Zdravotní aspekty cyklistiky I.

Cyklistika zažívá sama o sobě v posledních letech obrovský rozmach. Při vlídném počasí vytáhnou své miláčky tisíce lidí. K tomuto rozvoji přispívá nejen dostupnost tohoto sportu, ale také výrazně lepší prostředí spočívající například ve vytváření kilometrů nových cyklostezek. Zamýšlíme se ale také nad zdravotní stránkou onoho zdánlivě jednoduchého pohybu? Kterak lidské tělo rekreačního či závodního cyklisty funguje, vám přiblížíme v následujícím článku.

Mezi občasným cyklistou a závodníkem je bezpochyby diametrální rozdíl. Cyklista „požitkář“ zcela jistě méně řeší naprosto správný posed či ideální postavení hlavy. Závodní jezdec se nad těmito aspekty zamýšlí o něco více, čímž eliminuje samotnou škodlivost pro tělo nepříliš optimálních parametrů.

Problematika horní poloviny těla

Ideální postavení krční páteře a hlavy je v prodloužení těla, což je především doménou začínajících cyklistů. Malé děti povětšinou sedí ve vzpřímeném posedu, v němž hlava ideálně kopíruje páteř. Tento způsob je vhodný také pro rehabilitaci, k níž je cyklistika hojně využívána.

Velký úhel posedu je polohou, která vytváří vůbec nejvýraznější brzdný faktor při samotné jízdě. Závodníci se tudíž snaží tento vliv co možná nejvíce zmenšit, a to předklonem trupu spojeným se záklonem hlavy. Svaly krku jsou v izometrické kontrakci (nemění se délka, naopak se mění napětí), což vede k přetížení a zkrácení svalů v dané oblasti. Při častém držení hlavy mohou vznikat nevratné deformity. „Dochází k přetížení v oblasti krční páteře, což může mít souvislost s bolestmi hlavy. Současně může také dojít k potížím s cévním zásobením, neboť tímto úsekem prochází arteria vertebralis, jejíž zúžení může nastat,“ vypočítává paní magistra Monika Kimličková možná rizika, nad nimiž se a priori ne každý zamyslí.

Důležitým prvkem cyklisty je také úchop řídítek. Pro tělo nejpřirozenějším způsobem jsou „rohy“ či úchop silničního kola. Pokud se na tuto polohu důkladně podíváme, zjistíme, že vychází z přirozeného držení. Naopak úchop rozšířených rovných řídítek funguje přesně opačně, což může vyvolat tzv. Horní zkřížený syndrom dle Jandy (svalová nerovnováha v oblasti krční a hrudní páteře). Nejčastěji se je s tímto problémem možno setkat u klasického „počítačového“ sezení, pro nějž je typická předsunutá hlava (nejčastěji v mírném záklonu) a kulatá záda. „Výrazně se podporuje zkrácení prsních svalů, které mají k této změně velkou tendenci. Mezilopatkové svaly se také nezapojují, jedná se zkrátka o jakousi „antipolohu“ vůči správnému držení těla,“ vysvětluje lektorka, která předává své zkušenosti budoucím fyzioterapeutům a fyzioterapeutkám.  Počítačové sezení tudíž není od nesprávného cyklistického posedu na míle vzdáleno. O možné korekci budeme hovořit v dalších dílech seriálu. Ve snaze o co nejlepší aerodynamické vlastnosti jezdce dostává velice důkladně zabrat také hrudní páteř, velmi často zde dochází k tzv. hyperkyfóze (výraznější vyklenutí, lidově řečeno hrb). „Pokud se na kole tráví spousta času, je to logické. Nesprávným držením těla je tato patologie provokována.“

Způsob šlapání – generátor výkonu cyklisty

Taktéž problematika pohonu se odvíjí především od faktu, zda hovoříme o rekreačním či závodním cyklistovi. Oba dva však v sobě mají zakódovaný totožný pohybový vzorec. Amatér jej v ideálním případě kopíruje, „profesionál“ klade důraz především na výkonnost a efektivitu daného provedení.

Velmi důležitým aspektem především závodního cyklisty je způsob šlapání, který se v závislosti na poloze chodidla dělí na radiální a axiální. Radiální (špička směřuje směrem dolů) generuje mnohem větší sílu, díky čemuž je vhodné pro výkonnostní cyklistiku. Nášlapné pedály nejsou pro tento pohon podmínkou, avšak využití při klasických pedálech je poměrně obtížné. Do záběru se zkrátka nemůžeme tolik „opřít.“ Mírnou nevýhodou je zatížení tzv. bedrokyčlostehenního svalu (m. iliopsoas), který prohlubuje bederní lordózu, tedy nadměrné prohnutí bederní oblasti směrem dopředu. Pokud je s tímto problémem spojena dříve zmíněná hyperkyfóza, má cyklista zaděláno na poměrně velký problém, který by měl co nejdříve řešit. Axiálním šlapáním se dá označit klasický způsob se špičkou chodidla mírně nahoru. Daný styl vidíme prakticky všude kolem sebe, využívá jej drtivá většina cyklistů. Plusem tohoto pohybu je kopírování přirozené chůze, především velké zapojení gluteálních svalů.

Dále se dá šlapání rozlišit na „úzké“ a „široké.“ Při úzkém směřují kolena k rámu, což je viditelné především u výkonnostních cyklistů. Kyčel zde rotuje vnitřně, primárně se zatěžují adduktory na vnitřní straně stehna. Tento způsob je pro rekreačního jezdce značně nevhodný, při rehabilitaci by neměl být použit vůbec. Široké šlapání je pro tělo opět velice příznivé, neboť zde kyčel rotuje mírně zevně, což je ideální a přirozené postavení. Generovaný výkon je podstatně menší, ovšem přínos tohoto šlapání je hlavně při rehabilitaci kolenního či kyčelního kloubu vysoký (a to i v pokročilém věku). Větší efektivita šlapání ve stoje je zjevná, zapříčiňuje ji primárně snížené flexe v kyčli, což napomáhá lepšímu zapojení gluteálních svalů do svalových řetězců. Jezdec prakticky imituje chůzi do schodů.

Ve výše zmíněných odstavcích bylo přiblíženo, jakým způsobem lidské tělo na kole funguje. Většina závodních, ale i rekreačních cyklistů se s některým z probraných problémů potýká. Na to, jakým způsobem jej řešit, které svaly posílit, zkrátka jak se připravit na novou sezonu, se podíváme v následujícím díle miniseriálu. Závěrem bych za odbornou konzultaci rád poděkoval paní magistře Monice Kimličkové, jejíž cenné rady a zkušenosti nás budou provázet i dalšími články.

Foto: Jan Němec, Miloš Lubas, Michal Červený
Text: Libor Kucza - eSports s.r.o a student ČVUT  - Fakulta biomedicínského inženýrství, obor Fyzioterapie