Aleš Procházka a 15. ročník Šela marathonu: "Je to šrumec!"

V devětadvaceti letech zorganizoval první závod. Jeho nejmladší syn Martin byl tenkrát ještě u maminky v bříšku. Příští týden se jede už patnáctý ročníky Author Šela Marathonu, řediteli Aleši Procházkovi je 43 let a syn Martin je na konzervatoři, sedlovku na svém Giantu má výš než táta a nosí 46 boty.

"Pořádání maratonu původně směřovalo k regionální reklamě na prodejnu a nikdy mě nenapadlo, co se všechno stane a kam mi to pootevře dveře. Za to patří dík všem dlouholetým věrným účastníkům, pořadatelům a reklamním partnerům, svoboda v rozhodování a plánování jsou k nezaplacení, nikdo nám nepředepisuje organizační manuály, všechno si intuitivně řešíme sami. Hrozně mě baví objevování chodníků a spojování lesních cest, už jenom konání maratonu zajišťuje čištění cest a opravy. Kdybych si měl vybrat, lákalo by mě vypadnout do lesa nebo aspoň za město...," svěřuje se nám v exkluzivním rozhovoru Aleš Procházka, ředitel jednoho z nejkrásnějších maratonů v Česku.

Jak se člověk cítí týden před závodem?
V hlavě mi hučí, je to jízda, moc mi nejde spát a je to každej rok se mnou horší...

Těšíš se? Dokážeš si to ještě užít nebo už je to prostě jen "práce"?
Těším se moc! Práce v obchodě je po 19 letech relativně rutina, ale pořádání závodu je něco, co je celé moje dítě, vymýšlím si nové věci, zařizuju věci kolem a pokaždé je něco jinak.

Dá se takovým závodem dobře vydělat?
Pokud nám zůstanou věrní velcí sponzoři, tak jo, ale jinak je při účasti 1200 platících jezdců režie závodu zhruba stejná jako příjmy ze startovného.

Co je organizačně nejnáročnější, nejstresovější?
Asi poslední měsíc, lidi si dávají s přihláškami načas a nevíš, jestli budeš úspěšnej anebo půjdeš dolů s účastí. Zní to jako klišé, ale mám zlatou ženu, pravidelně vstávám po čtvrté a přicházím domů kolem sedmé, osmé. Do toho občas výjezdy ven, do lesa něco uříznout nebo odhrabat je za odměnu.. Všechno doma za mě obstará Andrejka.

Jsi ten typ člověka, co má pečlivě vypracovaný seznam věcí, na které nesmí zapomenout, nebo jede bez papíru a řeší věci na poslední chvíli?
Asi je to kombinace všeho, ale je pravda, že spoustu věcí dělám "na talent" bez papíru. Radši věci ale dělám a vykonávám, než abych je delegoval. Takovej ředitel na baterky - místo mailování, telefonování mě baví reálné věci - rozvozy, kontrola tratě, stavba zázemí...

Co nás letos čeká za změny?
Vracíme se do Lipníka nad Bečvou s kanceláří závodu i pátečním programem. Rád bych všechny pozval na páteční MTB SPRINT, letos nově i pro děti a mládež, večer koncert. Sobota patří hlavnímu maratonu a na dlouhé máme 3 změny (více terénu, měně asfaltu), krátka trasa poprvé nepojede železničním tunelem ve Slavíči a přibude zase více terénu. Jinak na radikální změny trasy i organizace závodu není moc prostoru, jsme omezení malou plochou lesů a mimoúrovňovým křížením řek, silnic a železnic.

Kolik lidí na závodě dělá?
Skoro všechno vymýšlím sám a radím se jenom s klukama v obchodě a v rodině. Kolektivní rozhodování u nás nemáme, takže to mám jednodušší a rychlejší. Administraci přihlášek mi dělá taťka, obdivuju ho za vitalitu (ročník 1942) a trpělivost, s kterou řeší párování plateb a všechny ta zádrby z nepozornosti. Pak máme vedoucí sekcí start, občerstvovačky, trať, Helfštýn, vše zajišťují dobrovolníci, letos jsme to početně "ořezali", ale stejně je nás 215. Já s maratonem žiju celej rok a postupně se mi střídají pocity těšení, radosti, starosti, stresy a pak to taky v lese kolem Helfu docela nemám rád, ale pořadatelé se na to těší a je to každoroční rituál, že se zase na jaře potkáme.

Která součást celého týmu je nejzranitelnější?
Nejšílenější je čekání na průšvih, stačí jedna jediná chyba, která může pokazit celý závod. Jedeš v obrovském území, ve kterém nejseš sám, 10 silničních uzavírek, lidi je nerespektují, po startu cestu při nájezdu do terénu blokujeme autama a stejně ti nějakej blb vyjede z polní cesty a moc dobře ví, že objíždí zákazovou značku a najednou vidíš ten výraz - řidič vidí tu tsunami vlnu závodníků po startu, co jede na něj... Co se nesmí pokazit, je závod, trasa, značení, to je věc, přes kterou nejede vlak. Pro letošek jsme měli vymyšlenou funkci supevizora tratě, kluk na motorce zná trasu na 200%, školíš ho, jezdíš s ním na kole v únoru, březnu - měl jet 15 minut před čelem závodu a uzavírat trať, kontrolovat všechna uzlová místa, značení, přítomnost pořadatelů v pozoru na křižovatkách - na a on se rozstřelil minulý týden na mašině na motokrosu. Tímto Tě, Jonáši, moc zdravíme :-)) Máš to jako vloni na Salzkammergutu - pokazila se zaváděcí motorka trasy 211 km a frajer pořadatel měl jasnej povel - do příjezdu motorky všichni z myší díry do Oberttraunu a tak tam poslal i vítěze... Když se zamyslím třeba nad pořádáním svěťáku v Novém Městě na Moravě, tak samotný závod, sportovní zajištění je prostě pohoda - jseš v jednom uzavřeném areálu, všechno máš vyznačený a všude máš lidi.

