotyza, 6. Ivo Hrabovský, 7. Josef Jiřička, 8. Jiří Sekyra, 9. XX, 10. Martin Raufer

Pak jsem jezdil ještě dva roky. V 1996 jsem vyhrál pohár i mistrovství republiky, ale v devadesátém sedmém jsem byl v poháru až čtvrtý a na mistrovství jsem měl zranění a to byly vlastně moje poslední závody. K tomu se váže bohužel ještě jedna taková trpká zkušenost s Českým svazem cyklistiky. V roce 1996 bylo v nominačních kritériích pro svět dáno, že kdo vyhraje mistrák republiky, získá nominaci do Austrálie. Brácha vyhrál juniory, já vyhrál elitu. Asi čtrnáct dní před odletem volám na svaz, jak to vypadá s letenkou, že se termín odletu blíží a oni mi na to řekli, že nikam neletím, protože na letenku museli někoho napsat ještě před mistrákem a napsali tam Zůbka, který do té doby vedl průběžné pořadí poháru a já byl až za ním. Aspoň že brácha jako vítěz juniorů letěl.