Bye, bye! Kateřina Nash končí ve světě velké cyklistiky

V roce 1995 získala svou první velkou cyklistickou medaili. Ve svých 17 letech jako juniorka získala stříbro na mistrovství světa v Kirchzartenu. Tehdy byla kola doplňkem k běžeckému lyžování, kterému se věnovala na vimperskému gymnáziu. Už o rok později reprezentovala Česko v premiérovém závodě horských kol na Olympijských hrách v Atlantě. V roce 2002 skončila čtvrtá s běžeckou štafetou na OH v Salt Lake City. Potom se začala věnovat cyklistice, horským kolům a cyklokrosu. Nyní se Kateřina Nash rozhodla velký svět cyklistiky opustit...

Jak tomu máme rozumět?
Dvě věci jsem si během téhle sezony uvědomila, že jednak nechci končit se závoděním a jednak už nechci absolvovat kompletní svěťák. Závodění mě baví, takže teď jednám s týmem, jak to dál skloubit. V Americe je hodně nových závodů, které mají ohlas a mohla bych na nich tým, respektive sponzory propagovat. Oni jsou docela nadšení, že by byl někdo, kdo by tým reprezentoval v Americe, zbytek týmu by pokračoval na úrovni světové. Zatím nemám konkrétní plán v ruce, jen vím, že nebudu absolvovat kompletní okruh svěťáku.

Teoreticky tě tedy můžeme někde na kole ještě vidět?
Možná jen v Kanadě a v USA, ale ani to není jisté.

Neuvažuješ už ani o olympiádě v Riu?
Zhruba před rokem, když nám tým nabídnul smlouvy až do olympiády v Riu, což je v našem cyklistickém světě docela rarita, tak já jsem věděla, že další olympiádu už nechci jet. Podepsala jsem tak jednoroční smlouvu s tím, že se během letoška rozmyslím, co dál.

A co tedy bude dál?
Těším se na další výzvy - pracovní. Tahle kariéra prostě dřív nebo později skončí, kolo se nedá dělat do šedesáti.

Jaké jsou ty pracovní plány?
Vystudovala jsem vysokou školu a těším se teď na pracovní příležitosti. Jsem v jednání už od loňska s Cliff Barem. To vždycky byla firma, pro kterou jsem chtěla pracovat a teď je to na dobré cestě. Ještě letos se začnu na nějaké pozici učit, těším se na to. Přesto, že jsem sportovec od pěti let, tak jsem si udělala čas na vejšku, což je tady v Americe strašná výhoda.

Takže se nejedná o nějaké unáhlené rozhodnutí?
Asi to bude pro spoustu lidí překvapivé, potom, co jsem měla jednu z nejlepších sezon v kariéře. Není to ale překotné rozhodnutí, v hlavě to mám srovnané už poměrně dlouho. Jsem ráda, že jsem se mohla se svěťákem rozloučit v tom nejlepším. Mám dobrej pocit, že jsem dokázala vyhrát závod. Byla bych samozřejmě radši, kdybych závodů vyhrála víc a měla medaili z mistrovství světa. Ale já jsem spokojená s tím, co jsem na biku dokázala.

Dá se říci, že jsi z toho všeho už unavená?
Vem si, že už to dělám strašně dlouho. Letos bylo 6 závodů svěťáku, půl sezony prosedím v letadle. Nemám moc dalších příležitostí závodit, pokud chceš mít nějakej soukromej život tam, kde bydlíš. Většina bodovaných závodů je v Evropě a to prostě skloubit nejde. Přidávat další závody tady v Americe taky moc nejde, protože se musíš na svěťáky taky někdy připravovat.

A bez UCI bodů to na svěťáku nejde....
Přesně tak, jak se změnila pravidla, tak nás to ještě víc odsunulo. Byla jsem nakonec třetí ve svěťáku, ale půlku sezony jsem startovala ze třetí řady! Nemám šanci závodit na C1 závodech. Navíc, já když jezdila cyklokros, tak ty jarní závody nestíháš. Poslední roky jsem závodila 10 měsíců v roce.

