Cape Epic 2017 – návraty plné vzpomínek

Jak jsme slíbili v našem prvním článku o blížícím se 14. ročníku ikonického Cape Epic, dnes vám zprostředkuji informace o jednotlivých etapách. Celý závod bude měřit 691 kilometrů a účastnící nastoupají v prologu a sedmi etapách 15400 metrů. Jde tedy opět o ročník, který preferuje spíš technické ježdění s relativně kratšími etapami a třeba třetí a pátá jsou rovnou označovány za etapy s velkým podílem trailů. Už to tak bude nejspíš napořád. Časy rychlých nekomplikovaných etap jsou definitivně pryč, průměrné rychlosti dramaticky klesly, zato zábava v technickém terénu je maximální. S tím souvisí i nezvratný nárůst podílu celoodpružených kol, dnes je používá drtivá část startujících. A to nejen „chrtích“ XC/maratonských speciálů, ale i těch s vyššími zdvihy.

Když se nezúčastněný pozorovatel zadívá na kilometráž a profily jednotlivých etap, nemusí se mu zdát osmidenní závod až tak extrémní. Opak je však pravdou. Nejen nastoupené metry a vzdálenost hrají svou roli. V Africe se scházejí další fenomény, které dramaticky znesnadňují život bikerů. Asi každého napadne vedro, které ale není podle mého názoru tak zásadním problémem, jak by se mohlo zdát. Je to totiž „jiné vedro“, vzduch je suchý a skoro pořád je poháněn více či méně prudkým větrem. Jakkoliv vítr pocitově zmírňuje vedro, na druhou stranu je často dramatickým faktorem, který zpomaluje závodníky, kteří v těžkých terénech obtížně dokáží jezdit v háku a aspoň trochu si pomoct. Dalším faktorem je všudypřítomný prach, kterému se nedá nijak vzdorovat. Máte ho všude; v očích, ústech, nose a taky v kraťasech, ložiscích, vidlici a tlumiči. Zásadní a tak nějak neviditelný je ale stav jednotlivých tratí. To je něco, co na profilu v brožuře neuvidíte. Je to asi nejtěžší směs terénů, které může člověk absolvovat. Máte pocit, že rychlých hladkých cest je zoufale málo. A když už na ní vjedete, světe div se, zrovna fouká proti. A pak to přijde; dlouhé pasáže plné ostrého kamení všech velikostí, kde jedete krokem, tlačíte, nebo dokonce nosíte, vystřídané sice plošší částí, zato plné písku. Traily jsou sice krásné a vybudované s nevšední péčí, ale někdy si je ani nedokážete užít, protože když vám dochází, technika a pozornost vás opouštějí a už byste to chtěli mít rychle za sebou. A tohle všechno se opakuje po osm dní…

Nejedeš první, nic nevidíš!

Ale aby to nevypadalo, že Cape Epic je v mé hlavě něco nenáviděného a nechtěného! Je tomu právě naopak. Chtěl bych tam být každý rok, je to tak trochu součást mého života. Bohužel to nejde. Jsem tedy aspoň vděčen za těch několik zastávek, které se mi poštěstilo v Africe na své cestě bikovými terény za život udělat. A když už tam nemohu být fyzicky, aspoň o tomto úžasném každoročním dobrodružství píšu. Dost nostalgie; vrhneme se hned na popis jednotlivých etap ročníku 2017.

Prolog – Merrendal in Durbanville

Majitel vinařství Meerendal je velkým fanouškem a partnerem Cape Epic. Umožňuje od roku 2012 bez přestávky konání závodů ve svém areálu, který je plně přístupný, včetně restaurací a vinařství. Často se dokonce v úvodu prologu projíždí jednou z budov. Dvakrát sloužila tato lokalita i jako cílový prostor jedné z etap. Zcela výjimečná situace nastala v letošním roce; kromě toho, že se zde neplánovaně odehrál úvodní prolog, končila zde i poslední etapa.

