Hvězdný výlet

Zajezdit si se Simmonsem, Shandrem, Vandrhamem a Tippiem se nepoštěstí každý den. Ale není to nemožné. Stačí totiž oživit vzpomínky na rozvinutý socialismus. Říkáte si — „Cože, v kapitalismu? Proč bychom si měli kvůli jezdění s bandou Kanaďanů vybavovat vzpomínky na socík?“
Přesně tak, dokonce i v rozvinutém kapitalismu, kde se Němci prohánějí po Itálii jak za führerovy největší slávy, je někdy potřeba oprášit staré zvyky, které naši rodiče vypilovali k dokonalosti při kupování jízdních kol, barevných televizí či zájezdů do Jugoslávie.

Ne, nezbláznili jsme se, na květnový festival na Gardě totiž jezdí tyto ikony světového freeridingu nejen rozdávat úsměvy na stánky svých chlebodárců, ale také jako lákadlo na hvězdné freeridové túry po okolních kopcích. A vzhledem k tomu, že s nimi chce na vyjížďku snad každý z návštěvníků festivalu, kdo vlastní aspoň jeden dres Sombrio, Oakley nebo Fox, je o 12 míst ve dvou VW Transporter enormní zájem. A tak nezbývá než brzo ráno vstát a jít si se spacákem lehnout před stánek pořádající agentury a své pořadí si vyležet či vystát.



V shuttlu, jak se tady říká vývozu na okolní hory, jsem seděl vedle René Wildhabera, specialisty na závody MegaAvalanche, jenž patří mezi freeridovými ikonami mezi respektované závodníky. V autě kromě mě sedí ještě čtyři Němci a jeden Ital. Nemluví se však moc o kolech, ale spíš odkud kdo je a co dělá. V druhém shuttlu jede zbytek šťastlivců, kteří také přišli včas a vybojovali si svůj „Ticket to ride with Pros“. Skupinu uzavírá VIP auto, v němž se vezou Wade Simmons, Thomas Vanderham, Andrew Shandro a Brett Tippie.

Vystupujeme v nadmořské výšce okolo 1700 m n.m. a všechny nás zdraví podáním ruky Brett, jenž s havajským vřelým úsměvem říká: „Hi, I´m Tippie“.
Hlavou mi proběhne záběr ze starého freeridového videa Kranked, kde jakýsi Tippie skákal devítimetrový drop a nesmazatelně se mi vryl do paměti. Ten samý člověk mi po dvanácti letech přátelsky podává ruku a zve ke společné vyjížďce. Mazec. Za ním vystupuje Shandro, Simmons a Vanderham a po seznámení s partou si ladí kola. Po společném focení vyrážím napřed na trail Skull, abych si mohl pořídit ještě nějakou tu akční fotku. Přijíždím pod kamenitou pasáž, kameru nechávám točit z kamene a jdu fotit. Když se blíží jezdec, vždy ho z dálky slyším a mám čas se připravit. Nejdřív jedou Němci — všechny fotky se jakž takž daří tak, jak mají — jezdec je ostrý, pozadí lehce mázlé. Tenhle grif, kdy se musí pohnout s foťákem ve směru jízdy, už jsem pochytil a celkem se i s levnou zrcadlovkou daří.
Jede další jezdec, ale čas od prvního zaslechnutí po průjezd okolo mě je odhadem tak třikrát kratší. Fotka je taky rozmazaná, protože jsem vůbec nestihl zareagovat na jeho rychlost. Koukám na display — no jo, Thomas Vandrham. Čtyřiadvacetiletý týpek z Kanady, co si dává nehorázné polety motokrosovým stylem, tu pasáž profičel jak vichřice, kamenů se snad ani nedotýkal, jak ladně nad celým úsekem proletěl. Jojo, to je už jiná liga. Na Simmonse a Shandra už jsem připraven líp.

Po průjezdu Tippieho, který skupinu uzavírá, jsem se snažil za něj pověsit. Jeho styl je fakt někde jinde, než na co jsem zvyklý od kamarádů u nás v lese. Každičký vhodný výstupek je pro něj výzvou k poskočení si, terénem si jen tak proplouvá a ladně se skoro vznáší. Naneštěstí jsme dojeli jiného týpka z party vyvolených, jenž se s Brettem v zádech snažil jet strašnou „kudlu“, ale samozřejmě mu to nevyšlo a už se válel. Bohužel, ostatní legendy už jsem na trati v akci neviděl, protože asi nejsou zvyklé čekat na rozcestích, a tak jsme se všichni sešli až skoro na konci trailu.

Cestou zpátky do areálu bikefestu jsme se dozvěděli, že Brett se stále živí kolem jako testovací jezdec pro Rocky Mountain, stejně jako Wade Simmons. Vždycky dostanou nový rám na testování a hledají slabá místa. Teprve když se jim rám nepodaří zlomit nebo jakkoli poničit, může jít do výroby. Brett sedlal sjezdový stroj Flatline, Wade pak novou verzi freeridového Slayera. Tom Vanderham vloni přestoupil do nového týmu značky Evil, takže také testoval sjezdový prototyp se zdvihem asi 250 mm, což také částečně vysvětlovalo jeho jízdní styl a nesrovnatelnou rychlost. Andrew zase vede ve Whistleru jako instruktor školu freeridingu pro mládež a testuje kola Trek. Jeho poznatky a připomínky pomáhaly utvářet třeba modely Remedy.

Celá vyjížďka byla neskutečně příjemnou záležitostí. Všichni tito jezdci se i přes to, jaké to jsou legendy, které jsme obdivovali ve videích a které utvářely náš pohled na horské kolo, chovali velmi skromně a přátelsky, na žádné hvězdné manýry si nepotrpí a dá se s nimi skvěle „pokecat“ o čemkoli. Když jeden z účastníků cestou dolů pokoušel otočku o 360°, Andrew a Brett jej hlasitě povzbuzovali a dodávali mu kuráž. Prostě jakoby byli kámoši, s nimiž se člověk zná „x“ let. Nocování před stánkem Garda OnBike se tedy rozhodně vyplatilo a jestli letos zase nějakou tu vyjížďku uspořádají, nebudu na ní chybět, i kdybych tam měl bivakovat dva dny.


Text a foto: Tomáš Kubík