Každoročně na Helfštýn příjíždí známá osobnost, bude někdo i letos?
Ono to vždycky vyplyne nějak ze situace, to se nedá naplánovat. Rád bych se pověnoval cestováním na maratony do jiných zemí a vybudoval si vzájemné vazby k jiným akcím mimo region.

Dokážeš vyjmenovat všechny vítěze?
Jasně - z hlavy: 2000 - Martin Horák, 2001 - Véna Hornych, 2002 - Ondra Fojtík, 2003 - Radim Kořínek, 2004 - Radek Dítě, 2005 - Jaroslav Kulhavý, 2006 - Martin Horák, 2007 - Pavel Boudný, 2008 - Honza Jobánek, 2009 - Pavel Boudný, 2010 - Ivan Rybařík, 2011 - Honza Jobánek, 2012 - Jaroslav Kulhavý, 2013 - Pavel Boudný

Nejstrašnější ročník a proč?
Ani ne ročníky, jako momenty, které nikomu nepřeju: smotek po startu na asfaltu a nakládáš do auta kolo, na asfaltu kaluž krve a pozoruješ odlétající vrtulník. Asi nejhorší chyba bylo selhání traťového pořadatele po startu krátké trasy a poslal ji úplně jinam, aby se pak první vlna zařadila po nájezdu do terénu na závěr druhé stratovní vlny. Následovaly další nepřesné informace a konečné špatné rozhodnutí - zkazili jsme tenhle závod i výsledky a nejde to vzít zpátky.

Nejlepší ročník a proč?
To jsou zase momenty - Dominik Hašek 2003, težko popsat, ale lidi čekali hodiny v lese na Hašana, 1371 lidí jelo najednou jedinou trasu. 2006 - poprvé start z Lipníka, 2008 - 1600 lidí na startu, 2009 - Gary Fisher - asi nejhezčí chvilky okolo závodu, 2012 - Mistrovství Česka a týden jsem věděl o startu Jardy Kulhavého a musel jsem mlčet...

Kromě dospělácké Šely organizuješ i dětskou druhý den...
Nedělní Dětský AŠM, to je balzám na nervy po sobotě. Nikdy bych nechtěl pořádat dětské závody společně ve stejný den s dospělými závody, takže převezeme z Helfštýna k nám do Přerova všechny ty ploty, stany, nafukovací brány a v neděli v 7.30 hod. stavíme na jiném místě úplně novou akci. Je nás na to 30, z toho asi 20 lidí jede v sobotu maraton a jsou o něco čerstvější. Těžko popsat ten pocit, když ti přijede na závod přes 500 dětí, na serveru visí 22.4. 435 dětí, takže magických 600 možná padne. A nejsou to vůbec jen děti oddílů, právě naopak, bereš kolo, přilbu a jedeš. Letos přidáváme nové překážky, nejdřív se rodiče bojí, ale děcka jsou super a mají v sobě neskutečnou chuť se učit přejezdy, snad je kolo bude bavit a najdou si ke sportu cestu i později.

Vloni jsi absolvoval dlouhou Salzku, jak jsi na tom letos?
Se Salzkou mám nevyřízený účty - na kolo jsem se posadil až 15. května, najel 1900 km a v závodě pak objel 157 km za 11 hodin. Letos jsem měl velký plány, ale začnu zase pozdě, snad to letos dám! Je to jinej svět, jezdím jenom občas a když už, tak dlouhou. Světu na dvouhodinovej sprint nerozumím, to už mám radši cross country, na kterém jsme všichni začínali.

Prozraď něco víc o sobě - rodina, zájmy, obchod
Můj život doprovází sport, nejsem původem cyklista, hrával jsem od malička v Přerově hokej, ke kolu jsem se dostal až v roce 1990, když jsem uviděl v časopise Cyklistika Miloslava Kvasničku na horském kole a začal jsem si šetřit na první Velamosku. Po 4 letech závodění v amatérských podmínkách jsme zkusil podnikat a založili jsme si malou prodejnu Šela Sport v bývalé kočárkárně. Po 18 sezónách v oboru jsme ve vlastním prodejně s plochou 270 m2 a fungujeme bez dluhů a průšvihů. Vzdělání mám lehce nevšední, vystudoval jsem pedák na Univerzitě Palackého v Olomouci, takže jsem měl učit 1. - 5. třídu na základní škole, ale hned jak jsem ucítil závan podnikání, tak jsem to zkusil. S Andrejkou vychováváme 3 kluky, ti nejmladší hrají hokej, v létě kolo, všichni chodí do hudebky. Je to šrumec, Andrejka byla na prvním ročníku 2000 s velkým břichem, Martin si už dává sedlovku výš než já...

Foto: Michal Červený, Jan Němec, archiv Aleše Procházky