Jedno z nejstarších vinařství v Jihoafrické republice (1955) je vzdálené cca 30 kilometrů od Cape Town, takže dojet na start prologu, který startuje již v šest hodin ráno, bývá logisticky náročnější. Je to tak trochu dobrodružství, když nasedáme ráno za tmy do taxíku a směřujeme už oblečení v „kůži“ na brzký start. Sedíme v autě a hlavou nám probíhá celých těch několik měsíců příprav, tak trochu obavy, abychom stihli naše startovní okno a aby prolog dobře dopadl. Je to tak trochu zjevení, když se po půlhodině jízdy autem ze tmy začíná nořit ikonický kopec Tygerberg, na kterém je namotána značná část trailů, na které se za chvilku vydáme. První týmy vyrážejí na trať ještě za šera, ty poslední, elitní, v poledním vedru. Prolog každopádně není nic lehkého na rozjetí, 1200 závodníků postupně traily rozbije na padrť, nehledě na to, že stoupání jsou zde hodně prudká a sjezdy v rozbitých a tím pádem prašných zatáčkách vyžadují maximální pozornost. Pro dobře trénovaného hobíka je prolog záležitostí cca 1,5 hodiny v plném zatížení.

Porce prvního dne je 26 kilometrů a 750 výškových metrů.

1. ETAPA Hermanus – Hermanus

Bezprostředně po prologu se celý cirkus přesouvá více než sto kilometrů do nádherného, historického přístavu Hermanus na břehu Indického oceánu. Když jsem tohle jméno viděl při představování trasy v itineráři, hned jsem litoval, že nejsem na startovní listině 2017. Je to totiž vzácný úkaz, že se tohle překrásné místo znovu objevilo na seznamu etapových míst. Je to totiž teprve potřetí, kdy figuruje jako etapové město. Poprvé to bylo v roce 2006, podruhé o dva roky později a dalších devět let to trvalo, než se tam závodníci vypraví znovu. A mají se na co těšit. Přístav leží na vysokém skalním útesu a přímo pod ním se nachází zátoka Walker Bay, která je světoznámá tím, že se zde každoročně dají pozorovat velryby. Je zde dokonce unikátní systém, kterým jsou obyvatelé a návštěvníci upozorněni na výskyt těchto největších savců; troubení lodní sirény. Pokud má někdo čas, může ochutnat skvělá vína z blízkých vinic v Hemel-en-Aarda Valley, ale také je to osvědčená biková oblast.

Start v Hemanusu

Když jsem tady byl naposledy, bylo to 27. dubna 2006 a schylovalo se k dramatickému spurtu v centru městečka. Pamatuji si to jako dnes. Jel jsem tehdy na „Moratce“ s tmavě červenou vidlicí Manitou R6. Po etapě mě můj týmový parťák (byl to Jihoafričan) s jeho manželkou pozvali do místního steakhouse a tam jsem spořádal zatím největší kus masa ve svém životě - 1000 g steak se zeleninou. Důvod byl celkem jasný. Jednak jsem v předchozích dnech prodělal nějakou střevní chřipku a 24 hodin vůbec nejedl a co bylo ještě vážnější, následující, již sedmý den etapáku, se konala královská etapa dlouhá nakonec 148 km, ve které jsme nastoupli více než 3000 metrů. Bylo třeba se posílit…

V roce 2017 se závodníci do Hermanusu ještě toho dne vrátí; po 101 km a 2300 nastoupaných metrech.