To je opravdu hodně, ale cyklokrosová sezona je na startu, teď jsi vyhrála Cross Vegas. Jak plánuješ cyklokrosovou sezonu, jestli vůbec?
Já ještě pořádně nevím. Zkrouhli nám taky rozpočet, Georga musí odpočívat po hodně špatný sezoně, nechtějí, aby pokračovala i v cyklokrose se stejnými výsledky, naše mladá závodnice má nemocný záda. Takže jsem sama. Nemá smysl, aby tým posílal jen kvůli mně po Americe auto.... Dáme si teď celý tým pauzu a odpočinek a během několika týdnů se rozmyslím, jaký závody ještě pojedu. Ale jak se znám, tak já se někde na krosu objevím.

V Česku je za pár týdnů světový pohár v cyklokrosu a mistrovství Evropy, nebylo by to stylové rozloučení?
To je samozřejmě hodně lákavý. Teď momentálně ale nevím.

Přemýšlelas někdy o tom, kam bys to dotáhla na lyžích?
Občas o tom přemýšlím, když jsem třeba sledovala kluky jako Martin Koukal nebo Lukáš Bauer. To je moje generace a když začali vyhrávat svěťáky, tak o tom člověk přemýšlí. Myslím, že bych asi taky došla docela daleko, ať to může znít jakkoli sebejistě. Odcházela jsem z družstva v jedenadvaceti, byla jsem mládě.

Ale už celkem zkušené...
Měla jsem pár dobrých výsledků, ale cyklistka jsem nebyla. V roce 2002 jsem nastupovala jako začátečník, kterému se věřilo. Bylo dobrý, že jsem byla obklopená zkušenými lidmi jako Alison Dunlap nebo Marla Streb, který mi hodně pomohly.

No evidentně dobře :-)
Když jsem před 12 lety v Luně začínala, nikdy by mě nenapadlo, že bych to dotáhla tak daleko. Vždyť já tam začínala jako lyžařka, jako "development rider". Bylo to skvělých 12 let ve skvělým týmu se skvělými lidmi. Proto jsem u toho zůstala tak dlouho.

Může za to Amerika?
Je to těžké, člověk když přejde z juniorů a hned se mu nedaří, třeba dva, tři roky, tak tam není ani ta podpora okolí a je problém. Já jsem v tomhle věku přecházela z lyží, studovala vysokou, svoje nejlepší výsledky jsem zajela až po třicítce. Tak by to asi ve vytrvalostních sportech mělo být. Systém na to není moc nastaven, ale v Americe je to jiné, nikdo z těch holek kolem mě není juniorskou mistryní světa.

Byla jsi 12 let v jednom jediném týmu, tomu se vyrovná snad jen Gunn Rita /v týmu Multivan Merida je na rok stejně dlouho, pozn. redakce/
V týmu jsem vydržela hrozně dlouho, protože to byla skvělá parta lidí. Většina byla v týmu dlouhodobě, jen snad dvě závodnice tam byly chvíli, třeba rok. Celkově to bylo výborný prostředí, cyklistický prostředí se mi moc líbí, člověk poznal tolik perfektních lidí, to je určitě to, co mi bude nejvíc chybět. Na kohokoliv jsem se obrátila, tak mi vždy pomohl, ať to byli lidé z jiných týmů, cítila jsem se v tom fakt dobře. Těžko se to opouští.

Co tomu říkají v týmu?
Oni samozřejmě nechtějí, abych skončila. Proto se na příští rok na nějaké omezené spolupráci domluvíme. Jak tady v Americe, tak v Evropě mám dobrý jméno a stabilní, celkem dobrý výsledky. Jsem v týmu dlouho a zapadám tam, pro všechny je nepředstavitelný, že bych tam najednou nebyla. Bude dobrý, že neskončím ze dne na den. Během příštího roku z toho systému pomalu vyplavu.

Marketing se dá dělat i v týmu, zůstala bys pořád v centru dění. Co třeba trénování, to tě neláká?
Trénování mě moc neláká, to musím přizat. Ráda dětem pomůžu, ale trénovat nechci. O cyklistice už toho vím hodně, mám fůru zkušeností, ale pro sebe sama si potřebuju dokazovat jiné výzvy, chci do jiného prostředí. Chci se dál vzdělávat v jiném směru, i když to zase není krok do neznáma. Pokud ale bude možné se dělit o zkušenosti, tak velmi ráda poradím nebo pomůžu.

