Den na Cape Epic nikdy nekončí!

Tak trochu jiný pohled na Cape Epic. "Bez frází" popsáno to, jak je epický den bláznivě šílený...

Autor: Tomáš Přibyl
Foto: Michal Červený, Jan Němec
Den na Cape Epic nikdy nekončí!

 

Týden od vítězného bouchání šampaňského utekl jako voda a 15. ročník legendárního afrického etapáku už je jen historie. Ale vraťme se ještě jednou zpátky do jedinečné atmosféry letošního ročníku, který byl tak úspěšný pro české závodníky, ale také opět a opakovaně něčím jedinečný. Klasik by napsal, že jako červená nit se celým závodem táhla hrozba způsobená nedostatkem (nejen) pitné vody v celé Jihoafrické republice. A dá se také napsat, že tato situace ovlivnila závod ještě mnohem dříve, než začal. V důsledku šířící se infekce některé týmy vůbec nenastoupily, některé byly poznamenány nemocí jednoho či druhého závodníka na začátku a některé dokonce v průběhu etapáku. Já bych vám chtěl ale co nejplastičtěji popsat věčný koloběh osmidenního klání z pohledu amatérských týmů, jejichž dočasným domovem se stal klasický oranžový stan a které se musely vypořádat s obtížnými podmínkami spojenými nejen s náročnou tratí, ale i obstaráváním si základního živobytí okolo.

Je vlastně úplně jedno, kde začít, protože u drtivé většiny z nás tady platí parafrázovaný název bondovky „Jeden den nestačí“. Všechno se vám slije do nikdy nekončícího drsného boje za dosažením poslední cílové brány…


Tomáš Přibyl a Willie Landman


Je pět hodin ráno a už několikáté probuzení je pravděpodobně to poslední, které dnes absolvuji. Řezavý zvuk dudákovy melodie, ano na Cape Epic budí tábor ze spánku dudák, je hodně intenzivní a tentokrát už vstát budu muset. Už předtím jsem ale několikrát procitnul; to kolegové ve vedlejších stanech už z nějakého důvodu otevřeli oči dřív a na ohleduplnost se tu zas moc nehraje. Míhají se světla čelovek, někdo tlačí kolo z bikeparku, asi si chce štelovat řazení, foukat gumy nebo mu prostě hrabe… Nejdepresivnější momenty dne jsou zkrátka tady. Všechno mě bolí, spacák hřeje a já cítím, jak všechno kolem je vlhké a ve svém stanovém mikrovesmíru se snažím ještě chvilku, tu posranou, malou chvilku, ušetřit teplo. Parťák z vedlejší ulity už ale volá, takže nezbyde než se zvednout. Originálními nacvičenými prvky se zbavuji nočního oděvu (trenýrky a tričko), oblékám spodní prádlo, tepláky, jiné tričko (pravděpodobně stejně špinavé, jde jen o pocit), bundu a sunu se opatrně ven, jen abych nedrcnul do stanu tolik, aby rosa nezačala stékat dovnitř. Obvykle mě u toho vezmou křeče, ale nakonec se nasoukám do pantoflí (jediná obuv po osm dní kromě cyklistických treter), rychle za sebou zapnu oba zipy na stanu a s kolegou vyrazíme potácivým tempem k jídelně. Cestou zvládáme protřít oči u cisterny s pitnou vodou, tělesná ztuhlost pomalu polevuje a jako hladová zvěř směřující ke krmelci i my, stejně jako řada dalších světlušek, zrychluje krok k výdejním místům uvnitř osvětleného obrovského párty stanu. Člověk si to rychle nacvičí, jak voják rozborku a sborku zbraně; prvně dva životabudící papírové kelímky s čajem, zabrat si místa u stolu a hurá pro jídlo. Míchaná vajíčka, sýr, jogurt, gumový toustový chleba, sladké pečivo, párky, šunka, kdo jak chce. Sedíme u stolu a hrneme to do sebe, je to spíš pudové, než že by člověk vzpomněl na výraz „gurmán“. Ze stropu na tebe obvykle padají kapky, jak se sráží vzduch. Pořád kontroluješ čas, protože další akce musí rychle navazovat. Někdo hned pokračuje nejnutnější tělesnou hygienou (zuby, obličej), někdo, jako my, hledá okamžitě po dojedení vhodné místo, kde by ulehčil svému tělu. Tuto potřebu chce vykonat zároveň víc než tisíc lidí. Pro nás existují naštěstí aspoň v tomhle směru dvě varianty. Díky akreditaci do tiskového centra můžeme využít místních trošku luxusnějších služeb a nemačkat se u TOI toalet. Je to ale něco za něco, tiskáč je obvykle na hony vzdálen centru stanové kolonie, takže to musíme vzít rychle. Všude se míhají bludičky, zpátky se vracíme a je už půl sedmé. Rychle stan, rychle převlékat, rychle chystat z hloubi temné nory traťovky, helmu, brýle, garmin (bože, je nabitý?!), závodní oblečení, tretry, rukavice atd. Na řadu přichází chvíle pro tzv. (jak ho nazval můj parťák) „shittričko“, které má nezastupitelnou úlohu hlavně při očistě nohou při vstupu do stanu a oblékání. Všudypřítomný prach tak aspoň na chvilku zmizí, a než obuji tretry, budu mít pocit, že nohy jsou čisté jak dětská prdelka.

