Andorra Epic – Etapy dvě, tři a čtyři. Bylo to krásné, ale bylo toho dost

Naše tažení Andorrou a Pyrenejemi je u konce. Nádhernou kulisu tohoto etapáku s velice krátkou historií, zato s ukrutně dlouhými stoupáními, se nám vryla hluboko pod kůži. ještě hodně dlouho je budeme vstřebávat. 

Etapa druhá

Čtvrteční ráno nebylo vůbec povzbudivé. Prudký déšť bušil do oken, venku tma jak v pytli a my měli hned na začátku vyjet lanovkou do světoznámého střediska Pal Arinsal/Vallnord, přímo do centra dění Světového poháru v cross country. Dojíždíme do bikeparku, hajzlpapírem utíráme kola a jako zázrakem přestává pršet. Cesta kabinkou je super, personál dokáže naházet čtyři biky do držáků za pár vteřin a pak už se vezeš do bezmála dvou tisíc metrů nad mořem.

Po příjemném občerstvení v restauraci se řadíme na start. Ten stál, jako celá etapa, zato. Po asi padesáti metrech se šplháme do prudkého kopce kolem klopenek, které uvidíte všichni v přenosu ze svěťáku. Prudká otočka dolů a jsi jako N1no – klopenkami zpátky dolů. A aby toho nebylo málo, hned zase prudkou strání nahoru na nejtěžší technickou část XCO okruhu, trail po rozeklaných skalkách. Pak už opouštíme areál, je mi blbě, vůbec to nemohu rozdýchat, bez rozjetí jsou pro mě začátky závodů ve smrti.

Jestliže jsme si snad na moment mysleli, že to nejhorší je za námi, opak byl pravdou. Cynický stavitel trati se na nás jaksepatří vyřádil. Tolik nachozených kilometrů za etapu jsem v životě neměl a nejenom já. Nadávali v podstatě všichni. Po podmáčených kamzičích stezkách to prostě nešlo, a nebo jsi to zkusil a dopadl jako já v jednom ze sjezdů. Nezacvaknutá noha, ztráta stability, kolo jde mimo vyjetou stopu, zamykají se řídítka a já se nekontrolovaně řítím mezi balvany, kolo padá ještě níž. Palčivá bolest na žebrech a už vím, že následující týdny se pořádně nevyspím. Etapu dokončujeme s průměrnou rychlostí někde kolem osmi km v hodině a končíme v půlce startovního pole. Fakt hodně bizarní den…

Etapa třetí – královská

Ráno nás autobus odváží asi dvacet minut do dalšího horského střediska Canillo. Je krásné počasí, déšť nehrozí, ale profil etapy vzbuzuje obrovský respekt. Láduju do sebe ibáče, abych byl schopen dýchat a sjíždět po kořenech, žebra se sakra ozývají. Opět se začíná výjezdem bez varování, ale jde o mega dlouhou záležitost; stoupáme z patnácti set na 2614 metrů. Když to vezmu s odbočkami, kdy tě stavitel trati párkrát pošle zpátky o pár desítek výškových metrů, abys to zase musel pracně vyjíždět, bylo to celkem dvě a půl hodiny dřiny. Nějak tady nemáš ani chuť sledovat panoramata, i když jsou opravdu úžasná. Přichází rychlý sjezd o padesát výškových metrů a znovu na dva šest set. Tady už tlačíme a vůbec to nejde rozdýchat. Připadal jsem si, jako když ve slavném filmu Vrchní prchni Klabouch strašně řval a pan Abrhám vláčel do schodů nekonečné množství puten s uhlím. Akorát jsme nebyli černí od mouru.