2. ETAPA Hermanus – Elandskloof (Greyton)

Celkem pětkrát se závodníci dostali v průběhu Cape Epic do Greytonu. Tentokrát ale ležení není rozvinuto přímo ve městě, ale na periferii. Greyton je v itineráři od roku 2004 a dnes je to centrum turismu. Kromě lezení po horách (Riversonderend Mountain Range) tady návštěvníci využívají možnosti rybolovu, ježdění na koních a samozřejmě také bikování. V Greytonu jsem dojížděl třikrát a vybavuji si hned ten první dojezd v roce 2006, který silně připomínal nějakou jarní silniční klasiku. Ale ve dvou je to trochu něco jiného. Když pominu nesmyslnost spurtu o pozici hluboko ve startovním poli, pak ten vlastní zážitek byl skvělý. Poslední cca dva kilometry před cílovou bránou vedly po asfaltu a dvojici před námi jsme viděli nejdříve docela daleko. Pak jsem ale svého kolegu natolik zblbnul, že se nám podařilo přitáhnout do háku někde na pětistovce. Ve dvou je to o tom, soustředit se na slabší kus ze soupeřící dvojice. Prvního jsme nechali jet a s druhým, kterého patrně trápily křeče, už jsme si poradili. Malá radost, ale pamatuji si to do dneška…

Druhá etapa nebude lehká, nahoru a dolů, 102 km, 2350 metrů převýšení.

Cílová rovinka v Greytonu 

3. ETAPA Elandskloof(Greyton) – Elandskloof (Greyton)

Zdálo by se, že tato etapa by mohla patřit vzhledem ke své délce a převýšení k těm lehčím. Ovšem to je jen zdání, protože na Cape Epic žádná taková etapa neexistuje. Po úvodním rozjezdu kolem města přichází série stoupání obsahující mimo jiné Mad Dog Bite, Zig Zag a UFO – tento název získala hora poté, co na jejím vrcholu byla vystavěna zvláštní budova ve tvaru UFO.

Kde se jede do kopce, tam logicky následují i sjezdy a ty tady nejsou nijak lehké. Ostré skály, plno volných kamenů všech velikostí. Mezi nimi už dnes vyniká Good Samaritan Descent (bezprostředně následují po výjezdu na UFO), který své jméno dostal v roce 2014, když Markus Kaufmann a Jochen Kaess dali k dispozici kola lídrům závodu a týmovým kolegům Kristianu Hynkovi a Robertu Mennenovi, čímž zachránili jejich závod.

Etapa měří 78 km a závodníci nastoupají 1650 metrů.

4. ETAPA Greyton – Elgin (Oak Valley)

Oak Valley, součást městečka Elgin, je jednou z nejoblíbenějších lokalit na Cape Epic. Příští rok se zde pojede již po osmé a kromě toho, že je to místo příjemné na bydlení, tak je rovněž proslulé svými bikovými trasami. Nad městečkem jsou vytvořeny nespočetné pasáže trailů s klopenkami, můstky a lávkami. A kdo že tyto vychytávky připravil? Financovaly je místní farmy, protože jejich majitelé si dobře spočítali, že návštěvníci jim přinesou peníze… Je tady plno excelentních restaurací, útulných vinařství a přitom je to jen 45 kilometrů autem do Cape Town. V Oak Valley je závodní městečko umístěno na krásném pažitu místního ragbyového stadionu a obklopené sady s jablky a broskvemi.

Cílová brána je umístěna přímo na stadionu a dostat se do ní závodníci můžou hned z několika stran, pokaždé ale po některém ze zábavných trailů. A že jich je tady víc než dost. V Oak Valley jsem finišoval třikrát, nejvíce mi utkvěl dramatický závěr v roce 2012, kdy travnatá plocha stadionu připomínala po silném dešti spíše silážní jámu a já ještě navíc zničil na posledním trailu před cílem zadní kolo a dojížděl se dvěma prasklými dráty. Ti, co navštíví Oak Valley příští březen se mají rozhodně na co těšit. Dlouhodobě nejvýše hodnocená lokalita Cape Epic.

Etapa měří dlouhých 112 km a převýšení činí 2150 metrů.