Už se rozednívá, vzlétá první helikoptéra a moderátor u startu zvyšuje hlas. První startovní blok startuje v sedm, my máme ještě trošku času, ale musíme makat dál. Oblékáme závodní hadry, rychle si trochu mažu nohy startovním olejem a opalovákem aspoň krk, uši a nos. Flašky plníme  z lahví balené vody, jiný zdroj neriskujeme. Zapínám zip na stanu a hrneme k bikeparku. Stejný směr volí stovky dalších. Kolo je zajebané od včera; obsluha myčky smyje jen základní nánosy, to je další daň nedostatku vody, i tady se šetří. Kusem hajzlpapíru (na to jsme mysleli také předem) otírám aspoň mokré sedlo a gripy, kontroluju gumy a jako obvykle hledám někoho s pumpou, abych dofouknul bezdušovky. Mám svého oblíbeného experta, který stojí každý den před vchodem do bikeparku a zkušeně všem radí, jaké tlaky do etapy nastavit (asi si byl trasu v noci projet). Nemám čas mu nevěřit, takže jen sleduji, jak zručně fouká moje kolo, ale to už mi parťák ťuká na rameno a společně mizíme v brance našeho startovního slotu pro daný den. Holčina si nás odškrtne na seznamu, do našeho startu chybí cca patnáct minut a ty jsou první, kde opadá shon. Vyhlédneme si místečko u ohrazení, opřeme kola a trošku se snažíme rozcvičit tělo. Rozjíždění? Zapomeňte! Za chvíli už nás volá startér a celá skupina se přesunuje na startovní lajnu. Posledních pět minut, tepovka mírně stoupá, zapínám Garmina, utahuji tretry, podáme si ruku, popřejeme úspěch, tři, dva, jedna – a už to jede!

Šest hodin etapy vám popisovat nebudu. Dobře to znáte, takže se přesuneme krátce za cílovou čáru.

Další díl šílené logistické skládačky začíná hned, jak slezu z biku za cílovou čárou. Rychle jednu Colu nebo ionťák u stánku, vytáhnout flašky z košíků, sejmout Garmina a už mi ochotný černošský mladík tahá kolo z rukou, aby ho odvedl klukům s vysokotlakými čističi a posléze do bikeparku na držák s našimi čísly. Hned z cílové rovinky odbočujeme všichni do stanu první pomoci. Ne, nebojte se, tak špatně na tom nejsem, ale ten stan opravdu pomáhá. Hned na kraji vám borec zatlačí ne oči, ale ledový mokrý ručník do týla, v tom vedru je to požehnání. U toho vám stačí pogratulovat k super výkonu. Holky z Wolworthu (sponzor) už vám podávají tašku s nějakými dobrotami, další si můžete hned vyzvednout u mnoha chlazených pultíků ve stanu a větší jídla si nechat ohřát v mikrovlnce. Všichni postupně padají na připravené sedačky z dřevěných palet a polštářů, zasraní až běda do sebe cpou první flašky proteinového nápoje, sendviče, těstoviny… Zvedáme se a snažíme se dát dohromady co nejdřív. Rychle ke stanu, slunce tou dobou praží, svlékáme ze sebe zadělané oblečení, vítr honí stanovým táborem prach, ze stanu taháme kraťasy a tričko, ručník (nikoliv „shittričko“) a směřujeme k Hansgrohe zóně, kde jsou celkem luxusní sprchy, a když máte štěstí, ani nečekáte. Vodou by se mělo šetřit, všude plno poutačů, ale nikdo to moc neřeší. Aspoň jednou za den (na pár minut) být čistý. Lezu ven ještě mokrý a cítím se jako pán. Snažím se v přilehlé odpočívárně (stan s umělým trávníkem) o nějaký strečink, ale je to spíš srandovní pokus, znovu se začínám potit a cestou ke stanu věčným prachem už ta čistota s jepičím životem dostává na prdel. Beru hornické propriety, tj. helmu, tretry, brýle, flašky a hledám, jako mnoho ostatních, zdroj vody, kde bych to všechno zbavil aspoň té nejhrubší špíny. Je to jak záškodnické práce. Někdy vlezu rychle do volné sprchy a tam to všechno rychle propláchnu, jindy najdu nějaký kohoutek s trochou vody na praní nebo to jdu aspoň otřít tou mokrou froté utěrkou, které se válí v cílovém stanu. Všichni všechno všude rozkládají, aby to uschnulo. V šest se začíná smrákat, to už neuděláš nic. Nekrade se. Tolik věcí, co se válí po kempu, nikoho ani nenapadne si toho všímat. Stany si zamykají na zámeček jen duševně narušení jedinci. Věci schnou a my bloumáme a hledáme kde co vypít. Tiskové středisko, chill zóna, obchůdky, všude až do večeře něco lejeme do zuboženého těla.