Strašně mě zajímá, proč ti nikdy nevyšel mistrák světa na horských kolech?
Nevím. Přijde mi, že mám nad sebou černej mrak. Kolikrát jsem si říkala, jestli se mi vůbec někdy něco povede. Vždycky do toho jdu s plným nasazením, v některých závodech to vyšlo a v některých ne. Bohužel zrovna na mistrácích to nevyšlo nikdy.

Nervy?
Nervy asi nějakou roli hrajou. Ten den musí být na 100 % perfektní, všechno se musí sejít a to se mi nestalo. Už z doby lyžování byl můj styl závodění jít do toho naplno a riskovat. Taky si myslím, že pro Američany a Kanaďany je mistrák světa strašně těžkej, protože je na konci sezony a už toho mají hodně nacestováno. To už bývá člověk fakt unavenej a z malého problému se rázem stává velkej.

Jak moc tě to mrzí?
Mrzí, ale nedělám z toho vědu. Ano, měla jsem na to bojovat o medaile, ale neměla jsem tolik štěstí. Na druhou stranu mám bronz z mistrovství světa v cyklokrosu, což je daleko víc, než většina lidí kdy dosáhne. Určitě bych si přála mít medaili z biků a z olympiády, ale jak už jsem říkala, jsem spokojená s tím, co jsem na kole dokázala.

Co tě baví víc, cyklokros nebo biky?
Baví mě obě disciplíny, nechtěla jsem si vybrat jednu, ráda závodím. Takových lidí je málo a myslím, že se to propojilo velice dobře.

Vyhrála jsi dva svěťáky v cyklokrosu a jeden na biku, je mezi tím nějaký rozdíl?
Všechny tři svěťáky, co jsem vyhrála, byly super. Ten první v Roubaix byl ale asi zlomový okamžik v kariéře.

Zlomový v čem?
Člověk si věří, že na bedně může být, ale dokud to nedokáže, tak si je pořád trochu nejistej, jestli na to vůbec má. Byl to zážitek, když jsem ke konci předjela ty cyklokrosový hvězdy. Na bikách to už bylo kousíček, poslední roky několikrát. Musím říct, že jsem se na to pak ani nesoustředila, i když to byl můj velký cíl.

V čem to tedy bylo v Kanadě jiné?
Do Mont St. Anne jsem přijela už nějaké vyklidněná. Když jsem se dostala na první pozici, tak oproti těm předešlým pokusům to bylo naprosto něco jinýho. Byla jsem najednou strašně v klidu, dojela jsem do cíle úplně v pohodě. Nejen, že člověk vyhraje, ale překoná i vlastní zkušenosti.

Kdybys měla říct svůj největší úspěch?
Těžko hodnotit, který výsledek je nejhodnotnější. Medaile v Německu z cyklokrosovýho mistráku světa, to byl taky zážitek.

Asi před pěti lety jsem se tě v rozhovoru ptal, jestli se někdy vrátíš do Čech. Říkalas, že to není vyloučené. Jak je to teď?
Jsme v Americe usazený, Marcus tady má velmi dobrou práci, v San Franciscu má základnu a o tu je největší zájem. Každý by chtěl žít v severní Kalifornii. Nám se tady strašně líbí, takže trávíme čas tady v horách v Truckee a taky jsme si koupili malý byteček v San Francisku.

Konec se závoděním může být spojován také s rodinnými povinnostmi, máte s Marcusem takové plány?
Žádný velký plány nemáme, máme dva psy a to nám vyhovuje. Díky mojí současný kariéře rodina nepřicházela v úvahu. Teď se to možná změní, ale nic naplánovanýho není. Je málo sportovců, kteří si dovolí mít rodinu, a pak se vrátit. Představa je to pro mě šílená, nepředstavitelná. Znám tak jen Gunn Ritu, jejíž manžel cestuje s ní. Ale třeba teď zjistím, že jsou i jiný věci než kola... nicméně teď ani jeden z nás žádný plány s rodinou nemáme.

Foto: Michal Červený, archiv Kateřiny Nash