5. ETAPA   Elgin (Oak Valley) – Elgin (Oak Valley)

I další den si závodníci užijí tratě okolo Oak Valley a také se tam odpoledne znovu vrátí. Je to naprosto typická etapa v blízkosti Oak Valley, plná ostrých stoupání a skvělých trailů. Na východní straně čeká legendární Nuweberg, následovat budou pěkné sjezdy a zvlněným terénem na Grabouw a závodníci se ocitnou v singletrailovém ráji, který hned tak někde nenajdete. Budou si ten den pamatovat do smrti, protože si vychutnají většinu trailů z A-Z sítě nad Elgin/Grabouw Contry Clubem a kolem přehrady Eikenhof. Finále jim zprostředkují obnovené traily Paul Cluver Estate na cestě zpátky do Oak Valley. Průměrná rychlost v etapě bude nízká, zato únava vysoká, stejně jako faktor zábavnosti, to mohu garantovat i od počítače.

Etapa má 84 kilometrů a převýšení je tučných 2100 metrů.

 
Traily v Oak Valley

6. ETAPA  Elgin (Oak Valley) – Elgin (Oak Valley)

Královská etapa! A znovu, tentokrát už naposledy do Oak Valley, s dojezdem opět z jiného směru.

Když se někdo zeptá veteránů Cape Epic, které stoupání je historicky nejtěžší, jejich odpověď je jasná; Groenlandberg! V roce 2017 se závod vrací na tenhle strašný kopec a aby to bylo ještě těžší, je to až sedmý den roboty. Převýšení více než šest set metrů na devíti kilometrech kamenitého a písčitého stoupání, které je sice v průměru „jen“ sedmiprocentní, ale ve dvou sekcích má dvacet procent, to je pořádná zkouška. Tahle konfrontace s nejznámějším výjezdem začíná zhruba dvacet kilometrů po startu, po několika mírných kopcích na zahřátí nohou. Po této zkoušce budou následovat spíš skalnaté a kamenité traily a pasáže s nestabilním povrchem ve sjezdech, které vyžadují stoprocentní pozornost; krátký singl zavede natažené startovní pole pod dálnicí N2 do dalšího kamenitého úseku a nakonec do Kogelberg přírodní rezervace, kde ale, obávám se, nebude čas na sledování přírody. Na zpáteční cestě se protáhnete opět pod dálnicí a přes Lebanon´s flowing singletrail a další technické pasáže zamíříte zpátky do cíle. Perný den!

Etapa má 103 kilometrů a 2750 výškových metrů .

7. ETAPA Elgin (Oak Valley) – Val de Vie

Velké finále je tady! Naposledy a definitivně opustí startovní pole Oak Valley a vydá se směrem do zcela nové destinace a cílového prostoru – Val de Vie. Před třiceti lety tady nebylo nic jiného, než zchudlá stará farma uprostřed nehostinné přítody. Tehdy jistý Martin Venter snil o nalezení pěkného místa, kde by natrvalo s rodinou zakořenil a mohl založit vinařství. Podařilo se mu to nakonec v roce 2001, když letěl letadlem přes Paarl – Franschhoek Valley a uviděl tohle místo situované podél řeky Berg River. Farma, která se zde nacházela, byla z roku 1783. Postupně transformoval písčinu v úrodné místo a obrovskou odpočinkovou zónu.

Cesta do Val de Vie ale nebude lehká. V cestě bude stát na čtyřicátém kilometru poslední velké stoupání ročníku 2017 přes Franschhoek; je to asfaltový výjezd dlouhý sedm kilometrů, který vás serpentinami dostane o plných čtyři sta výškovým metrů nahoru. Na poslední den docela slušná nálož. Pak už bude následovat jen několik menších výjezdů, minete věznici pojmenovanou Victor Verster a ikonickou sochu Nelsona Mandely připomínající jeho první kroky ke svobodě. Ale to jen tak mimochodem, to důležitější nastává vzápětí.

Cílová brána je totiž tady! Po osmi dnech a 691 kilometrech těžké práce jste v cíli. Věřím, že tam přivítáme i všechny české účastníky Cape Epic 2917. O nich a o favoritech v elitních kategoriích mužů a žen si povíme něco v příštím pokračování.