Blíží se šestá hodina, směřujeme ke stanu, ještě před tím rychlá návštěva bikeparku a namazat řetězy, to je tak jediné, co kolu dopřejeme. Skoro suché věci hážeme do stanu, rychle vyndat čelovku, vzít si bundu a hurá k jídelnímu stanu, krmelce už budou plné. V oblaku prachu se tam hrne většina osazenstva kempu, bereme plastové příbory, papírové talíře a Pavlovův reflex už pracuje naplno. Černí pomocníci vydávají ochotně a kolikrát chcete. Jídlo je podle mého názoru kvalitní a vybere si každý. Z chladniček bereme několik lahví vody bez bublinek, abychom měli do flašek na ráno. Dny se začínají nemilosrdně propojovat. Po jídle jsou na řadě obvyklé vyhlašovací ceremoniály vítězů, převlékání triček pro lídry a výklad trati na druhý den, jakožto i nezbytné sponzorské rozhovory. To už je venku tma jak v pytli a teplota příjemně klesla pod dvacet. Toalety v tiskovém centru nelze ani večer opomenout, poslechnout si zejména od fotografů pár příhod z dnešní trati taky neuškodí, podívat se na pár připravovaných videí a rychle zpátky do tábora. Je kolem deváté večer, ale valná většina znavených bikerů už ulehla do stanů. Občas se ozývá chrápání, jiní v bikeparku ladí stroje a ti smolaři, kteří měli vážnější problémy, obcházejí četná servisní místa, aby se dohodli, kdy a jak kolo opravit, kdy vyzvednout a podobně. Jdeme ještě jednou do odpočinkové zóny, po očku sledujeme nějaký sportovní program na televizích, povídáme a plánujeme, jak pojmout nadcházející den při studiu profilu etapy. Už je ale čas si jít lehnout. Tmou hučí generátory, které vyrábějí elektřinu pro potřeby ohřívání vody, osvětlování celého tábora a naopak chlazení zařízení kuchyně. Je to takový mystický pohled na tábor pod příkrovem tmy, samostatný organismus, který perfektně funguje. Ulehám do spacáku a pouštím si nějakou hudbu z mého kultovního iPodu, který přežil zatím všechny moje Cape Epic účasti, obvykle u toho ale celkem rychle několikrát usnu. Po jedenácté už definitivně usuzuji, že je čas jít opravdu spát, v permanenci je zase „shitručník“. Spořádané litry tekutin v odpoledním a večerním horku mají ovšem i svou stinnou stránku. Poprvé se soukám ze stanu na močení krátce po půlnoci, podruhé krátce před čtvrtou ranní, vždycky se tam potkávám s dalšími zombie, které postihnul stejný osud. A pak se probouzím znovu a znovu, možná je to nervozita nebo přetížení organismu. A najednou je tady zase ten dudák…

 

              

      

Přečteno - 4829x Tagy: cape epic tomáš přibyl
Zapojte se do diskuze

Mohlo by vás zajímat

  1. OstatníHynek se věnoval fanouškům, vyprávění o Cape Epic nebralo konců
    Hynek se věnoval fanouškům, vyprávění o Cape Epic nebralo konců
  2. OstatníJeden klik = 160 tisíc Kč. A stejně to stojí za to!
    Jeden klik = 160 tisíc Kč. A stejně to stojí za to!
  3. Tech newsCape Epic 2018 - na čem se jezdí?
    Cape Epic 2018 - na čem se jezdí?
  4. Ostatní závodyKulhavý se po Cape Epic odměnil svíčkovou a veteránem
    Kulhavý se po Cape Epic odměnil svíčkovou a veteránem
  5. Tech newsVítězná kola Kulhavého a Langvad z Cape Epic v dražbě
    Vítězná kola Kulhavého a Langvad z Cape Epic v dražbě
  6. Ostatní závodyKulhavý s Grottsem dovezli žlutý dres Cape Epic do cíle, Hynek 2.
    Kulhavý s Grottsem dovezli žlutý dres Cape Epic do cíle, Hynek 2.

Vlož svůj komentář:

Pro vkládání komentářů je nutné být přihlášený.
Proto se, prosím, tedy buď přihlašte nebo registrujte.

redakční systém | ISSN 1803-5744