Cape Pioneer - pohled českého účastníka Tomáše Kozáka

Jak začít, o tomhle závodě už vím nějaký tři roky, líbil se mi, ale až letos jsem se tam vlastně tak trochu díky náhodě dostal. Původně jsem se připravoval na 24h v Austrálii, ale po nehodě co jsem měl na jaře, po které mi ještě občas zlobí pravá noha při nepřetržité zátěži, jsem se na ní prostě necítil. Sice jsem začátkem září obhájil na 24h na Nurburgringu, ale nebylo to ono. Cape Pioneer byl takový záložní plán na podzim, protože každodenní zátěž mi nevadí. Po příjezdu do JAR a přesunu z Port Elizabeth do místa startu Oudsthoornu, jsem si už cestou autem začal říkat, že slibovaných skoro 12 tisíc metrů převýšení nebude zadarmo. Nádherné hory, ale vše otevřené, s minimem porostu, spoustou kamení a neustálý vítr.

Celý závod začínal prologem na 15 km. Osmdesát procent trati singl, samá zatáčka, nahoru dolů. Rozestupy na startu půl minuty, takže hned první den silné zážitky. Nutno dodat, že pomalejší závodníci se snažili uhýbat, bohužel občas nebylo kam.

První etapa 105 km a profilem trochu lehčí, skutečnost však byla jiná. Přes noc trochu zapršelo a z rozjezdové etapy se stalo tak trochu peklo. Po startu se najelo na prašnou cestu, jenže po pár kilometrech jsme se začali jeden po druhém zastavovat. Důvod? Kolo se obalilo něčím, co připomínalo hrnčířskou hlínu a prostě se vše přestalo točit. Kolo nešlo ani tlačit, takže na záda a po svých. Chvílema šlo sice kousek popojet, ale okamžitě se to znova zaneslo, takže zas po svých. Takhle se pokračovalo několik kilometrů a nikdo pořádně nevěděl, na jaké pozici vlastně je. Naštěstí se po nějaké době povrch změnil, začalo pršet a trať se stala sjízdnou a i přes neustálý déšť to bylo parádní bikování se spoustou singlů, rychlých sjezdů a technických výjezdů. Odpoledne déšť ustal a začalo svítit, takže po dojezdu byl klid na mytí a praní svršků.

Druhá etapa byla označena jako královská. Kvůli dešti z předešlého dne byla o něco zkrácena, některá místa byla totiž kvůli vodě neprůjezdná. Stoupání však zůstala téměř v nezměněné podobě včetně závěrečného dojezdu na Swartberg pass ve výšce necelých 1600 metrů nad mořem. Na posledních 12 km se to zvedlo o 1100 metrů, takže úplně sranda se tam dostat to nebyla. Na prvního v cíli čekala speciální prémie vypsaná jen pro tuhle etapu 100 000 randů (necelých 200 000 Kč).

Třetí etapa zůstává beze změn, jen povrch se opět mění, rolety, šotolina, písek v horách spousta kamení jak nahoru tak dolů, zhruba v půlce se stoupá na nejvyšší bod ve výšce cca 1200 m.n.m. z toho poslední asi tak kilometr po svých. Sklon a kamení je proti každému pokusu o jízdu. Dolů pak několikakilometrvý sjezd ve volném kamení. Tak trochu nechápu, ale zvykám si. V téhle etapě začínám závidět dvojicím, vítr je každý den opravdu silný a solista si to pěkně užívá. Sice jsou místa, kde se dá nějaké dvojici zahákovat, ale většinou to brzo končí, protože stopa je úzká. Složí se tam tak ti dva, točí se mezi sebou a já už jedu pískem a kamením, takže efekt háku nula, spíš naopak, dávám si víc než když jedu sám.

Čtvrtá etapa je relativně kratší, ale... od startu klesneme na cca 400 m.n.m. a pak už se v podstatě jen stoupá do výšky 1250 m.n.m. což je zas někde v půlce a opět poslední dva kiláky se tlačí nebo nese. Jestli včera bylo kamení, nevím jak to nazvat dnes, možná tak kamenolom. Zase pořád nahoru tak dolů. Sjezd je ještě vyšperkován cedulemi s upozorněním, aby jsme jeli pomalu a opatrně. Po chvilce chápu proč brzdy smrdí, sklon přes 30 % a to vše v kamenech a vypadá to jako by to nemělo vůbec končit. Do toho všeho to dnes pořádně pálí a na slunci mi computer ukazuje přes 40 stupňů!

Pátá etapa opět 70 km, ale hned po startu pěkně do kopce. A počasí opět úřaduje, začíná pršet, přidává se bouřka a nahoře v horách je něco kolem 12 stupňů. Krajina se výrazně mění a povrch a profil mi čím dál tím víc připomíná naše oblíbené Sudety, a to se vším všudy. V půlce etapy už nemám vzadu destičky a doufám, že to do cíle nějak dostanu. Závěrečný několikakilometrový singl před cílem byl už tím pádem trochu víc zábavnej :)) V George, kam jsme dojeli, leje jak z konve, tábor je vyplaven a tak nás všechny ubytují ve zdejším internátu a večer oznamují, že zítřejší poslední etapa bude zkrácena, neboť singl, po kterém jsme přijeli a měli po něm začínat šestou etapu, je naprosto nesjízdný. Nikdo ani neprotestuje.

Šestá a závěrečná etapa. Policejní auto nás provedlo městem a navedlo rovnou pod poslední těžké stoupání celého závodu. Během nějakých osmi kilometrů zdoláváme převýšení zhruba 600 metrů a pak už se jen mírně klesá přes občasné brdky až do Oudsthoornu, kde je cíl celého závodu. Tahle etapa je první celá po širších cestách a tomu odpovídá i rychlé tempo. Osmašedesát km jede vítěz solo 2 hodiny a 20 minut, já o 5 minut pomaleji a prvně si užívám jízdu ve skupině...

A je tu konec, díky vyrovnaným výkonům v celém závodě končím nakonec na třetím místě, s čímž jsem před startem vůbec nepočítal. Cíl byl pro mě první desítka a když se zadaří tak první pětka. V sólistech nakonec do cíle dorazily jen dvě třetiny startujících, nedokončil například ani loňský vítěz Timo Cooper. V tomhle závodě nemá prostě nikdo nic jisté a náskok třeba 20 minut před etapou tu nic moc neznamená. Stačí trocha deště, jedna nepozornost ve sjezdu nebo malá krize a člověk nakoupí 10-15 minut na pár kilometrech.

Přesto, nebo právě proto, je Cape Pioneer jeden z nejhezčích závodů, co jsem kdy jel a bude-li možnost, určitě se na něj ještě jednou vrátím.

Na závěr ještě poděkování těm, kteří mi na tomto závodu umožnili startovat: Kooperativa, Focus a Hepos.

Foto: Sportograf.com - archiv Tomáše Kozáka