Těšili jsem se na dlouhý odpočinkový sjezd skoro o tisíc výškových metrů, ale opakoval se scénář z předchozího dne. Sotva viditelné cestičky od krav, kameny, kořeny a prudký sklon nám nedávaly moc šancí sjíždět, bylo to tak půl na půl a ještě se smrtí v očích. Belxalis DH byl poslední výzvou před dosažením cílové mety. Tady se snažíme jet úplně všechno, trochu se necháme vést stopou týmů těsně před námi. Tenhle trail nedá vydechnout i tím, že chvílemi nekompromisně stoupá v zavřených točkách a pak zase padá po kořenech. Už se ti chce umřít. Ruce to nedávají a určitě by se tu zase hodilo kvalitní endurko. Něco málo přes šedesát km zdoláváme za víc než sedm hodin. Zdá se to jako ostuda, ale je to naopak velké vítězství. 

Etapa čtvrtá – finále

Jedeme autobusem as tři čtvrtě hodiny do nádherného střediska Naturland až na hranicích Andorrského knížectví se Španělskem. Náhorní plošina skrývá v patnácti stech metrech zážitkový areál, který u nás nemá obdoby. Tady je také start a my se nejprve po silnici (zaplať pánbůh, než najedeme do terénu, prášky snad zaberou) a místy s odbočkami do lesa, vrháme do šesti set výškových metrů, samozřejmě, že nahoru. Počasí je asi takové, které jsme očekávali od samého začátku Andorra Epic. Sluníčko i v těchto výškách nekompromisně pere, computer mi ukazuje v nižších polohách trati teploty přes třicet stupňů. Ještě jednou tečujeme středisko Naturland a vydáváme se na nejvyšší bod dne, nacházející se v malebných stráních s pasoucími se stády krav; to je tady víc než 2200 metrů vysoko. Tentokrát to designer nepodělal a sjezdy jsou sice po opravdu těžkých trailech, ale většinou se to s notnou dávkou sebezapření dá. Občas máme staženou zadnici, když člověk vidí na stromě dvě nebo dokonce tři šipky dolů, znamená to na české poměry cedulku s lebkou a zkříženými hnáty. Něco se odvážíme, něco ne, ale tohle bych staviteli tratí nevyčítal, určitě bylo pár takových, kteří vypnuli mozek a jeli. Odvaha se tentokrát vymstila Jirkovi; chvíli na něj za zatáčkou čekám poté, co jsem slyšel divný zvuk. Přijíždí se zkrvavenou rukou, dres na zádech má skobu velikosti páteřáku, ale jinak vypadá nezraněn. Mumlá něco o tom, že tam ležel v křoví pod trailem na zádech jak vorvaň, ale vzápětí se situace otáčí a on pomáhá mě z jiného jehličnanu pod trailem. Zkrátka už na to nemáme, hlavně ruce to nedávají.

Naše chvíle přicházejí na posledních deseti kilometrech. Jsme dole v Andorra La Vella, hlavním městě, pouhých 950 metrů nad mořem a stoupáme k cíli do La Massana. Tady za to se zbytky sil můžeme vzít a vidina cíle člověku vlévá další energii do zuboženého těla. Chvílemi po asfaltu a pak až do cíle krásnou cestičkou pozvolna stoupající podél řeky, vystoupáme posledních dvě stě výškových metrů. Najednou slyšíme, jak moderátorka Tanja v cíli vítá tým před námi, ještě jeden rychlý sjezd po šotolině, zabočujeme na louku a před námi se tyčí obrandovaná cílová brána, v mých očích vítězný oblouk. Objímáme se v cíli, mise je završena. Člověk v tu chvíli moc nenachází slova. V našem věku si uvědomujeme moc dobře, že to bylo nejspíš poslední velké vzepětí a nic podobného už následovat nebude. Všechno krásné jednou končí a bylo toho, přátelé, fakt dost.

Pokud si ještě budete chtít přečíst krátké zhodnocené celé andorské mise, budu rád. Po návratu do Čech, už s chladnou hlavou, napíšu snad něco, co vám pomůže k rozhodnutí vydat se třeba příští rok do Andorry také.