Merida Big Nine Lite Team Issue TEST

Do testu jsme si vzali tentokrát něco nového – možná jeden z bestsellerů letošní sezony. Nejkvalitnější a nejlehčí hliníkovou devětadvacítku letošní kolekce značky pojmenovanou Big Nine Lite Team Issue. Z ní se pak dá přesednout již pouze na celokarbonový stroj.

Kvalitní základ s válečnou zelenou
Rám s předlouhým označením Big Nine Lite BC R12-D-single nalezneme jen na dvou modelech devětadvacítek, nižší hliníkoví sourozenci už mají konstrukci obyčejnější. Rám tohoto stroje tvarově v hlavních rysech totiž vychází ze svého karbonového vzoru. Při pohledu z boku tak celé kolo evokuje šelmu připravenou ke skoku. Objektivně musíme připustit, že podobné tvary dnes nabízejí i další výrobci nejen ve světě, ale i na českém trhu. Nicméně na první pohled vypadá takto vyprofilovaný stroj nadupaně.

Začneme-li od hlavové trubky, tak ta je kuželovitá a obsahuje ložiska různých průměrů. Dozadu pak ubíhá prohnutá horní rámová trubka, jež je v řezu velmi blízká elipse. V podstatě obtéká sedlovou rouru a dále plynule přechází do dvojice zadních sedlových vzpěr. Ty postrádají můstek a jsou jakýmsi mutantem mezi klasickým provedením a monostay konstrukcí.

Spodní rámovka je výrazně mohutnější, z počátku je směrem dovnitř rámu kulatá a zespodu rovná, později se i ona mění v elipsu. Jejich spojnicí je sedlová trubka, která je z důvodu zkrácení zadní stavby mírně prohnutá směrem vpřed.

Samotná zadní vidlice, resp. řetězové vzpěry, jsou oválného průřezu postaveného na výšku a jsou navíc esovitě prohnuté. Patky jsou poměrně subtilní, schované pod svarem spojujícím sedlové a řetězové vzpěry. Snad právě proto, že na první pohled vypadají tak nenápadně, skrývají skutečnost, že jsou uzpůsobeny pouze na pevnou osu. To je určitě výhoda, jež přinese vyšší tuhost zadního trojúhelníku.

I když je otázka, zda zrovna u hardtailu této cenové relace je pevná zadní osa tím pravým trumfem, nota bene když vpředu je uchycení zajištěno pomocí klasického rychloupínáku. Zkrátka jsou věci mezi nebem a zemí, kterým rozumějí pouze marketingoví stratégové té které značky. A Merida není výjimkou – také padla do osidel těchto plánovačů...

Ale zpátky k popisu. Vlevo je postmount úchyt brzdového třeme a masivní zpevnění zabraňující vzniku vibrací při brždění. Lanka a hadičky jsou vedeny spodem horní rámovky – nevzhledný to detail, díky kterému je sice kabeláž stranou odletujících nečistot, ale zase o ni zachytáváte při nošení kola na rameni. Uvnitř rámového trojúhelníku pak pochopitelně nechybí dva páry návarků na bidon.

Abychom nezapomněli, je nutné se zmínit o svrchní vrstvě, přestože barva nejezdí! Každoročně Merida obdaří určité konkrétní stroje z různých modelových řad svým ďábelským zeleným závodním designem – to aby si budoucí majitelé mohli zahrát na Ondřeje Cinka nebo Gunn Ritu. Za ty dlouhé roky se někomu možná válečné barvy této značky už trochu přejedly, ale kombinace černé a bílé doplněná zelenými plamínky a linkami vypadá na tomto konkrétním kole prostě moc dobře. Možná proto, že se zelenou výrazně šetřilo a převažují černá s bílou. Jednotlivé designové detaily jsou dotažené jak na rámu, tak na kolech i na vidlici. A navíc jemně „dochucené“ sametově matným povrchem rámové konstrukce.