Vyzkoušeli jsme Boletice. Zakázané ovoce chutná

Projíždět krajinou, která byla více než padesát let veřejnosti naprosto neprodyšně uzavřená, je tajemné jako tajemno samo. My jsme měli jedinečnou možnost projet si trasu nového závodu Boletice Race 2016 ve stejnojmenném Vojenském újezdě na severním cípu Lipna. A byl to velký zážitek. Trasa sama o sobě sice neoslní vyznavače náročného terénu či singltrailů, ale zato potěší úchvatnou krajinou, dechberoucími výhledy, unikátními místy a právě tím tajemnem. Znáte to, takový ten pocit něčeho zakázaného :-)

Já na kole

A kolega Franta Prachař občas i po svých, tady vybíhá na Knížecí stolec 

Tak obrovský a nádherný kus přírody, který je obehnán značkami s nejrůznějšími zákazy, dává tušit, že půjde o něco mimořádného. První značky se začínají objevovat až po několika kilometrech, co jsme vyrazili z louky na břehu krásného rybníka Olšina, kde 2. července vyroste zázemí celé akce. Stoupání, stoupání, stoupání. Toho nás tedy čekalo hodně, “zapomenutá Šumava” neodpouštěla. Naštěstí se jede po asfaltových či lesních cestách, které výšlap až pod samý vrchol nejvyšší hory Boletického vojenského újezdu – Knížecího stolce 1200 m.n.n. – usnadňují. My si tak můžeme vychutnávat výhledy do mlhy :-) Náš průvodce pan Petr Š. nám ale ukazuje, kam je všude vidět, jenže my jsme si nevybrali zrovna dobrý den – pátek třináctého. Jiná možnost ve všední den ani nebyla, vojenský újezd je neustále v provozu a vstup je tam zakázán.

“Výhled na Alpy je tady odtud dokonalý,” říká …. a ukazuje jižním směrem do mlhy. Tak si to alespoň představujeme. Kocháme se tím, co vidíme, co slyšíme a co cítíme. Stoupání Žumberským údolím a dále pak podél Kokešského potoka vede až k Adolfovu kameni. V posledních desítkách metrů vyjedeme z lesa a stoupáme opravdu pravou šumavskou krajinou, kdy na vrcholu kopce je vidět právě impozantní skalní útvar Adolfův kámen. Už jsme skoro v nejvyšším bodě, cedule ukazují 1100 m.n.m.. Pár fotek a fičíme dál.

Trasa se pak houpe nahoru a dolů, sjezdy jsou prudké a přímé, tady to bude chtít pilotovat s rozumem, nenechat se unést závodní náladou. Knížecí stolec se také koupe v mlze, nadmořská výška je znát, 6 stupňů a mrholení. Drsné jako příroda kolem. Projíždíme tedy kolem a hurá do těch nejstřeženějších míst. Střelnice.

“Kluci, ale tam nesmíte fotit!” říká průvodce. “Ale, vždyť…..” chtělo se nám křičet. Zkrátka žádné ale. Střelnice pro Gripeny, tanková střelnice a bůhví jaké ještě další. Asi to chce vidět na vlastní oči, protože popisování těchto úseků by zabralo samostatný článek. A náš průvodce neustále povídá a líčí. 

Vydýcháváme se u pramene řeky Blanice, která vybublává na povrch na rozkvetlé louce sem tam poseté rozpadlými domy, pozůstatky opuštěných vesnic. Kdo tady asi bydlel, přemýšlím a žvýkám Powerbarku.

Poslední kilometry jsou už velká pohoda. Silnice, po níž dojedete přes malé vísky Polnou a Květušín podél rybníka Olšina do cíle.

Řekl bych, že tady se bude bikerům líbit. Krásná trať vede parádní přírodou a sportovně se tady každý vyřádí, navíc uvidí místa, o nichž netušil, že se na ně někdy vůbec dostane. Lesní, ale krásně zpevněné cesty, se střídají s asfaltovým povrchem, což dovolí i trochu toho “kochání”.

Myslím, že na Boletice Race budou všichni dlouho vzpomínat.

Více informací o závodě: www.boleticerace.cz

Foto: Jan Němec

Více fotografií